„Zvláštní hloubku dávají filmu rozhovory se ženami Pavarottiho života, povyšují ho na film s mnohem větší výpovědní hodnotou.“

„Režisér se údajně o tenorově ohromném talentu a síle jeho umění přesvědčil až během práce na filmu.“

„To, co mi ve filmu opravdu chybí, je odvaha připomenout tenorova umělecky chybná a problematická rozhodnutí.“

Do kin dnes oficiálně vstupuje dokument Pavarotti. Natočil ho oscarový režisér Ron Howard. Film strukturoval jako operu o třech dějstvích a objevují se v něm i záběry, které zatím nikdo neviděl. Legendárního tenoristu představuje z více úhlů – jako hvězdu, která za svůj život prodala přes 100 milionů nahrávek, jako venkovana, který si hrnce, pánve, sýr a těstoviny vozil i do Číny, aby si mohl uvařit domácí jídlo, jako člověka, který se netajil nervozitou, než šel na jeviště, jako muže, který měl svůj podíl na skandálech, manželských problémech a občas se choval jako primadona. Dokument už měl svoji premiéru pro odbornou veřejnost. Trochu netradiční ReflexiPlus po jeho zhlédnutí připravil Robert Rytina.

Filmový dokument „Pavarotti“ režiséra Rona Howarda začíná záběry, jejichž prezentace téměř dokonale charakterizuje prakticky celou podobu filmu. Velký tenor Luciano se v roce 1995 skoro jako Indiana Jones z čistajasna vynoří s hrstkou přátel z brazilské džungle, aby objevil „tajemné malé divadlo“, kde kdysi zpíval sám Enrico Caruso. Když u prázdné budovy výprava přece jen zburcuje kohosi z ostrahy, je Pavarotti i s doprovodem vpuštěn dovnitř. Následně si tu s doprovodem klavíru (a se zjevným potěšením) na jevišti zazpívá a sklidí uznalý potlesk několika přihlížejících v téměř prázdném sále…

O tom, že se divadlo jmenuje Teatro Amazonas, že leží ve městě Manaus, že je jeho historie v dějinách opery opravdu víc než unikátní, nebo že píseň, kterou si zde tenor střihl, je Tostiho „A vucchella“, se nedozvíme nic. Což ovšem není kritika, ale prosté konstatování faktu. Ron Howard, v posledních letech pozoruhodný dokumentarista a tvůrce oceňovaných snímků „Beatles: Eight Days a Week“ a „Made in America“, podle vlastních slov žádným velkým fanouškem opery nikdy nebyl a Pavarotti ho zajímal zejména jako člověk a osobnost. O tenorově ohromném talentu a síle jeho umění se údajně přesvědčil až během práce na filmu. Uvedená režisérova sdělení osobně chápu jako upřímná, protože přesně v těchto intencích je „Big P“ snímkem představován.

Kdokoliv se někdy hlouběji zajímal o pěvcův život a pořídil si například výpravnou knihu tenorovy první manželky Aduy „Můj život s Pavarottim“, z filmu se toho mnoho nového nedozví. Téměř žádný prostor v něm není věnován ani historii umělcovy operní kariéry, jeho rolím a vystoupením ve významných produkcích, stručně jsou připomenuty pouze základní dějové linie Nápoje lásky, Bohémy a Toscy, protože několik záběrů z těchto oper se ve filmu přece jen objeví. Pokud je ale cílovým konzumentem Howardova dokumentu divák, který pěvce vnímal především jako unikátní postavu hudebního showbusinessu a ikonického hrdinu velkých stadiónových koncertů, na jejichž konci vždy zazněla Pucciniho „Nessun dorma“ v Pavarottiho jedinečné interpretaci, pak lze předpokládat, že bude s výsledkem spokojen.

Věčně usměvavý Luciano je tu zkrátka na prvním místě vnímán jako neobyčejný člověk s neobyčejným osudem. Talentovaný mladík, který se z chudých poměrů poměrně brzy vyšvihl až mezi největší operní hvězdy, aby se s klasickým repertoárem překvapivě dostal na úroveň největších rockových idolů a nakonec s nimi i stanul na jednom pódiu – to je skutečně neopakovatelná kariéra, která stojí za zaznamenání. Zvláštní hloubku dávají filmu rozhovory se ženami Pavarottiho života: s už zmíněnou Aduou, jejich společnými dcerami i Lucianovou překvapivou pozdní láskou a druhou manželkou Nicolettou Mantovani. Zde je Howardův film podle mého názoru po lidské stránce patrně nejsilnější; tvůrce ani zpovídané dámy Pavarottiho rozhodně nikterak nešetří ani neomlouvají. Jejich vzpomínky na poslední chvíle u vážně nemocného umělce, kdy vzájemná touha po usmíření přehlušila veškerou předchozí – a zcela pochopitelnou – hořkost, je rozhodně něčím, co běžný dokument povyšuje na film s mnohem větší výpovědní hodnotou.

Tvrdit, že milovníkům a znalcům klasické hudby film nic nového nepřinese, by bylo ovšem přece jen nespravedlivé a zavádějící. Poměrně velký prostor, věnovaný fenoménu Tří tenorů nebo legendárnímu koncertu v londýnském Hyde Parku, vzbudí v pamětnících nepochybně řadu nostalgických vzpomínek. Jako letošní pětačtyřicátník navíc přiznávám, že právě tyto zážitky, zprostředkované televizí, patřily tenkrát v mém vztahu k opeře mezi ty osudové a určující… Za pro sebe vůbec nejpřínosnější považuji ve filmu rozhovory s Pavarottiho osudovými a v podstatě vizionářskými manažery Herbertem Breslinem, Harvey Goldsmithem a Tiborem Rudasem. Není podstatné, který z nich prohlásil, že „spojení dobrosrdečného a přátelského Luciana s opovrhovaným hajzlem, jako jsem já, mi přišlo jako skvělý nápad.“ Důležité je to, že každý z řečených mužů posunul Pavarottiho mediální obraz i kariéru zcela novým a v dějinách klasické hudby dosud nevídaným směrem a že film tyto skutečnosti popisuje velmi přehledně a zajímavě.

Jako poněkud problematický spatřuji výběr umělců, s nimiž Howard o Pavarottim hovořil. Tenorův dlouholetý rival a pozdější „kolega z kapely“ Plácido Domingo patří určitě k těm, kteří mají co říci, stejně jako José Carreras, Zubin Mehta nebo rocker Bono Vox, který vzpomíná na Luciana s jedinečnou kombinací úcty, nadhledu a humoru. Není mi ovšem jasné, co si tvůrci slibovali od interview s Angelou Gheorgiu a Vittoriem Grigolem (ani jeden z nich skutečně není pro film žádným podstatným přínosem), ve snímku vysloveně scházejí vzpomínky Pavarottiho dlouholeté pěvecké kolegyně a údajné „soukojenky“ Mirelly Freni. Zbytečně mnoho prostoru je zde podle mého soudu věnováno sopranistce Madelyn Renee – na jejím osudu pěvcovy asistentky, občasné jevištní a koncertní partnerky a ženy, která na čas „skončila s Pavarottim ve vztahu“, je toho totiž v jejím podání tak málo zajímavého, až to téměř zaráží.

To, co mi ve filmu opravdu chybí, je odvaha připomenout tenorova umělecky chybná a problematická rozhodnutí. Legendě jménem Pavarotti by zmínka o nich v žádném případě neuškodila, naopak, takové okamžiky by ji představily ještě mnohem komplexněji a myslím, že po dramatické stránce i vděčněji. Kde je například vzpomínka na donquijotský pokus udělat z Pavarottiho filmovou hvězdu pomocí komedie „Yes, Giorgio“? Kde je bolestný okamžik, kdy byl Pavarotti vypískán ve Scale po svém debutu v roli Dona Carlose, kde je jeho opakovaně slibované, několikrát odložené a nakonec velmi rozpačité loučení s publikem Metropolitní opery v Tosce? I takové okamžiky patří k životu velkého muže a mám za to, že je ve filmu měli spatřit a přemýšlet o nich zejména ti, kteří se cítí být Pavarottiho následovníky.

Je škoda, že je v dokumentu jen krátce zmíněno Pavarottiho světové turné na rozloučenou, předčasně přerušené po tom, co byla pěvci diagnostikována rakovina slinivky. Jak jsme se v roce 2005 mohli přesvědčit i v Praze, atmosféra oněch stadiónových vystoupení byla zvláštní směsicí vzpomínek na minulost, smutku, dojetí, ale i obdivu k heroickému výkonu muže, který toho pro operu učinil patrně víc, než kdokoliv jiný v historii.

Suma sumárum: Film Pavarotti je důstojnou poctou jedinečnému umělci a pokud naláká do kin či k později k televizním obrazovkám jeho další obdivovatele, bude to určitě dobře. A vy ostatní, kteří samozřejmě o Pavarottim víte vše, určitě neváhejte a vyražte do kina také. Když pro nic jiného, tak rozhodně pro to čisté potěšení, že na plátně výjimečně (a na dlouhou dobu určitě i naposledy) neuvidíte komiksového hrdinu, ale svého oblíbeného operního tenora…

Foto: Bontonland