Je vůbec Koncert A dur ještě Dvořákův?
„Jde o dílo, které v podobě, kterou jsme slyšeli, funguje a obstojí.“
„Jamník vtiskl provedení převažující pocit intenzivní lyričnosti a přes svůj úkol se přenesl se záviděníhodným technickým nadhledem a s úsměvem.“
„V Sukově Pohádce tentokrát vyzněly silněji momenty výrazově temnější, barvitější a závažnější, ukazující kupředu.“
Nástrojové koncerty Antonína Dvořáka – violoncellový, houslový i klavírní – může festival Dvořákova Praha opakovat každoročně, vždy s novými interprety, kteří je znovu a znovu oživují a v detailech poznamenávají osobitostí, jinak nasvěcují a vykládají. Koncert A dur pro violoncello a orchestr, raný, první ze dvou skladatelových pro tento nástroj, je jako rarita zatím v jiné pozici. Tomáš Jamník nicméně ve středu pro jeho poznání učinil jako sólista hodně – a opravdu dobře.
Festival zařadil Dvořákův Koncert A dur do programu svěřeného Symfonickému orchestru Českého rozhlasu a hostujícímu Jamesi Juddovi, šéfdirigentovi Slovenské filharmonie. O existenci skladby z pera čtyřiadvacetiletého hudebníka, dochované v podobě pro violoncello a klavír, se v podstatě neví, vlastně se vůbec nehraje. Její rukopis byl dlouho nezvěstný, ale světoznámý Koncert h moll by ji zcela určitě i tak zastínil. Zazněla teď v podobě, jakou jí postupně dali Miloš Sádlo revizí sólového partu, Jarmil Burghauser vytvořením orchestrálního doprovodu a po nich ještě Tomáš Jamník výraznými škrty. Dílo mělo v jeho podání několik málo minut přes půl hodiny. Zkrátil je podle dostupných informací bezmála na polovinu. Ze všech těchto skutečností jasně vyplývá jedna zásadní legitimní otázka: Jde ještě vůbec o Dvořákovo dílo?
Z hlediska racionálního, tedy poznávacího a informativního, rozhodně ano. Z hlediska vědeckého i uměleckého zcela jistě ne úplně; ale přesto zůstává naštěstí něco, co úpravy (a úvahy, co je ještě „Dvořákovo“ a co už ne) jednoznačně přesahuje: jde totiž nyní o dílo, které v podobě, kterou jsme slyšeli, funguje a obstojí.
Tomáš Jamník, který vystupuje sympaticky neokázale, ale přesto je výrazným hybatelem mnoha věcí, osobností s jasnými postoji a především skvělým hráčem, vtiskl provedení s velkou péčí jasný charakter – převažující pocit spíše ztišené, přesto intenzivní lyričnosti, zklidněné ukotvenosti. A to i v místech, která nejsou úplně pomalá nebo klidná. A pokud je sólový part Koncertu A dur manuálně, hráčsky těžký, čemuž mnohé v jeho hustě naplněném ustrojení napovídá, nebylo to při běžném poslechu poznat. Sólista se přenesl přes svůj úkol se záviděníhodným technickým nadhledem a s úsměvem. Aniž by v tom byl stín povrchnosti.
Charakter orchestrálního doprovodu se Jarmilu Burghauserovi – muzikologovi a skladateli, autorovi soupisu Dvořákových skladeb, tedy opravdovému znalci – podařilo vystihnout velmi přesně: je to Dvořák, není to Dvořák… U mladistvých symfonických skladeb je tomu tak i v případě, že je instrumentace opravdu jeho vlastním dílem. A James Judd odvedl s rozhlasovými symfoniky dobrou práci, pozornou, dostatečně empatickou.
Za zmínku stojí i sólistův neobvyklý přídavek. Angažoval do něj i kolegy cellisty z orchestru. Společně procítěně zahráli jeden z Pěti kusů v lidovém tónu od Roberta Schumanna. Ne, Tomáš Jamník není tuctový umělec…
V úvodu večera zazněla Brahmsova Tragická předehra. Bez většího dojmu. Nesrovnatelně větší a zřetelnější byl dirigentův vklad v Sukově Pohádce. Naznačovala víc než jindy, že šlo sice o skladatele inspirovaného Dvořákem, ale velmi záhy se víc a víc pak ubírajícího vlastním směrem. Někdy se hrává hudba k Radúzovi a Mahuleně líbezněji, přesně tak, jak ideálně zaznívala z rozhlasu k nedělnímu časnému odpoledni, jako hodně idylicky a bezstarostně česká, hodně pohádková. Tentokrát vyzněly silněji momenty výrazově temnější, barvitější a závažnější, ukazující pomyslně k secesi a symbolismu. Ani houslové sólo koncertního mistra Vlastimila Kobrleho nebylo přeslazené. Hudba zněla velmi poutavě a lehce zvýrazněnou expresivností hleděla kupředu. O pár let dál. Tam, kde se Josef Suk definitivně vybarvil jako skladatel s jedinečnou poetikou, budoucí opravdový klasik.
Foto: Dvořákova Praha
Příspěvky od Petr Veber
- Albína Dědičík Houšková: Do díla Antonína Dvořáka jsem zamilovaná
- Olga Mojžíšová: Smetana uměl česky, ale úředním i školním jazykem byla němčina
- Lenka Lipenská: Kocianova i Heranova soutěž jsou rodinným stříbrem Ústí nad Orlicí
- AudioPlus | David Mareček: Bohatství české hudby je v evropském kontextu výjimečné
- Klasika v souvislostech (65)
Skuteč. Město dvou skladatelů
Více z této rubriky
- EGBDF. Kdo se naladí na správnou notu? Tom Stoppard zpátky ve Zlíně
- Mistrovství Lukáše Vasilka při galavečeru slavných operních sborů
- Apartní housle Julie Fischer s Komorním orchestrem České filharmonie
- Komorní večer v podání Diversa Quartet a přátel
- David Kadouch v Ostravě zaujal v recitálu zaměřeném na díla ženských autorek