„Škoda, že Leopold Auer nemohl slyšet Renauda Capuçona.“

„Žít muzikou a pro muziku, je Capuçonovo životní heslo“

„Šestá Čajkovského symfonie v provedení České filharmonie byla skutečně silný zážitek.“

Je-li na plakátu jméno Capuçon, je to zárukou mimořádného koncertu. Je jedno, jestli je to houslista Renaud nebo jeho mladší bratr violoncellista Gautier. Praha měla neobvyklé štěstí. V rámci festivalu Dvořákova Praha slyšela oba. V odstupu pěti dnů. A ještě tomu s Českou filharmonií pod taktovkou Semjona Byčkova. Zážitek, na který budou milovníci klasické hudby dlouho vzpomínat.

Dramaturgii Dvořákovy Prahy se povedl neobvyklý počin. Podařilo se jí získat k provedení Čajkovského koncertů bratry Capuçony, kteří sice často nahrávají spolu, ale málokdy se sejdou na koncertním podiu v rámci jednoho festivalu, a to ještě v rozpětí ani ne jednoho týdne. Když jsme psali o Variacích na rokokové téma pro violoncello a orchestr A dur v provedení Gautiera Capuçona (ZDE) titulek byl Čajkovskij – Byčkov – Gautier Capuçon, co si přát víc? Po sobotním koncertu už známe odpověď: Čajkovskij – Byčkov – Renaud Capuçon! To, co předvedl Renaud Capuçon, to bylo nejvyšší houslové mistrovství umocněné špičkovým výkonem doprovázejícího orchestru.

Petr Iljič Čajkovskij psal Koncert pro housle a orchestr D dur během pobytu ve Švýcarsku, v době, kdy byl celkem v pohodě. To se zrcadlí i v celkové kompozici díla. Při komponování mu jednotlivé úseky přehrával jeho student z moskevské konzervatoře Josif Kotek, ke kterému měl stárnoucí skladatel více než otcovský vztah. Partitura proto vznikla poměrně rychle, během necelého roku byl koncert hotov. Podařilo se mu vytvořit skladbu melodicky krásnou, s typicky ruským koloritem i ruskou melancholií a fanfarónstvím, s brilantním sólovým partem, technicky mimořádně náročným. Skladatel jej věnoval profesoru houslové hry na konzervatoři v Petrohradě Leopoldu Auerovi, který ji měl také premiérovat. Ten to těsně před premiérou odmítl s tím, že koncert je nehratelný.

Škoda, že Auer nemohl slyšet Renauda Capuçona. Ano, koncert patří k těm nejobtížnějším houslovým koncertům. Vyžaduje přitom houslistu, který je nejen technicky na výši, ale který dokáže vyjádřit i emotivnost skladby. Capuçon umí obé. Jednotlivá sóla, to byl gejzír tónů, které se rozlévaly tu tiše, tu ve fortissimu, staccata perlila jako bystřina, vibrata rozechvívala svou emotivností a sytou barevností. Skvělé legato, plné líbeznosti. Bravurní flažolety. Skvělé frázování. A ty těžké běhy do vysokých poloh, zahrané s neuvěřitelnou lehkostí. Byla místa, při nichž až běhal mráz po zádech. Prostě – ohromující virtuózní provedení. Na lahodném zvuku mají jistě podíl i Capuçonovy housle, Guarnerky z roku 1737, které předtím vlastnil Isaac Stern a které Capuçonovi věnovala Banca della Svizzera Italiana BSI. Co by ale byly housle bez skvělého houslisty. Svou hrou Renaud Capuçon plně naplňuje své životní heslo: Žít muzikou a pro muziku.

Také Česká filharmonie výrazně přispěla k vynikajícímu vyznění koncertu. Především dechová sekce hrála mimořádně dobře, nejinak si vedly i smyčce. Souhra se sólistou byla perfektní, orchestr ho nezastiňoval, a i ve vypjatém finále třetí věty byly Capuçonovy housle slyšet.

Nadšení publika nebralo konce. Nakonec, asi po osmém děkování sólisty i orchestru, se mu dostalo přídavku. Renaud Capuçon zvolil Orfeovu melodii Christopha Willibalda Glucka v aranžmá pro sólové housle. Krásná lyrická melodie, podaná mimořádně emotivně, s jemnou dynamikou a takovou vroucností, že obecenstvo opět uchvátila.

Po přestávce provedla Česká filharmonie pod taktovkou Semjona Byčkova snad nejvypjatější Čajkovského symfonii – Patetickou. Je to jeho šestá a poslední symfonie, plná autobiografických prvků a jakýsi jeho kšaft, jen pár dnů po premiéře Čajkovskij umírá. Je to ohromující dílo, velmi emočně působivé. Čajkovskij do něj vložil veškerou tragiku, jak on si myslel, svého osudu. Zvláště první a čtvrtá věta jsou prodchnuty beznadějí, zoufalstvím i rezignací. Střední téma první věty svou dramatičností předznamenává větu čtvrtou. Zato druhá věta přináší trochu světla a radosti, ne vše je tak dramatické a tragické. Třetí věta je maršem, který ale může být i znázorněním boje. Boje, který se lomí v poslední větě i se svým mimořádným zakončením, spolu s posledními tóny kontrabasů jakoby vyhasínal i život.

Byčkov má Čajkovského přečteného do všech detailů. Dirigoval samozřejmě zpaměti a jednotlivé věty vypracoval do nejmenších detailů. Vystavěl celou symfonii velmi dynamicky, dal vyniknout jednotlivým tématům. Orchestr hrál s mimořádným nasazením. Tak precizně, jak hrály housle ve třetí a čtvrté větě, to se hned tak neslyší. Na celkovém špičkovém vyznění se podílela i dechová sekce a nebylo divu, že Byčkov zvlášť děkoval flétnistce, fagotistovi, hobojistce i hornistovi. Pochvalu zaslouží i tympanista. Způsob, jakým podalo osm kontrabasistů závěr symfonie – v takřka neslyšném pianissimu – ukázal jejich skvělou souhru i technickou vyspělost. Však také po doznění bylo dlouho absolutní ticho. Obecenstvo bylo silně zasaženo provedením a chvíli trvalo, než se vůbec vzpamatovalo. Strnulí byli i hudebníci. Emočně byl viditelně zasažen i Semjon Byčkov. I jemu trvalo nějakou dobu, třebaže obecenstvo už bouřlivě tleskalo, než se obrátil a uklonil. Šestá Čajkovského symfonie v provedení České filharmonie byla skutečně silným zážitkem.

Filharmonie s Byčkovem a Renaudem Capuçonem se vydá s tímto programem na turné po světě. Dne 22. října bude účinkovat se slavné Suntory Hall v Tokiu, 19. listopadu ji uvítá neméně slavný sál Musikvereinu ve Vídni a 24. listopadu sál pařížské Filharmonie. Podle výkonu, který jsme viděli 21. 9. ve Dvořákově síni Rudolfina, se dá čekat zcela jistě mimořádný úspěch. Program přebírala i ČT Art. Možná by se mohlo pokusit obchodní oddělení České televize záznam nabídnout televizi medici.tv, světově specializované na šíření klasické hudby. Tenhle program by si celosvětový úspěch zcela jistě zasloužil.

Foto: Dvořákova Praha – Petra Hajská