„Zvuk se přenášel přes reproduktory, které zavinily, že orchestr zněl ploše.“

„Vzhledem k situaci v sále se pěvecký i orchestrální výkon hodnotí velmi těžce.“

„Bas Dmitrije Belosselského evokuje ty největší ruské basisty.“

Praha potřebuje další velký koncertní sál jako sůl. Rudolfinum ani Smetanova síň Obecního domu už nedostačují. Léta se o něm mluví a v současnosti už městští plánovači stanovili místo výstavby k metru Vltavská, samotná výstavba je ale v nedohlednu. Měli bychom tedy být vděčni za každou soukromou iniciativu, která se snaží nabídku rozšířit. Skupina PPF nabídla prostřednictvím společnosti Bestsport své multifunkční centrum O2 Universum i pro koncerty klasické hudby. Classical Opening Night tam byla ve středu 13. listopadu s PKF–Prague Philharmonia pod taktovkou Emmanuela Villauma a s Beethovenovou Devátou symfonií.

Největší sál O2 Universa má kapacitu 4.500 diváků. Na otevírací koncert ovšem pořadatelé neotevřeli balkóny, takže na plochu se vešlo jen 1.200 lidí. Sál byl plný, dokonce i plný mladých lidí, a to podle chování některých i těch, kteří normálně na koncerty klasické hudby nechodí. Však také plocha určená pro VIP návštěvníky ubrala snad polovinu všech sedadel. Budou to skutečně budoucí návštěvníci koncertů? Jaké zážitky si asi odnesli?

Zážitků bylo skutečně mnoho. S hudbou ovšem měly jen málo společného. Už ten vstup. Prochází se bezpečnostními rámy, před nimiž se, samozřejmě, tvoří fronty. Bestsport si spletl návštěvníky koncertu klasické hudby s tvrdým jádrem fanoušků Sparty. Oni si snad mysleli, že budeme na plochu pašovat dělbuchy a dirigenta při prvním kiksu zasypeme tácky od piva. Až dojdete na řadu, tak se dozvíte, že s deštníkem dovnitř nemůžete a musíte ho dát do úschovny, která je ovšem mimo budovu, v jakési budce 100 m od vchodu. V ní od vás milá děvčata s úsměvem vezmou deštník a 20 Kč a vy se vydáte v dešti, ale bez deštníku, zpět do fronty před vstupní rám. Další nekonečnou frontu si vystojíte před šatnou, neboť na přibližně 600 lidí jsou tu dvě šatnářky, navíc zjevně ne moc zkušené. Nevadí, patřím ke generaci, která byla zvyklá stát fronty na všechno – co bych si to nezopakoval i v O2 Universu.

Konečně máte možnost vstoupit do sálu. Ale ouha. Sál je rozdělen na sektory, jenže ty nejsou nijak označeny. Vystojíte si další frontu na slečny uvaděčky, které sice samy tápou, ale mají aspoň snahu a šéfku, která má tablet, kde to rozdělení je. Sice na místě, kde máte sedět, už sedí další návštěvníci, které tam slečny uvaděčky posadily, ale ti vám rádi vaše místo přenechají a jdou hledat to svoje. V sále pracuje klimatizace mimořádně vhodná pro utkání NHL – při této teplotě by se rozhodně led nerozpustil – pro dámy ve večerních róbách ovšem nikoliv „consumer-friendly“. Zima je i pánům v saku, a tak během Allegra ma non troppo odcházejí galantní muži zpět do šatny pro kabáty, aby těch 70 minut hudby přežili i se svými drahými polovičkami ve zdraví. Mezi sedmdesátičlenným orchestrem je polovina žen, ty si ovšem kabáty vzít nemohly. V pátek mají další koncert, tak to snad neodstůňou. Je štěstí, že se zimou nerozladily nástroje. Rozladěných diváků totiž už bylo plno.

Při vědomí problémů, které byly třeba s akustikou v Labské filharmonii, i toho, že Brňáci si pro svůj nový sál objednali akustika až z Japonska, tázal jsem se, já bloud, kdo dělal akustiku tohoto sálu. Byli to Ing. Josef Žikovský z české firmy AVETON a Ing. Marek Vondrášek z AVT Group. Jenže k čemu akustici, když se stejně zvuk přenášel přes reproduktory, které zavinily, že orchestr zněl ploše? Zato hudebníci se museli snažit dvojnásobně, jelikož se navzájem neslyšeli a odposlech jim nikdo nenainstaloval. Přitom mikrofonů bylo všude až běda a také kamer, které přenášely detaily na obrovskou obrazovku zabírající celou šíři sálu. Musím uznat, že režijně to bylo velmi dobře zpracované – záběry hráčů odpovídaly hrané části, a tak mohli posluchači spatřit i ty nástrojové skupiny, které normálně slyšíme, ale jelikož sedí až vzadu, tak je nevidíme.

Jak tedy dopadl Beethoven v O2 Universu? Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se to hodnotí nelehce. Těžko se mi rozeznávalo, jak vlastně hrály jednotlivé sekce. Dirigent Emmanuel Villaume na setkání s novináři říkal, že 9. symfonie uchvacuje, zastrašuje a inspiruje a dirigovat ji je velká výzva a boj. Inu přiznejme, že svůj boj s Beethovenem celkem vyhrál. Uchvátila mne především jemně rozpracovaná dynamika, pianissima orchestru i sboru, stejně jako sborová forte, jak v mužské, tak ženské části. Orchestr v těchto zimních podmínkách hrál až neskutečně dobře, byť musím znovu zdůraznit, že zvuk, který se nesl sálem, moc nepřipomínal koncert živého orchestru. Nicméně i tak bylo poznat, že třeba Adagio bylo přímo vycizelované.

PKF – Prague Philharmonia si pozvala špičkové sólisty, kteří ovšem, velmi netradičně, nebyli umístěni vedle dirigenta, ale mezi orchestrem a sborem. O nic vlastně nešlo, byly tam přece mikrofony. Chce se mi říci: bohužel. Libanonská sopranistka Joyce El-Khoury účinkuje na nejvýznamnějších operních scénách a předcházely ji skvělé kritiky z USA. Také mezzosopranistka Stéphanie d´Oustrac patří ve Francii ke špičkovým interpretkám. Podle mne jim oběma uškodily špatně seřízené mikrofony. Jinak si nedovedu vysvětlit jejich poměrně tristní začáteční vstup. Naopak mimořádně je třeba pochválit Dmitrije Belosselského, jehož bas evokuje ty největší ruské basisty. Není divu, že je jako doma v Metropolitní opeře, La Scale nebo ve Velkém divadle v Moskvě. Tak krásný plný hlas mimořádné síly, a přitom překvapivě ohebný, je jako stvořený pro velké role. Basový part Deváté už zpíval třeba s Orchestre national de France pod taktovkou Christopha Eschenbacha a i v O2 Universu byl zdaleka nejlepším sólistou. Mile překvapil i Novozélanďan Simon O´Neill, zaškatulkovaný jako wagnerovský tenor s velmi širokým rejstříkem i schopností měnit hlasovou barvu. Přitom úskalí Beethovenova tenorového partu zvládl velmi dobře. Jeho hlas je příjemný a současně dramatický, tónově vyrovnaný, s dobrou dynamikou. Pražský filharmonický sbor (sbormistr Lukáš Vasilek) odvedl svůj standard.

Je dobře, že se Bestsport pokouší zařadit do programu O2 Universa i klasickou hudbu. V tom provedení, jaké jsme měli možnost vidět a slyšet, mi to živě připomínalo – více než klasický koncert – ony obrovské popularizační akce, které pořádá třeba André Rieu (když pominu tři tenory, blahé paměti). Pokud by to mělo přivést ke klasické hudbě i ty posluchače, kterým doposud klasická hudba nic neříkala, pak je to jistě na místě a každý pokus za to stojí. Asi to ale nebude nejoblíbenější sál běžných návštěvníků. A pokud už tam nějaký koncert bude, snad tam nebudeme muset příště nosit zmijovku a palčáky.

Foto: Milan Mošna, Václav Hodina