pondělí, 02 prosinec 2019 16:16

Advent začal velkolepě

Autor:

„Mozartovo Exsultate, jubilate Barbory Řeřichové bylo výtečné koncertantní provedení.“

„Vaňhalova Symfonie d moll klade na celý orchestr značné nároky.“

„Souhra Radka Baboráka a Petra Hernycha v Telemannově Koncertu pro dva lesní rohy byla příkladná, technika brilantní a provedení mistrovské.“

 

8

 

Adventní koncerty patří k tradici Vánoc již mnoho let. Dramaturgové si lámou hlavu, jaký program připravit, aby byl vánoční a přitom se nehrály stále stejné opusy. Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK v přípravě svého adventního podvečera sáhl do 18. století a přesně se trefil. Ač šlo o díla profánní, vánoční atmosféra naplnila kostel svatých Šimona a Judy do posledního místečka.

Úvod patřil dílu, které má sice duchovní název, ale už dávno se přesunulo z chrámových kůrů do koncertních síní. Exsultate, jubilate, moteto pro soprán a orchestr Wolfganga Amadea Mozarta, napsal skladatel ve svých 17 letech a věnoval ho italskému kastrátu Venanziovi Rauzzinimu. Ten byl ve své době skutečná superstar a Mozart se jeho umění obdivoval. Part psal přímo pro něj a podle obrovského množství technických fines můžeme i my dnes soudit, že Rauzzini měl zcela mimořádnou pěveckou techniku. Také dnes je tato skladba často prubířským kamenem, byť už není zpívaná kontratenory, ale soprány.

Na adventním podvečeru FOK se jí ujala mladá sopranistka Barbora Řeřichová. Barboru jsem slyšel poprvé v roce 2016 na koncertu, který pořádal José Cura jako rezidentní umělec FOK pro pěvce a pěvkyně, kteří absolvovali jeho mistrovské kurzy v Praze. Od té doby Řeřichová prošla celu řadou operních domů, vystoupila s mnoha orchestry a pěvecky mimořádně vyzrála. Bože můj, kde se najednou vzalo tolik skvělých mladých sopranistek! Ještě před pětadvaceti lety by se těžko hledaly i s tou pověstnou lucerničkou ve dne. V současnosti má recenzent spíš problém, jak hodnotit, když všechny mají perfektní techniku a přes své mládí se dokážou i dobře vcítit do zpívané skladby. To je případ i Barbory Řeřichové – její soprán je krásně hladký. Shodou okolností zpívala na stejném pódiu před 14 dny část téhož moteta (Aleluja) jako přídavek další mladá pěvkyně, Patricie Janečková, a bylo zajímavé srovnávat. Technicky nebylo co – obě byly perfektní, obě ale pojaly dílo jinak. Janečková byla jistě ovlivněna Collegiem Marianum, tedy provedením povýtce komorním, takhle nějak se to asi skutečně zpívalo na kůru, kdežto v provedení Řeřichové to bylo výtečné provedení koncertantní.

 

1

 

Jan Křtitel Vaňhal byl ve své době jedním z nejznámějších českých hudebníků. Znal se se všemi velkými skladateli Vídně, s Mozartem dokonce hrával v prestižním smyčcovém kvartetu (Ditters von Dittersdorf – první housle, Joseph Haydn – druhé housle, Mozart – viola, Vaňhal – violoncello). Pro toto kvarteto sám složil okolo stovky skladeb. V seznamu jeho děl najdeme také 73 symfonií, 58 mší a nesčetné množství instrumentálních koncertů. Symfonii d moll složil v době, kdy už se u něj začala projevovat duševní choroba, a na symfonii je to znát. Začíná velmi ostře a ostře i končí. Druhá věta je ovšem naopak hebce zpěvná, jako by ani do symfonie nepatřila. Radek Baborák za dirigentským pultem přesně vystihl tempa i dynamiku, zvláště ve volné větě, kdy dochází k předávání témat mezi hobojem (mistrovský Jan Hoďánek) a orchestrem. Skladba klade na celý orchestr značné nároky. Člověk se až diví, jak vysoká musela být technická úroveň tehdejších muzikantů.

 

2

 

Ač se Radek Baborák věnuje čím dál tím více dirigování, nezapomíná na svou původní profesi hornisty. Při pondělním vystoupení to prokázal provedením Koncertu pro dva lesní rohy a orchestr D dur Georga Philippa Telemanna. Druhý sólový part hrál profesor hry na lesní roh Pražské konzervatoře, Petr Hernych. Ve druhé větě se výrazně uplatnilo také cembalo (Daniela Valtová Kosinová). Koncert prokázal nejen vysoké kvality sólistů: jejich souhra byla příkladná, technika brilantní a provedení mistrovské, ale i vysoké kvality orchestru. Vzhledem k nárokům, které skladba klade, se Radek Baborák nemohl příliš věnovat dirigování. Přesto nedošlo během celé skladby ani k jednomu kiksu. I když FOK hrál v menším obsazení, přece jen souhra takového ansámblu vyžaduje přesnost a vysokou disciplínu každého hráče.

To platilo i o dalším čísle programu, árii Argene Palesar vorrei col pianto z opery Il Bellerofonte Josefa Myslivečka. Opět ji nádherně přednesla Barbora Řeřichová. Radek Baborák sice byl u dirigentského pultu, ale hrál také sólový lesní roh, který má v árii významnou úlohu – vede dialog se sólistkou. Při poslechu tohoto díla člověk snadno pochopí, proč vznikla legenda, že Italové říkali Myslivečkovi „il divino Boemo“. Ta árie je přímo božská. Výtečně vystavěná, plná technických fines, koloratury zurčí jako lesní potůčky v Myslivečkově domovině, dvojhlas sopránu a lesního rohu přímo zvoní. Ta krása byla doslova hmatatelná. Publikum potřebovalo chvíli, než si uvědomilo, že je konec, ale pak tleskalo, tleskalo a tleskalo.

 

7

 

Plně jsem nepochopil, proč po přestávce dramaturgie sáhla po díle z jiné epochy: Symfonii č. 5 B dur Franze Schuberta. Snad kvůli požadavkům na obsazení orchestru (chybí klarinety, trubky a tympány), takže to dost odpovídalo obsazení, v němž Symfonický orchestr hl. města Prahy hrál. Nebo také Schubertovým zahleděním se do Mozarta. Jen tak mimochodem – úvodní téma druhé věty si Schubert od Mozarta přímo vypůjčil, a to z houslové sonáty F dur. Provedení dalo vyniknout řadě hráčů orchestru. V první i druhé větě to byla především flétna, ale také hoboj, fagot a lesní rohy ve větě třetí. Dobře hrála i smyčcová sekce.

Bylo vidět, že Radek Baborák má vše detailně promyšlené. Když odcházel od Berlínských filharmoniků s aurou nejlepšího hornisty světa, bylo to pro mne překvapením. V posledních dvou letech, kdy sleduji jeho práci dirigenta (ať u jeho ansámblu či jiných orchestrů), jsem pochopil, že Radek Baborák má jasnou vizi, jak by měla práce dirigenta vypadat, a že se rozhodl si tuto vizi zhmotnit s taktovkou v ruce. Tím, že zažil plejádu světových dirigentů za pultem v Berlíně, pochopil nejen jejich způsob práce, ale poznal i jejich nedostatky. A vyvodil si z toho pro sebe lekci. Má vše do detailu promyšlené, s orchestrem propracované, takže mu při dirigování stačí úsporná gesta. Někdy snad jakoby ani nedirigoval, ale přitom vždy dokáže dát jasný pokyn k nástupu té které sekci či nástroji. Připočteme-li k tomu jeho až neuvěřitelnou hudební intuici a doslova magický kontakt s publikem, pak je jasné, že se v dirigentské profesi přímo našel.

 

4

 

6

 

9

 

Foto: Petr Dyrc

Aleš Bluma

Novinář, muzikolog, historik. 

Rodák z Brna, studoval historii, češtinu, hudební vědu a další obory. Více než tři desetiletí strávil v zahraničí, kde převážně působil v oblasti řízení mimo humanitní sféru. Po roce 1990 byl i zpět ve vlasti nejprve manažerem a pak později mimo jiné redaktorem časopisu Ekonom a Literárních novin, kde psal o vědě a kultuře. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.