pátek, 04 září 2020 18:45

Vítěz varhanní soutěže Pražského jara u Jakuba

Autor:

„Nástrojová technika Karola Mossakowského nemá hranice a dovoluje zahrát cokoliv z varhanní literatury v nejrychlejších tempech.“

„Improvizace na chorál Svatý Václave byla naprosto ve francouzském duchu.“

„Z díla polského pozdního romantika Felikse Nowowiejského zvolil Mossakowski krátké preludium. Škoda, že nezvolil rozsáhlejší skladbu.“

 

5

 

Letos třicetiletý polský špičkový varhaník Karol Mossakowski není v Praze neznámým jménem. V roce 2013 zvítězil v Mezinárodní varhanní soutěži Pražského jara a o rok později v rámci festivalu vystoupil na recitálu v kostele sv. Ignáce. Vyrostl v hudebnické rodině, jeho otec je varhaníkem. Po studiích v Poznani pokračoval na Pařížské konzervatoři a získával další první ceny – při Mezinárodní varhanní soutěži Felikse Nowowiejského v Poznani už v roce 2010 a ve velmi prestižní mezinárodní soutěži, Velké ceně v Chartres roku 2016. V současné době je titulárním varhaníkem katedrály v Lille, vyučuje improvizaci na Vysoké hudební škole ve španělském San Sebastianu a loňského roku byl jmenován rezidenčním varhaníkem Radia France v Paříži.

Mossakowski je vynikajícím hráčem s výborným smyslem pro využití nástrojových barev s patrným vlivem studia ve Francii, především v improvizaci. Jeho nástrojová technika nemá hranice a dovoluje zahrát cokoliv z varhanní literatury v nejrychlejších tempech. Tomuto pokušení však nepodléhá a jeho snaha po artikulačně zřetelném vyznění a srozumitelnosti notového textu je příkladná. Koriguje ho také vynikající smysl pro styl interpretovaných děl a příkladná sebekontrola při výkonu.

Zahájil známou a často hranou Fantasií a fugou g moll BWV 542 Johanna Sebastiana Bacha. Fantasie střídá instrumentálně recitativní partie s imitačními postupy druhého tématu. Harmonické spoje jsou tak neobvyklé, že se skoro nechce uvěřit, že vznikly ve dvacátých létech 18. století. Ukazují tak daleko do budoucnosti, snad téměř na konec 19. století. Mossakowski pojal Fantasii velmi kontrastně a dramaticky. Fuga proběhla v jeho podání ve svižném, ale nepřehnaném tempu a byla nenápadně na několika místech terasovitě zvukově zesilována, aby skončila téměř ve fortissimu.

 

3

 

Z díla polského pozdního romantika Felikse Nowowiejského zvolil krátké preludium „Adoremus“, které připomnělo tvorbu u nás k naší škodě málo hraného polského autora. Škoda, že Mossakowski nezvolil rozsáhlejší skladbu. Bylo by z čeho vybírat. Jeho devět varhanních symfonií a čtyři koncerty čekají u nás stále na uvedení.

Následující Improvizace byla naprosto ve francouzském duchu. Mossakowski obdržel jako téma duchovní píseň „Svatý Václave“ ve dvou verzích – středověké a známější, barokní. Celá rozsáhlá první část od ševelivého tichého začátku až po mohutnou gradaci, ústící do plena, zpracovávala homofonně barokní verzi spíš v zajímavých zvukových barvách. Po náhlém ztišení zazněla citace středověké verze chorálu, ale v závěru opět využil sólista verzi barokního nápěvu až do téměř neslyšitelného pianissima.

 

2

 

Na závěr koncertu zazněly tři věty z Šesté symfonie Louise Vierna. Téměř nevidomý skladatel studoval krátký čas v Paříži u Césara Francka, zastupoval Charlese-Marie Widora v kostele Saint-Sulpice, aby se roku 1900 stal varhaníkem v katedrále Notre Dame. Tam působil až do své náhlé smrti, která ho zastihla v roce 1937 po koncertě přímo na kůru katedrály. Skladatelsky navázal na Césara Francka a harmonické objevy francouzských impresionistů. Napsal pro varhany šest rozsáhlých vícevětých symfonií, ve kterých se jeho hudební jazyk od tradičnějších počátků stává stále složitějším. Až do Páté symfonie jde o souvislý vývoj, který ve dvacátých letech 20. století přerušila kompozice kratších skladeb ve formě čtyř suit. Až roku 1930 vzniká pětivětá Šestá symfonie jako jedno z jeho posledních větších děl. Nekomplikovanost jeho raných skladeb nahradila složitá kompoziční technika s mnoha chromatismy, které se posluchačům bezprostředně nenabízejí. Mossakowski zvolil ze symfonie tři věty – třetí Scherzo, druhou Arii a závěrečný Final. Jelikož koncerty festivalu jsou přenášeny kamerou z kůru dolů na plátno, mohli posluchači v závěru Finalu nejen slyšet, ale i vidět neuvěřitelné pasážové postupy v pedálu, v tomto pekelném tempu pro většinu varhaníků naprosto nehratelné.

 

7

 

Foto: Zdeněk Chrapek 

Jan Hora

Varhaník a hudební pedagog.

Vystudoval Pražskou konzervatoř, hudební fakultu AMU ve třídě Jiřího Reinbergera a vzdělání si rozšířil ještě na Franz-Liszt-Hochschule ve Výmaru. Je laureátem bachovských soutěží v Gentu (1958) a v Lipsku (1964). Koncertoval ve všech zemích Evropy, v USA a Japonsku, spolupracoval s mnoha špičkovými orchestry, podílel se mimo jiné na řadě nahrávek Janáčkovy Glagolské mše. Vyučoval v letech 1965 – 2016 na Pražské konzervatoři, v letech 1977-2014 zároveň na AMU, od 1995 jako profesor varhanní hry. V současné době působí na katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity v Hradci Králové. Často je zván do porot mezinárodních varhanních soutěží. Jeho repertoár zasahuje do všech stylových epoch se zvláštním zaměřením na českou varhanní tvorbu. Pro firmu Vixem nahrál varhanní skladby A. Dvořáka, J. B. Foerstera, L. Janáčka, B. Martinů, M. Kabeláče a A. Háby a staré české mistry J. Zacha, K. B. Kopřivu a J. K. Kuchaře.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.