„Vilém Vlček je velkou nadějí mezi našimi violoncellisty.“

„Václav Hudeček získal za podporu mladých umělců cenu České hudební rady.“

„V Lukáši Bařákovi roste následovník  Adama Plachetky.“

Praha si skutečně nemůže stěžovat, že by jí chyběly festivaly klasické hudby. Od těch světově proslulých až po ty drobné a specializované na určité období nebo hudbu. Prosadit se v této konkurenci je nesmírně obtížné a vydržet 27 let, to je přímo obdivuhodné. Podobný festival se podařilo stvořit Václavu Hudečkovi. Jeho Svátky hudby jsou skutečným svátkem se zajímavou dramaturgií a hlavně se zajímavými interprety.

Václav Hudeček nezapomněl na své začátky, a tak už léta se věnuje mladým, začínajícím umělcům, kterým se snaží předat své zkušenosti i své mistrovství na houslové akademii v Luhačovicích nebo jim usnadnit přístup na koncertní pódia jejich uvedením na festivalu Svátky hudby. A publikum na tento formát slyší. Na nezájem publika si organizátoři skutečně nemůžou stěžovat.

Tak tomu bylo i při zahajovacím koncertu letošního ročníku v úterý 23. října 2018. Dvořákova síň Rudolfina byla doslova přeplněná, jediné místečko nebylo volné, ani na empoře či vzadu na balkoně. Koncert byl věnovaný 100. výročí založení Československé republiky a byl proto poctou české hudbě. Měl dvě části – orchestrální, kde dramaturgie byla plně v rukou Václava Hudečka, a pěveckou, na které se podílela Alena Kunertová z Nachtigall Artists a spolupořádající agentura MusicCom ve spolupráci s dirigentem koncertu, kterým byl budapešťský rodák István Dénes. Nositel stipendia sira Georga Soltiho není našemu publiku neznámý, třebaže pracuje převážně v Německu. Řídil řadu našich regionálních symfonických orchestrů a na svém kontě má i první nahrávku Zemlinského opery Sarema na CD.

Orchestrální část byla celá věnována Dvořákovi. Úvodem zazněla Koncertní předehra Karneval, kterou původně Dvořák psal jako součást tří ouvertur, které mají stejný myšlenkový podtext i stejný základní hudební motiv. Nazval je Příroda, život a láska. Dvořák se těmto skladbami loučil se svým českým publikem před odjezdem do Ameriky. Název prostřední ouvertury Karneval není možné brát doslova. Nejde o hudební popis nějakého maškarního plesu, je to spíš karneval života. Proto také skladba začíná bouřlivým tématem, kde se uplatní především žestě, přechází do tanečních figur, aby pokračovala tklivým tématem. Končí ale radostně a vesele. Právě toto střídání klade na dirigenta značné nároky. István Dénes je ne zcela naplnil.

Rondo pro violoncello a orchestr g moll je opusovým číslem následujícím hned po cyklu Příroda, život a láska. Dvořák je napsal pro rozlučkové turné před svým odjezdem do USA pro své přátele. Původně bylo napsáno pro violoncello s doprovodem klavíru, později jej instrumentoval i pro malý orchestr. Jde o technicky velmi náročné dílo, vždyť bylo psáno pro jednoho z nejlepších violoncellistů té doby, Hanuše Wihana. Současného provedení se ujal  mladý, teprve dvacetiletý, violoncellista Vilém Vlček. Přes své mládí je Vlček ověnčený laureátskými tituly a má za sebou vystupování s renomovanými orchestry, včetně České filharmonie, jejíž interpretační soutěže je vítězem. Že je Vilém Vlček velkou nadějí, prokázal i na tomto tak obtížném partu. Technicky výborně, výrazově skvěle. Je na čase, aby mu byl svěřen špičkový nástroj. Snad se najde mecenáš, který ho pro něj zakoupí nebo pronajme.

Provést Romanci pro housle a orchestr f moll přišel na pódium Václav Hudeček. Je to nádherná melodická skladba. Ne nadarmo je oblíbená v koncertních síních i na rozhlasových vlnách. Její provedení Václavem Hudečkem muselo nadchnout všechny posluchače. Krásný zvuk Hudečkových houslí i jemný doprovod Plzeňské filharmonie rozechvěl vzduch Rudolfina a vyvolal bouři potlesku. A to posluchači netušili, co přijde. Mazurek e moll komponoval Dvořák na objednávku. Jeho berlínský nakladatel Fritz Simrock vydal první řadu Dvořákových Slovanských tanců, která měla fenomenální úspěch, takže se rozhodl, že toho musí marketingově využít, a požádal skladatele, aby rychle napsal aspoň nějakou drobnou skladbu v podobném stylu. Dvořák si zvolil tentokrát formu polského tance mazurek a instrumentoval jej pro housle a orchestr. Simrock měl dobrý nápad. Skladba se okamžitě stala jednou z nejhranějších a patří k mistrovským kusům všech houslistů. Jen tak na okraj, dedikována byla Pablovi de Sarasatovi. Provedení Václava Hudečka bylo vpravdě mistrovské. Ke skvělému výkonu strhl i orchestr, takže ovace nebraly konce. Bylo to velmi šťastné zakončení orchestrální půlky večera. Přesto to nebylo zakončení úplné.

Moderátorka večera Jitka Novotná pozvala na pódium předsedu České hudební rady Jaromíra Javůrka, který předal Václavu Hudečkovi cenu České hudební rady za jeho dlouholetou úspěšnou umělecko-pedagogickou podporu nejmladší generace českých umělců. Václav Hudeček se tak ocitl ve společnosti takových oceněných umělců, jako byli Jiří Bělohlávek, sir Charles Mackerras, Zuzana Růžičková nebo Ivan Moravec. Dojetí bylo na obou stranách.

Po přestávce začala pěvecká část koncertu. A čím začít? Samozřejmě Smetanou a jeho Hubičkou. Plzeňská filharmonie naladila obecenstvo předehrou k opeře a pak už přišla Tereza Štěpánková, aby přednesla árii Barče Hlásej ptáčku. Tereza patří k té nejmladší generaci našich pěvců. Většina jejích zkušeností je zatím spojena s Konzervatoří Pardubice. Letos dostala první příležitost v Severočeském divadle v Ústí nad Labem v roli Královny noci v Mozartově Kouzelné flétně. Ale zpět k Barčeti. Skřivánčí píseň, jak se někdy tato árie nazývá, je jednou z nejkrásnějších Smetanových melodií, plná něhy a vroucnosti. Tereze Štěpánkové se podařilo tyto pocity skvěle vyjádřit. Její výšky byly lehké, hluboké tóny oblé, z jejího podání čišela radost.

Jeden z našich nejtalentovanější basbarytonistů, Boris Prýgl musel bohužel pro hlasovou indispozici odříci. Všechny mužské role proto převzal Lukáš Bařák. Vybral si ke svému vystoupení árii Dubrovského Kdo věřil by, že po přátelství tak nečekaně přijde zvrat z opery Eduarda Nápravníka Dubrovský. Dílo Eduarda Nápravníka se u nás prakticky nehraje a je známé jen velmi úzkému okruhu milovníků vážné hudby. Asi je to i proto, že Nápravník  skoro celou svou kariéru strávil jako dirigent v Mariinském divadle v Petrohradu. Jeho třetí opera Dubrovskij byla nejúspěšnější a udržela se dlouho na repertoáru ruských divadel. Libreto napsal Modest Iljič Čajkovský na motivy povídky Alexandra Sergejevič Puškina. Nápravník zhudebnil libreto se značnou lyrickou invencí a muzikantskou zdatností. Jako zkušený divadelní praktik vytvořil melodie líbivé pro obecenstvo, jež často vycházejí z ruské lidové tradice, a svým psychologickým prokreslením jsou atraktivní i pro zpěváky. Toho Lukáš Bařák plně využil. Bařák má ze všech účinkujících mladých umělců největší jevištní zkušenosti. Za svou roli Figara v Jihočeském divadle se dokonce před čtyřmi lety dostal do širší nominace na Cenu Thálie. Může se pochlubit i zahraničním angažmá jako Papgeno z Kouzelné flétny v opeře v jihokorejském Daegu. Jeho baryton je plný, hluboké tóny mu nedělají potíže a jeho přednes je plný dramatičnosti. Lukáš si svou techniku prohlubuje mimo jiné i v mistrovských kurzech Adama Plachetky. Zdá se, že Plachetkovi roste zdatný následovník.

Rusalka je Dvořákova nejhranější opera. A árie Rusalky Měsíčku na nebi hlubokém je snad v repertoáru převážné většiny sopranistek. U těch, co jezdí do České republiky, zcela jistě. Pro koncert Svátků hudby si tuto árii vybrala i Lucie Vagenknechtová. Lucie je zkušenější než její mladší kolegyně Štěpánková, její soprán je vyspělejší, oblejší a dramatičtější. Bohužel ve výškách chyběla srozumitelnost. Opera není jen o tónech, ale i o slovech. Poněvadž vystupuje v současnosti v operách v Liberci, Opavě i v Ústí nad Labem, třeba se to zlepší. Přesto sklidila za svůj výkon největší ovace ze všech mladých umělců.

Následovaly árie z Prodané nevěsty. Kecalovu Každý jen tu svou přišel zazpívat Lukáš Bařák, Mařenčinu Ach, jaký žal Lucie Vagenknechtová. Operu Dvě vdovy reprezentovala árie  Karolíny Samostatně vládnu já v podání Terezy Štěpánkové.

Večer zakončil duet Bohuše a Julie My cizinou jsme bloudili z Dvořákovy opery Jakobín, přednesený Lucií Vagenknechtovou a Lukášem Bařákem.

Po obligátních kyticích, spoustě kytic, a děkovačce všech umělců přišel přídavek. Začíná se stávat snad tradicí, že přídavek nemá absolutně nic společného s tématem večera. Semjon Byčkov na večeru České filharmonie k poctě české hudbě vybral jako přídavek Brahmse. István Dénes sáhl do svých rodných končin a večer k poctě české hudby uzavřel Čardášovou princeznou. Což o to, orchestr hrál jako o život, všichni tři sólisté si to užívali, obecenstvo na pokyn dirigenta se roztleskalo do taktu, Rudolfinem se vlnila živočišná radost. Emmericha Kálmána ale ani při nejlepší vůli k české hudbě asi nepřiřadíme. Přesto Plzeňská filharmonie ukázala,  že umí zahrát s plnou vervou, mladí umělci, že jim to  zpívá, a obecenstvu se to  líbilo. Tak snad to maestru Dénesovi odpustíme.

Foto: Radovan Šubín