„Hudba zněla často ve fortissimu, ale ke stylu takového souboru to asi patří.“

„Polní mši s Hudbou Hradní stráže provedl Pražský filharmonický sbor procítěně, zažitě.“

„Jeho předkové přišli do Ameriky v roce 1891 a student kompozice a klavírista Jacob Beranek si své kořeny náležitě užívá.“

Koncert Hudby Hradní stráže a Policie ČR ve Španělském sále, deklarovaný pořádající Správou Pražského hradu jako akce k výročí republiky a současně jako prolog ke Dnům Bohuslava Martinů, byl v neděli nefalšovaným náročným programem ze současné tvorby. Pochod V nový život Josefa Suka a Polní mše Bohuslava Martinů do programu svou dobovou moderností ovšem zapadly také, víc než dobře.

Hudbu Hradní stráže, špičkový policejní orchestr schopný reprezentace státu a jeho tradic a kultury na mezinárodních platformách, si posluchač bezděky spojuje spíše s plenérem. V interiéru jde o posluchačský zážitek vybočující z každodennosti. O výšce hladiny dynamiky produkované tímto tělesem vypovídá hodně sama skutečnost, že dokázalo ve Španělském sále vybudit značný dozvuk či echo. Téměř kostelní. Pro uniformovaný orchestr jde však rozhodně o prostředí případnější, než by byl chrám. Hudba zněla často, ba převážně ve fortissimu, ale ke stylu a projevu takového souboru to asi patří.

Pochod V nový život, komponovaný pro Sokoly – tělovýchovnou organizaci mající od poloviny 19. století za cíl fyzický a morální růst českého národa, ať už v duchu apolitickém, nebo ve službách české nacionální emancipace – vyšel Josefu Sukovi kompozičně docela výbojně. Však také Česká obec sokolská přijala dílo za svůj slavnostní pochod až po řadě let, po skladatelově smrti. Na koncertě s dvojím zmíněným mottem měl pochod své místo – úvodní fanfáry zaznívaly za války v rozhlasovém vysílání exilové vlády prostřednictvím BBC. A Suk byl krátce učitelem Bohuslava Martinů.

Polní mše je typickým plodem atmosféry z počátku války. Dosahuje jedinečného účinku zvukem redukovaným na mužský sbor a zvláštní ansámbl doprovodných nástrojů – žestě, bicí, klavír a harmonium, v tomto případě nahrazené klávesami. Na základě textů Jiřího Muchy je pozoruhodně koncipována jako manifestační modlitba za vlast i jako motivační posila vojáků, jako vyjádření privátních obav i odhodlání. Martinů, žijící v Paříži, Polní mši v roce 1939 zamýšlel pro dirigenta Viléma Tauského, který vedl hudebníky ve vznikajících českých vojenských jednotkách. Protože se však nakonec armáda přesunula z Francie do Británie, skladba zůstala neprovedena až do roku 1946, kdy se jí v Praze ujal Rafael Kubelík. Polní mši s Hudbou Hradní stráže provedl Pražský filharmonický sbor. Procítěně, zažitě, s proměnami dynamiky. Ivana Kusnjera velmi narychlo vystřídal na záskok barytonista Richard Haan. Akustika sálu přece jen nepřála zřetelnosti všech slov, ale byla na druhou stranu milosrdná k interpretačním detailům.

Po zbytek večera zněla hudba z přelomu 20. a 21. století. Skvělá sestava děl, co se týká vizitky orchestru, hrajícího nemilosrdně rovně, přesně a nahlas, ale přesto muzikálně v agogických švech postihujícího pod rukama Václava Blahunka základní proměny. I když jemnosti a finesy v tomto případě vzhledem k instrumentáři logicky nepatří do arzenálu zvukových možností, bylo co poslouchat.

Evžen Zámečník do širšího povědomí vstoupil v 80. letech jako zakladatel, umělecký vedoucí a dirigent souboru Brno Brass Band, tvořeného desítkou hráčů na žesťové nástroje, doplněné bicími. Jeho kompoziční styl byl blízký neoklasicismu. Variace a fuga pro TGM, které nyní zazněly, pocházejí z počátku 90. let. Základem struktury je Masarykova oblíbená lidová píseň Ach synku, synku, vytěžená opravdu hodně, ale nápaditě. Orchestr si skutečně zahraje, jde o efektní koncertní skladbu, přesahující rámec užitkové hudby.   

Na programu byla po přestávce novinka, evropská premiéra. Autorem je mladý Američan Jacob Beranek. Jeho předkové přišli do Ameriky v roce 1891 a student kompozice a klavírista, posluchač Vanderbilt University’s Blair School of Music ve státě Tennessee, si své kořeny náležitě užívá – úzký vztah k české hudbě zmiňuje proklamativně a promítá ho i do toho, co komponuje. Má za sebou úspěchy v národních skladatelských soutěžích a už dvakrát byl na studijní návštěvě v Čechách. Nyní poskytl k provedení skladbu s názvem Památník (Memorial), která zazněla úplně poprvé v podání orchestru Symphony Band na Wisconsinské univerzitě v River Falls letos na jaře. Z Wisconsinu na severovýchodě USA Beranek pochází. Autor dílo věnoval třem výročím – sto letům od vzniku Československa, půlstoletí od srpnové okupace a 25 letům České republiky. Pohrává si v něm docela schopně s motivy národních písní a také s rytmem furiantu, ale zvukově jde o typicky americkou hudbu, hlásící se k tamnímu dědictví. Beranek vrství hudební struktury zručně a efektně – a směřuje k melodii písně Kde domov můj.  

Ze stejného okruhu je i Hudba pro Prahu Karla Husy, která v programu následovala. Husa byl v roce 1968 už druhé desetiletí hudebním pedagogem a dirigentem na Cornell University v Ithace ve státě New York. Slyšeli jsme nyní původní podobu skladby, tak jak ji psal pro univerzitní dechový symfonický orchestr a jak potom během let zněla na tisícovkách koncertů podobných těles po Spojených státech. Hudba pro Prahu jasně zachycuje beznaděj, neklid i vzdor a patos, vrcholí husitským chorálem. Přímočarý, virtuózní a rázný způsob, jímž policejní orchestr dílo provedl, vyvolal jednoznačné přesvědčení, že tato původní verze je lepší než Husova pozdější klasicky symfonická úprava, jejíž instrumentace působí paradoxně disonantněji.

Po skladbě Adama Klemense, premiérované dechovým orchestrem Floridské státní univerzity v roce 1995, nazvané Windy Music a koncipované jako skutečné symfonické dílo, rozsáhlé a posluchačsky docela náročně, vytvořila vhodnou tečku za večerem novinka Aleše Pavlorka s názvem Trnitou cestou ke hvězdám. Dobírá se občas až líbivých poloh, užívá ostinátní rytmy v základu, je mohutně gradována. Vyznívá jako skutečný „koncert pro orchestr“, jako vděčná, zdařilá kompozice.  

Foto: Petr Veber