„Dvacet let je dlouhá doba, a právě tolik času už uběhlo od prvního koncertu hudebního festivalu v České Lípě.“

„Sbormistr Lukáš Vasilek se nebál ze sboru ‚vydolovat‘ emoce, které při interpretaci Palestrinova díla často chybějí.“

„Nesnadného úkolu premiérovat soudobou skladbu se obě zúčastněná tělesa zhostila se ctí. Ohlas publika na provedení byl velice příznivý, což má hodnotu samo o sobě.“

Předskokanem před oficiálním zahajovacím koncertem dvacátého ročníku festivalu Lípa Musica se 4. září stal také Narozeninový galakoncert. Na něm v bazilice Všech svatých v České Lípě vystoupil sbor Martinů Voices pod vedením Lukáše Vasilka v doprovodu Pavel Haas Quartetu. Koncert, dramaturgicky vystavěný od zástupců renesanční vokální polyfonie přes Brahmse až k Brittenovi, vyvrcholil uvedením skladby zkomponované speciálně pro tuto příležitost.

Dvacet let je dlouhá doba, a právě tolik času už uběhlo od prvního koncertu hudebního festivalu v České Lípě. Vyrostla celá generace, pro niž je samozřejmostí, že ve městě a okolí je možné slyšet špičkové interprety z České republiky i zahraničí. Věci samozřejmé máme tendenci nevnímat, nevážit si jich dostatečně. Pro dnešní třicátníky je například volné cestování do zahraničí už tak běžné, že si nedokáží představit euforii počátku devadesátých let, kdy se komunistický žalář ze dne na den otevřel. A možná, že si mnoho obyvatel českolipského regionu vlastně příliš neuvědomuje nesamozřejmost toho, že nemusí za špičkovým hudebním zážitkem jezdit do Prahy nebo do Drážďan. Pro kulturu platí totéž co pro politiku: ovoce nese jen dlouhodobá každodenní drobná práce, což není nic nového, jen parafrázuji století starý výrok Tomáše Garrigua Masaryka.

Na svou narozeninovou oslavu pozval festival Lípa Musica špičkové české interprety: komorní sbor Martinů Voices a smyčcové kvarteto Pavel Haas Quartet, které zároveň převzalo uměleckou záštitu nad celým dvacátým ročníkem festivalu. První polovina koncertu patřila sboru, který se pod vedením svého zakladatele a sbormistra Lukáše Vasilka předvedl v nejlepším světle. Dramaturgie koncertu tvořila oblouk od 16. do 21. století, což na interprety kladlo zvýšené nároky. V dnešní době je obvyklé, že se každý úzce specializuje – někdo na interpretaci staré hudby, někdo na hudbu romantickou, někdo na hudbu soudobou. Martinů Voices však během večera obstáli při interpretaci renesanční polyfonie i při „sborové klasice“ či objevování úplně nové hudby.

Madrigaly Giovanniho Pierluigiho da Palestriny byly podány velice živě a plasticky, polyfonní předivo hlasů bylo přehledné a přitom celkový zvuk krásně vyvážený, dokonce bylo i dobře rozumět textu, což je u renesanční polyfonie vždy oříšek. Sbormistr Lukáš Vasilek se nebál ze sboru „vydolovat“ emoce (například madrigal La cruda mia nemica), které při interpretaci Palestrinova díla často chybějí – vždyť jeho skladby se staly vzorem katolické chrámové hudby na dlouhá staletí právě pro svou abstraktní krásu, uměřenost a celkovou vyváženost. A právě tato uměřenost a harmonická statičnost vede v dnešní době často k tomu, že pro posluchače bývá Palestrina poněkud nudný. Myslím, že dnes večer se nenudil nikdo – bravo!

Každý ze Tří zpěvů Johannesa Brahmse má svou vlastní náladu a tu se sboru podařilo dobře odlišit. Ať to byla hořkosladká trýznivá radost nešťastných kupců z potopeného města Vineta, nebo strukturálně nejsložitější Pohřební zpěv za Darthulu, v němž se, myslím, komorní sbor dotkl hranice možností, co se týče velikosti obsazení u skladby, která zřejmě počítá s podstatně větším sborem.

To jistě platí i u Te Deum Benjamina Brittena, ale zde, po přesunu pěvců na kůr k varhanám (na něž hrála znamenitá Daniela Valtová-Kosinová), sbor dokázal, že je mocen i v počtu třinácti zcela vyplnit prostor českolipské baziliky a že je schopen mimořádného dynamického rozpětí. Stavitelé chrámu evidentně odvedli dobrou práci – kůr je určen k provozování hudby a vynikající akustika tomu odpovídá. Srozumitelné bylo i sopránové sólo ze sboru Grażyny Biernot, jejíž hebký, a přitom nosný hlas posluchače přímo pohladil. Brittenova hudba posluchače překvapila svou stručností a netypickým nenápadným zakončením, takže na závěr první poloviny koncertu jsme si před potleskem mohli vychutnat chvíli rozjímavého ticha.

Festival Lípa Musica roste jako strom, který nosí v názvu – nenápadně, ale vytrvale. Důkazem tohoto růstu je i objednávka soudobé skladby, která prozrazuje nemalé aspirace festivalu a zároveň odvahu organizátorů – vždyť se vždy jedná o krok do neznáma. Dějiny 20. století dusaly střední Evropou těžkým krokem drtíce lidské osudy. Zlo plodí další zlo a je těžké tento koloběh rozetnout. Rány jsou hluboké a hojí se pomalu. Trvá to generace. Obecné dějiny jsou těžko uchopitelné, hloubka hrůz se nás snadněji dotkne na příkladu konkrétních lidských životů, jako se to stalo historikovi Tomáši Cidlinovi, který při svém bádání narazil na příběh Raimunda Grafa, českolipského antifašisty a přesvědčeného demokrata. Že byl za války kvůli svým postojům perzekvován, nikoho v červnu 1945 nezajímalo. Byl prostě Němec, a tak on i jeho rodina včetně sedmnáctileté dcery byli vyhnáni jen s pár zavazadly v rukou. Podobných nespravedlností se v historii jistě stalo mnoho a je velice důležité si hrůzy, které zplodila válka, připomínat na konkrétních událostech. Společná reflexe může být hojivá. A společnou reflexi nám umožňuje umění. Snad se tento večer díky objednávce festivalu alespoň trochu zacelila rána, která stále i po tři čtvrtě století zeje v českém pohraničí.

Renomovaná slovenská skladatelka Ľubica Čekovská komponovala na „libreto“ historika Tomáše Cidliny čtyřdílnou kantátu Domov/Heimat pro smyčcové kvarteto a komorní sbor. Výsledek jejich spolupráce zazněl v bazilice Všech svatých v České Lípě ve světové premiéře. Jak říká sama autorka, „hlavním hudebním hostitelem a průvodcem Kantáty je smyčcové kvarteto, které uvádí posluchače do hudebního děje, pak se přidává vlídné slovo v podání sboru.“ Opravdu, role kvarteta je ve skladbě strukturálně zásadní a díky precizní hře Pavel Haas Quartetu se posluchači rázem ponořili do zasněných mlh šumavských hvozdů a rašelinišť. Druhá část, věnovaná Labi jako životodárné tepně, která spojuje Čechy se světem, pulzovala zápasivě, motoricky supěním vlaků i romanticky, kdy snad při zobrazení labských vlnek lze zaslechnout názvuk Smetanových praménků Vltavy v jeho stejnojmenné symfonické básni. Třetí část je nazvána „Luž“ a vypráví se v ní příběh poválečného odsunu z pohledu dítěte. Čtvrtá, poslední část „Kus domova“ je vystavěna na nejméně konkrétním a popisném textu. To je dle mého názoru dobře. Konejšivá katarze, kterou se skladatelce výborně podařilo celé dílo zaokrouhlit, vypointovat a ukončit, se jistě snáze tvoří na básnivějším textu, který lépe souzní s abstraktním jazykem hudby.

Nesnadného úkolu premiérovat soudobou skladbu se obě zúčastněná tělesa zhostila se ctí. Ohlas publika na provedení byl velice příznivý, což má hodnotu samo o sobě. Vzhledem ke zpracovávanému tématu bych jen očekával větší dramatičnost skladby, která z větší části setrvávala v jakémsi „impresionistickém oparu“ a která snad s výjimkou poslední části sestávala z dvou ne úplně srostlých vrstev – vrstvy kvartetní, která nese celkovou strukturu a náladu, a vrstvy sborové, nesoucí textovou složku. Ta však dle mého názoru není skladatelkou uchopena výrazově i deklamačně dostatečně přesvědčivě, jako by občas byla tak trochu navíc. Jako by vlastně stačilo při poslechu abstraktní hudby ono libreto jen číst, aby vedlo proud posluchačových asociací. O životnosti díla však naštěstí nerozhodují „soudy“ kritiků, ale přízeň publika a chuť interpretů dílo dále hrát. Nechme se tedy překvapit dalším životem této pozoruhodné skladby.

Foto: Martin Špelda