„Houslový koncert se vcelku nevýbojně drží ducha pozdního romantismu, ale není třeba hned mluvit o eklekticismu. Je svůj, je Korngoldův.“ 

„Jan Mráček už není žádný ´mladý příslib´, ale vůdčí osobnost své generace.“

„Posluchači se ´chytli´ i tentokrát, ale nevadilo. Interpretace celého setu Slovanských tanců si tento předčasný aplaus zasloužila.“

Druhý koncert Bamberských symfoniků na festivalu Dvořákova Praha se nesl v lehčím duchu než ten nedělní s Mahlerovou, Straussovou a Foersterovou hudbou. Tentokrát zněla díla Vítězslava Nováka, Ericha Wolfganga Korngolda a Antonína Dvořáka. Šéfdirigent tělesa Jakub Hrůša potvrdil, že spolu mají vzácné detailní porozumění. Bavorskému orchestru to umožňuje i přímo v Praze – v „jámě lvové“ – zahrát i tak speciální záležitost světového repertoáru, jakou jsou Slovanské tance. S výsledkem, za který by se nemusel stydět žádný český orchestr.

Úterní festivalový koncert, stejně jako ten nedělní, dokumentoval, že Jakub Hrůša – aniž by chtěl získat nálepku jednostranně zaměřeného odborníka – v cizině opravdu prosazuje hudbu z českých zemí. A to zdaleka ne jen tu známou. Vedle Foersterovy 4. symfonie „Veliká noc“ (čtěte ZDE) nastudoval ve svém působišti v Bamberku a přivezl do Prahy také hudbu Vítězslava Nováka. Autora bohužel málokdy připomínaného, partituru, která leží zapomenuta – koncertní předehru Lady Godiva, napsanou v roce 1907 ke stejnojmenné Vrchlického hře, otvírající tehdy provoz v novostavbě dnešního Divadla na Vinohradech. Instrumentace je novákovská, symfonismus český své doby, ale stejně probleskne motiv, který by mohl pocházet z anglické písně. Vždyť námětem je dávná legenda z britských ostrovů… Slovácká suita tu není přítomna ani náhodou, ale pro orchestr a jeho dirigenta je to krásná příležitost, jak ztvárnit proud hudby s kontrastními tématy a značnou emocionalitou.

Erich Wolfgang Korngold nepatří do Čech, byl to rakouský Žid a pak autor hudby k americkým filmům. To byl důvod, proč se o něm u nás dříve moc nevědělo. Ale narodil se v Brně. A to je důvod, proč se v posledním čtvrtstoletí víc připomíná i v tuzemsku. Navíc to byl docela zajímavý skladatel. Komponoval už jako dítě a mládenec a jeho opera Mrtvé město, kterou napsal jako třiadvacetiletý a která získává po Evropě novou pozornost, rozhodně stojí za poslech a vidění. Filmovou hollywoodskou hudbu z předválečných a válečných let asi plně nedoceníme, ale získal za ni i Oscara a říká se o něm, že dal základy tomu, co americkou hudbu k filmům charakterizuje dodnes. Houslový koncert, dílo z roku 1945, je ovšem motivů z Korngoldovy tvorby pro filmy plné, aniž by ztrácelo charakter klasické symfonické hudby. Zejména třetí věta, citující a varírující hlavní téma z filmu Princ a chuďas, je rozezpívaná jako písnička. Houslový koncert se vcelku nevýbojně drží ducha pozdního romantismu, ale není třeba hned mluvit o eklekticismu. Je svůj, je Korngoldův. A je vypointovaný, zazněl naprosto přesvědčivě a zábavně a měl švih. I v orchestru.

Jan Mráček v sólovém partu, který bez oddechu prostupuje celou skladbou, prokázal, že už není žádný „mladý příslib“, ale vůdčí osobnost své generace. Houslista hrající čistě a krásně, znělým, ale ne přeháněným tónem, sebevědomě a suverénně, ale ne okázale, s jistotou a bravurně, ale ne prázdně. Že je současně koncertním mistrem České filharmonie, to náš první orchestr zdobí. Také Kreislerovo houslisticky vyšperkované Scherzo-Caprice jako přídavek potvrdilo, že v případě tohoto stále ještě docela dost mladého umělce nejde v případě jeho sólových aktivit o reklamu a uměle vytvářený mediální obraz, ale naopak o plně oprávněné, charismatické, přesné, zajímavé a hlavně poctivé hraní. A že se objevil se zahraničním orchestrem, má svou logiku přinejmenším v českém šéfdirigentovi tělesa, ale nakonec i v tom, že pořadatelé Dvořákovy Prahy netvoří programy povrchně.

Druhá řada Slovanských tanců je méně prvoplánová, jsou v ní ty jakoby méně známé, ale zároveň obsahuje i ten zdaleka nejznámější. Je sedmý, bráno celkově i s první řadou patnáctý, a kdo nepočítá a úplně přesně neví, začne po něm spontánně tleskat. Dvořák ho napsal tak, že končí, jako kdyby opravdu byl finální. Typická „koncovka“, efektní, vygradovaná. Jenže jde o číslo předposlední… Šestnáctý tanec je pak jako naschvál klidnějším dovětkem. Posluchači se „chytli“ i tentokrát, ale nevadilo. Interpretace celého setu si tento předčasný aplaus zasloužila. Každý z tanců byl jiný, jak má být, a všechny se blížily dokonalosti. První ohnivý, druhý plastický s drobnou agogikou, třetí s úžasnými accelerandy, další jako taneční meditace, třináctý v té nejtypičtější instrumentaci a roztančený, ve čtrnáctém krásně zvýrazňované hlasy partitury, patnáctý v opravdu svižném tempu a jako výbuch energie a poslední trochu salonní… A pak přídavky: dva z Brahmsových Uherských tanců – ty, které instrumentoval Dvořák. A pak ještě jednou patnáctý Slovanský. Jakub Hrůša se rozdával a jeho orchestr hrál bravurně, ve zvuku dokonale kompaktně a přitom s pozorností ke všem linkám, které tvoří celek… Pozitivní večer, dlouhý a ještě korunovaný následným rozhovorem na pódiu s protagonisty.

Bamberští symfonikové bývali za komunistického režimu nežádoucí, měli nálepku sudetských Němců. Jejich „československá“ minulost, spojená s odsunutými německy hovořícími hudebníky, kteří se po válce v novém domově znovu sešli, je jedinečná. Jejich momentální a ještě dlouhé spojení se skvělým českých dirigentem je evidentně velmi podnětné. Jestliže do Česka jezdí teprve až po roce 1990 – a jezdí teď čím dál častěji – je to tedy z hlediska historických nerovností jedině správné a po hudební stránce navíc moc zajímavé.

Foto: Petra Hajská –  MHF Dvořákova Praha