„Valtický Farnace potvrdil, jak komplexní a syntetické umění je opera, jak podstatná je souhra všech jejích složek.“

„Libreto plné zašmodrchaných vztahů, které vyústí v nepravděpodobný happy end, je poněkud úsměvné; zato melodická invence Vivaldiho bere dech.“

„Festivalové finále v podání souboru Europa Galante na čele s dirigentem a virtuózem na barokní housle Fabiem Biondim odpovídalo věhlasu, jaký provází nositele MIDEM Classical Award a nominací na Grammy.“

Letošní Lednicko-Valtický festival se uzavřel dvěma výjimečnými produkcemi z díla Antonia Vivaldiho. V pátek 15. října Musica Florea s mezinárodním týmem umělců uvedla operní představení Farnace, o den později Fabio Biondi se souborem Europa Galante provedl instrumentální program z takzvané Collaltovské sbírky. Oba večery byly pravým vrcholem festivalu.

Po tři víkendy, avizované zářijovým prologem ve Vídni, probíhal od 2. do 16. října tematicky pojatý šestý ročník Lednicko-Valtického hudebního festivalu. Jeho náplň, vzdávající hold Antoniu Vivaldimu, který zemřel před dvě stě osmdesáti lety, vznikla souhrou plánovaných i šťastných okolností. První z nich vyplynula z dlouholetého přátelství festivalového ředitele Jiřího Partyky se znalcem i ctitelem Vivaldiho, houslistou Eduardem Garcíou Salasem. Díky jejich součinnosti se zrodila ambiciózní dramaturgie. Druhé okolnosti pomohl na svět covid. Umožnil získat ze zahraničí špičkové interprety barokní hudby, protože ani ti si od loňska nebyli jisti svou koncertní budoucností a s povděkem přijali pozvání. Zvlášť pokud se s řadou z nich světoběžník Salas zná osobně, takže je s Partykovým požehnáním oslovil. V rámci osobních vztahů bylo možné dosáhnout lecčeho, co by jinak vázlo.

Vysokou úroveň LVHF 2021 potvrdily i dva večery, kterými vrcholil na valtickém zámku. Chutnaly jako dvě sladké tečky za bohatým hodokvasem. V pátek 15. 10. byla v tamní kopii barokního divadla provedena Vivaldiho opera Farnace; sobota se v sousední jízdárně stala svědkem koncertu houslového mága Fabia Biodiho a jeho souboru Europa Galante. Oba prostory si zaslouží zmínku.

Zvlášť zámecké divadlo má za sebou velký příběh. Když roku 1790 vzniklo, pyšnilo se létajícími stroji, čtyřmi propadly či dekoracemi, jejichž výměnu během představení obsluhovalo šest mašinistů. Koncem sedmdesátých let předminulého století však upadlo v nezájem, aby jej následně, za druhé světové války, hodlal okupující oddíl SS přeměnit v kino; co nestihli nacisté, dokončili komunisté – divadlo rozebrali, učinili z něj nejprve traktorovou stanici a poté diskotéku… Až po Listopadu se tým architektů Hulce a Špičky postaral o zmrtvýchvstání, takže se zde od 12. září 2015 znovu hraje, zpívá, muzicíruje. Jistěže coby novodobá kopie dávné minulosti postrádá zdejší sál autenticitu barokního divadla v Českém Krumlově; zato je častěji přístupný veřejnosti a vstřícnější k diváckému pohodlí. Což platí také pro zimní jízdárnu, využívanou od padesátých let jako sušírna tabáku s vybetonovanou podlahou a vestavěnou kotelnou. Rekonstrukce jí vrátila podobu z 18. století a obohatila technickým vybavením, zajišťujícím divákům bezpečí i komfort.

Na páteční provedení opery Farnace, kterou Vivaldi zkomponoval roku 1727, se podařilo přilákat nevídaný počet zahraničních novinářů. Po závěrečném potlesku jsem s několika z nich letmo hovořil a unisono vyslechl větu, s níž souzním: „Hodnotit, kdo z vystupujících byl lepší a která část režijně nejzdařilejší, postrádá smysl, protože jako celek to bylo úžasně vyrovnané.“ Valtický Farnace potvrdil, jak komplexní a syntetické umění je opera. Jak podstatná je souhra všech jejích složek: pěvecké, taneční, hudební, scénografické, kostýmní, světelné a samozřejmě režijní.

Režie se ujala zkušená tanečnice a choreografka Andrea Miltnerová, londýnská rodačka s českými kořeny, která má na kontě bezpočet cenných počinů. Účinkovala zrovna tak v Královské opeře ve Versailles jako v londýnském Barbicanu či ve Velkém divadle v Moskvě; svůj zájem o barokní estetiku vtělila do choreografické spolupráce s Davidem Radokem a Collegiem 1704 (provedení opery Arsilda v roce 2017) anebo se souborem Musica Florea Marka Štryncla (operní pasticcio Praga Nascente da Libussa e Primislao, 2020). A její zkušenost byla ve Valticích znát. Projev tří tanečnic zaujal propracovanou gestikou, pohyb pěvkyň a pěvců přirozeností a práce s prostorem, efekty a světlem střídmou působivostí.

To vše na čele se zpěvem, jaký předvedl v titulní roli maďarský tenorista Zoltán Megyesi a také mezzosopranistky Sylva Čmugrová či Katalánka Marta Infante anebo sopranistka Michaela Šrůmová. Mezinárodní charakter produkce potvrdili kostymér Christopher Vinz anebo světelná designérka Katarína Morávek Ďuricová. Nemluvě o tom, že Eduardo García Salas působil jako asistent režie, inspicient a kolega Marka Štryncla při přípravě hudebních materiálů. Musica Florea skvěle pracovala s dynamikou a s náladami, kterými hudba ilustrovala příběh. Libreto plné zašmodrchaných vztahů, které vyústí v nepravděpodobný happy end, je poněkud úsměvné pro diváka mého typu, odkojeného divadlem 20. století a hrami od Arthura Millera, Eugèna Ionesca, Harolda Pintera anebo Josefa Topola či Václava Havla. Nic jiného však nelze očekávat; divadlo od té doby přece jen urazilo při zkoumání lidské duše kus cesty. Zato melodická invence Antonia Vivaldiho bere dech – kdo má rád líbivou zpěvnost z dílny Pucciniho, Rossiniho, Donizettiho a Verdiho, užil by si bohatě i při Farnacem. Jenže kdo ví, kdy – a jestli vůbec – se tak kosmopolitní tým znovu sejde, aby uhranul publikum stejně jako na tomto festivalu.

Po tak šťavnatém zážitku se nezdálo snadné přeonačit mysl i emoce na závěrečný, kompletně instrumentální koncert v podání souboru Europa Galante na čele s dirigentem a virtuózem na barokní housle Fabiem Biondim. Festivalové finále bylo však fascinující. Odpovídalo věhlasu, jaký provází nositele cen typu MIDEM Classical Award a nominací na Grammy. Pozoruhodný byl repertoár, jaký – a proč – Fabio Biondi zvolil. Svou dramaturgií připomněl část takzvané Collaltovské sbírky, pojmenované po šlechtici trávícím kdysi čas napůl na svém letním zámku v Brtnici a napůl ve Vídni, kde od Vivaldiho měsíc před jeho smrtí zakoupil partitury plné skvostů: „Nejedná se o Vivaldiho pozdní díla, nýbrž o skladby napsané v různých obdobích, ale přesto z nich čiší ohromná nostalgie,“ vysvětlil Biondi. „Domnívám se, že Vivaldi sestavil výběr coby antologii smutku. Cítil se úplně z módy. Vydal se blíže k vám, protože české země byly k jeho hudbě ještě stále vnímavé, a vzal s sebou koncerty, které demonstrovaly všechny jeho schopnosti.“

Čtyři z nich nabídlo valtické vystoupení Europy Galante – a kromě nich ještě zvláštnost spjatou rovněž s naším územím. Koncert pro fagot g moll, zkomponovaný velmi pravděpodobně pro pražskou kapelu Václava z Morzinu, Vivaldiho mecenáše, v níž působil virtuózní fagotista Antonín Möser. Jen tím lze zdůvodnit, proč Vivaldi – Morzinův benátský Maestro di musica in Italia – složil fagotových koncertů celkem devětatřicet, nejvíc po houslových. „Koncert g moll se mně osobně jeví jako geniální hudba s příběhem,“ charakterizoval skladbu sólista Sergio Azzolini, „první věta vypráví s velkou dávkou melancholie o jakémsi tajemství, druhá ve mně vyvolává představu modlitby a třetí v sobě nese nádech vůle nepoddávat se nepřízni osudu. Celý koncert jako by byl dílem člověka, který nenachází slov, a tak vypráví svůj příběh prostřednictvím hudby…“

Igor Stravinskij prý svého času štiplavě prohlásil, že „Vivaldi nesložil čtyři sta koncertů, ale jeden koncert čtyřsetkrát.“ Myslím, že festivalová přehlídka, která navázala na Vivaldiho novodobé znovuobjevování, započaté roku 1939 Týdnem jeho hudby v Sieně, ho usvědčila z omylu. A dokázala, že jeho dílo je stále živé, pestré a pulsující. Pěkně to za všechny účinkující shrnul právě Fabio Biondi: „Když hraji Vivaldiho skladby, mám pocit, jako bych se přenesl do jeho doby, a připadá mi, jako bychom byli velcí přátelé.“

Foto: LVHF – Pavel Kristián ml., Fb festivalu