„Při příchodu do prostor Anežského kláštera je příjemné sledovat, s jakou prestiží je pořádán koncert v posledních červnových dnech.“

„Před začátkem následující skladby se flétnista a pořadatel Miroslav Matějka nechal slyšet, že v programu uvedená přestávka neproběhne.“

„Přes dobrý dojem z předkoncertní atmosféry je bohužel nutno konstatovat, že v průběhu koncertu už byla docela odlišná.“

Na závěr pražské koncertní sezony představil festival České doteky hudby program složený ze dvou pilotních děl komorní literatury v kombinaci se dvěma méně hranými skladbami. Během tohoto koncertu, který proběhl v pondělí 27. června v Anežském klášteře, se vystřídala různá nástrojová uskupení.

Festival koncert představuje titulem „Tre Solisti“ Meet at Prague, jehož informační hodnota je prostá, neboť okolo jmen tří sólistů (Bertrand Giraud, Wenzel Grund a Kristina Fialová) je vystavěn program. Podivil jsem se jen tomu, že v programové brožuře je fotografie právě Kristiny Fialové, která měla účinkovat jen v jednom čísle, nejméně ze všech zúčastněných. Při příchodu do prostor Anežského kláštera je příjemné sledovat, s jakou prestiží je pořádán koncert v posledních červnových dnech. Hostesky stojí u každého vchodu, catering je bohatý, sál reprezentativní, lidé dobře oblečení, program obsahuje skladby vyšší múzy a tradičně zde probíhá výstava; tentokrát jde o hmatovou expozici odlitků sochařských děl českého středověkého umění. Dojem mírně pokazila jen jakási informační neshoda ohledně otevření sálu – dveře, kterými se obvykle vstupuje, byly údajně zablokované židlemi a sál tak byl ještě pět minut před začátkem zcela prázdný.

První půle programu začala Brahmsovým Triem pro klarinet, violoncello a klavír a moll, op. 114, dílem s netradičním nástrojovým obsazením a nezanedbatelnou hodnotou. Na klarinet hrál Wenzel Grund, na violoncello Bledar Zajmi a na klavír Bertrand Giraud. Nastudování tria bylo ze strany všech hráčů řemeslně profesionální, notově poměrně čisté, v dobré společné souhře, artikulace obvykle sjednocená. Klavírista se během první věty místy vyznačoval trochu houževnatějším zvukem, než je potřeba (například přednesení vedlejšího tématu v klarinetu by slušela menší zvuková kolize s klavírem), ale v průběhu koncertu se velmi rychle přizpůsobil. V celé skladbě mi scházela lepší komunikace mezi violoncellem a klarinetem; palčivěji se to projevovalo zejména v dialozích ve druhé větě, kdy klarinet šel subtilnější cestou, zatímco violoncellista volil velkorysejší zvukovou hladinu. Možná to bylo jen místem, na kterém jsem seděl, ale když jsem posledně slyšel tuto skladbu v rakouském Hornu v obsazení Lilya Zilberstein, László Fenyö a Matthias Schorn, vnímal jsem mezi všemi nástroji intimnější jednotu. Zajmimu lépe fungovaly rozmáchlejší pasáže, jako třeba vstup do čtvrté věty.

Před začátkem následující skladby, kterou měl přednést soubor Ensemble Martinů (Dvořákovy Maličkosti, op. 47), se flétnista a pořadatel Miroslav Matějka nechal slyšet, že v programu uvedená přestávka neproběhne. Nechtěl bych vůbec naznačovat, že koncert klasické hudby by snad měl být událostí čistě rekreační nebo happeningovou, ale náhlé zrušení pauzy na koncertě o dvou časově poměrně závažných půlích se – ještě ke všemu v dusném předbouřkovém vedru – s kladným přijetím setkat prostě nemůže. Navíc vezměme v potaz, že právě vyslechnuté Brahmsovo dílo umí být svou informačně bohatou povahou náročné na pouhé samovolné slyšení a nějaká snaha ze strany posluchače je žádoucí. Dramaturgové festivalu původně možná z toho důvodu zařadili do druhé půlky posluchačsky přátelštější skladby, které však najednou měly být spíš trestem než odměnou.

Dvořákova skladba o pěti částech, kterou nedávno na festivalu Dvořákova Praha zdařile provedl András Schiff společně s Panochovým kvartetem, se přes zdánlivou nevinnost vyznačuje několika rafinovanostmi, například motivickým propojením jednotlivých vět, vedením hlasů nebo možností využití harmonia namísto klavíru. Zatímco klavír má nepochybně svoje výsady (třeba pronikavější tón ve dvojhmatech ve druhé části), nezvyklé obsazení s harmoniem působí méně koncertně a přijde mi vřeleji nakloněné domáckému charakteru skladby; tady byl zvolen klavír, je to pochopitelně i pořadatelsky schůdnější varianta. Interpretace byla koncipována prostě, neokázale, bez patetických gest a boulí v agogice. V ohledu celku a nadstavby bylo provedení vkusné, působilo dojmem, že soubor na cvičišti věnoval těmto rysům pozornost. Snad jen hra repetic v pianové ozvěně se mi z hlediska pojetí oposlouchala. Doručení vesměs hudebně šlechetných myšlenek však bohužel rušily základní nedostatky v intonaci (hlavně ze strany flétny a houslí), které přetrvávaly, a místy v souhře.

V Rapsodii pro dvě flétny, klarinet a klavír Arthura Honeggera skladatel nabídl možnost zaměnit kteroukoliv z fléten za housle, proto na podiu zůstala houslistka Radka Preislerová a pro klarinetový part se vrátil Wenzel Grund. Kombinace flétny a houslí má výhodu v podobě přehlednější faktury. Intonační problémy ze Dvořáka se výrazně zmírnily, dynamická úroveň byla kulturní, zmatečně působil jen v úvodní části tolik opakovaný tečkovaný rytmus hlavního tématu, který dechaři hráli spíš ostřeji, kdežto houslistka melodičtěji. Střední část skladby, kde má vedoucí úlohu rytmická složka, byla udržena dokonale všemi hráči.

Pro provedení Faurého Kvartetu pro housle, violu, violoncello a klavír c moll, op. 15 ke klavíru opět usedl Bertrand Giraud a Miroslava Matějku vystřídala violistka Kristina Fialová. Navzdory veliké popularitě skladby už po celém koncertě nebylo jednoduché zavázat se k poslechu půlhodinového tělesa hudby. Nástupy nástrojů zaznívaly zřetelně, klavírista text uměl a krásně uzavíral fráze. Smyčcům mnohdy výborně vycházel klesající interval na konci fráze hlavního motivu třetí věty. Občas se objevily zvukové jevy, které v rámci nerušeně poctivé interpretace zněly přehnaně; například pizzicata smyčců ve druhé větě téměř zvukově zastínila melodičtější linku v klavíru. Také opět vyvstávaly intonační nedokonalosti jednotlivce, ale nijak zásadně neublížily výslednému tvaru.

Přes dobrý dojem z předkoncertní atmosféry je bohužel nutno konstatovat, že v průběhu koncertu už byla docela odlišná: tleskání mezi větami skladeb, ovívání se programy a vějíři, nahlas diskutující posluchači a roční doba připomínali spíš letní turistický koncert a byli ve znatelném kontrastu s kvalitami jmenovanými v úvodním odstavci, příznačnými pro ty nejlepší koncertní festivaly. Je to škoda, protože i se vším tím dobrým se právě tento nesoulad zdál být nejvýraznějším a nejzapamatovatelnějším prvkem celé události.

Foto: ilustrační – archivy festivalu a interpretů