„Zvuk orchestru upoutal sytým témbrem smyčců a ponuře majestátní barvou žesťů, která sugestivně evokovala tíživou atmosféru mše za zemřelé.“

„Pozornost k sobě přitáhl i živelný basista Jiří Miroslav Procházka, který expresivním a vytříbeným projevem dostál technickým i výrazovým požadavkům svého partu.“

„Vynikající úroveň měly i další sólové kreace Lenky Cafourkové Ďuricové, jejíž vroucný zpěv a spolehlivý výkon byly nekorunovanou ozdobou celého koncertu.“

Olomoucké barokní slavnosti v sobotu 23. července pokračovaly koncertem v katedrále svatého Václava. Desátý ročník hudebního a divadelního festivalu je koncipován jako série dramaturgicky impozantních počinů. Nejinak tomu bylo na tomto koncertu v podání orchestru Musica Figuralis za řízení Marka Čermáka. Requiem Josepha Puschmanna a De Profundis Antona Neumanna zazněly v novodobých premiérách a v obou případech se jednalo o skladby, které poodkryly brilantní úroveň funerálních duchovních děl moravských skladatelů 18. století.

Novodobé premiéry reprezentativních děl minulých staletí jsou známkou dramaturgické invence a svým způsobem také patriotického vztahu k rodné zemi či regionu. Z vlastní minulosti se můžeme mnohé naučit a častokrát se tak i děje. Joseph Puschmann byl pro mne donedávna naprosto neznámým skladatelem, který během svého života dosáhl slušného postavení. Studoval ve Vídni, psal chrámové i světské skladby a stal se dokonce kapelníkem olomoucké katedrály. Puschmannovo Requiem se dochovalo ve sbírce brněnských augustiniánů a je to pozoruhodný útvar: z mešního ordinária zhudebňuje pouze části Sanctus, Benedictus a Agnus Dei. Z propriálních oddílů Puschmann do svého Requiem vložil Introit, Graduale a Offertorium. Zde nás upoutá výběr textů, které popisují loučení s pozemským životem a mystickou atmosféru tajemství smrti. Za vše mluví známý verš z biblické knihy Kazatel: „Marnost nad marnost a všechno je marnost.“, který Puschmann vedle dalších pasáží zhudebnil.

Provedení Puschmannova Requiem se ujala Musica Figuralis pod vedením dirigenta, varhaníka a cembalisty Marka Čermáka. Ten se stylové interpretaci hudby 18. století na dobové nástroje dlouhodobě věnuje, za tímto účelem Musicu Figuralis ostatně před pětadvaceti lety založil. Orchestr byl během koncertu sestaven z varhanního pozitivu, smyčcových nástrojů, fagotů, přirozených lesních rohů, barokních trubek, cinků, pozounů a tympánů. Sólových partů se ujali Lenka Cafourková Ďuricová (soprán), Eva Šušková (alt), Matúš Šimko (tenor), Jiří Miroslav Procházka (bas) a Michal Marhold (bas). Nešlo by to bez sborových vokálů, které obstarali Zuzana Badárová, Lucie Kořínková a Jan Kožnar.

Vzhledem k jisté fragmentárnosti Requiem proložil Čermák Puschmannovu kompozici dalšími díly tohoto autora i dalšího olomouckého skladatele Antona Neumanna. Jednotlivé kompozice byly navíc spojeny varhanními improvizacemi, které působily jako přirozený přechod k dalšímu dílu. Vznikla tak zajímavá kompilace děl, která spolu původně nesouvisela, ale přesto je váže podobná myšlenková valence. Po srdečném úvodním slovu tiskové mluvčí festivalu Jitky Korpasové se nejprve rozezněla část Puschmannova Requiem v plném orchestrálním lesku. Zvuk orchestru upoutal sytým témbrem smyčců a ponuře majestátní barvou žesťů, která sugestivně evokovala tíživou atmosféru mše za zemřelé.

Následovalo Puschmannovo Miserere c moll psané ještě ve starém slohu stile antico. Dílo založené na střídání vokálních a instrumentálních pasáží působilo po několika minutách trochu monotónně a rozvláčně. Zajímavější byla druhá věta Puschmannova varhanního Koncertu d moll, kterou přednesl Marek Čermák. Zásadní obrat nastal v Árii de Martyribus, která líčí lidské utrpení a je protkána bohatou chromatikou. S širokou paletou barokních výrazových prostředků ji impozantním způsobem zazpívala sopranistka Lenka Cafourková Ďuricová.

Zajímavý kontext mohli posluchači v katedrále svatého Václava slyšet následující kompozicí De Profundis Antona Neumanna. Žalm je zhudebněn jako střídání harmonicky vypjatých pasáží s decentní melodikou. Stěžejní úlohu zde má basové sólo, které velmi citlivě a emotivně přednesl basista Michal Marhold. Klíčovou skladbou koncertu bylo ovšem Requiem Josepha Puschmanna, které se rozeznělo jako logické vyústění celého koncertu na závěr. Byla to ideální volba, protože se skutečně rozezněla hudba naprosto úchvatná, nevšední a nesmírně působivá. V sólových pasážích jsme mohli slyšet tenoristu Matúše Šimka, jehož sametový hlas se zvláštně vyjímal. Pozornost k sobě přitáhl i živelný basista Jiří Miroslav Procházka, který expresivním a vytříbeným projevem dostál nejen technickým, ale i výrazovým požadavkům svého partu. Vynikající úroveň měly i další sólové kreace Lenky Cafourkové Ďuricové, jejíž vroucný zpěv a spolehlivý výkon byly nekorunovanou ozdobou celého koncertu. Nesmíme však zapomenout ani na adekvátně připravenou a velmi solidně zpívající altistku Evu Šuškovou.

Musica Figuralis hrála pod Čermákovým vedením bez rutiny a lhostejnosti. Ostatně první housle třímal vynikající Vojtěch Zajíc, jehož vášeň a zaujetí pro každou dobrou hudbu jsou zřetelně slyšet a vidět na každém koncertě. Orchestr zněl po celou dobu koncertu kompaktně a sehraně. Provedení bylo pevné a spolehlivé, na patřičných místech energické, ale nezapomínalo ani na konkrétní náplň kompozic a jejich duchovní poslání. Není vždy běžné, že se na koncertě s duchovní hudbou přidává, ale reakce posluchačů byla natolik výmluvná, že se Marek Čermák správně rozhodl poděkovat nadšenému publiku přídavkem v podobě zopakování části Offertorium. Koncertem z děl Josepha Puschmanna a Antona Neumanna v brilantním a niterném podání všech protagonistů splnily Olomoucké barokní slavnosti hned několik očekávání.

Nejde jen o pečlivě připravenou a dramaturgicky přínosnou linku nebo o vynikající orchestr, báječné sólisty a sbor. Ukázalo se, že díla obou zapomenutých tvůrců Puschmanna a Neumanna jsou hodna znovuobjevení jako díla naplněná skladatelskou erudicí a originalitou. Důležitou roli sehrála úžasná akustika katedrály svatého Václava, která byla nepominutelnou součástí provedení. Organizátoři koncertu opravdu zvolili ideální sakrální prostor. Krásný dozvuk v podobě dlouhého doznívání v tomto úchvatném interiéru nebyl nikdy znakem prázdnoty. Naopak, ticho s sebou neslo ozvěnu, která vetkla dílům kouzlo posvátnosti, jaké se často neslýchá.

Foto: Olomoucké barokní slavnosti / Panda foto