„Tragiku společného života slyšíme v Schumannově Klavírním koncertu a moll jen minimálně.“

„Yuja Wang se za poslední roky podstatně vyvíjí v přednesu i v chápání hudby, kterou interpretuje.“

„Očividně ji to rozhodilo, chvíli polevila, hledala, ale intenzita hry poslední věty koncertu nedovoluje sólistovi jakkoliv zpanikařit.“

Pokud bylo soužití Roberta a Clary Schumannových takové, jak YUJA WANG interpretovala Schumannův klavírní koncert a moll, byl to upřímný a láskyplný společný život, plný prosvětlených radostných okamžiků. I tak lze uvést nedělní abonentní koncert Staatskapelle Dresden v drážďanské Semperoper. Francouzský dirigent mladší generace Lionel Bringuier řídil nesmírně povedený koncertní program, který spojoval tři autory, Petera Eötvöse, Roberta Schumanna a Bélu Bartóka.

Peter Eötvös byl dokonce nečekaně osobně přítomen, aby přihlížel na interpretaci jeho skladby zeroPoints pro orchestr. Jednovětou kompozici (která měla původně zaznít před třemi lety v Praze pod taktovkou autora) zahrál orchestr s věnováním k jeho 75. narozeninám. Skladbu z roku 1999, typickou pro jeho tvorbu, velmi rytmickou, plnou nesčetných obratů a nečekaných momentů, interpretoval orchestr s velkým nasazením, včetně direktivního Bringuiera.

Velkým magnetem byla Yuja Wang v Schumannově klavírním koncertu a moll. Jeho interpretace u jednotlivých koncertních pianistů v nadsázce poodhaluje jejich představu o povaze vztahu mezi Clarou a Robertem Schumannovými. Ačkoliv v reálném životě nebyl jejich rodinný život nijak šťastný a osud si s jejich společným soužitím tragicky pohrával, tragiku tohoto společného života slyšíme v Schumannově Klavírním koncertu a moll jen minimálně, spíše vzdáleně a často ukrytě. Jakoby Robert, který napsal koncert na přání manželky Clary, chtěl v partituře odhodit všechnu tragickou realitu prožívaného lidského osudu. Vytvořil tak hudbu plnou naděje a lásky, která dodnes uchvacuje svojí lehkostí a přímočarostí. Realita byla ovšem o mnoho jiná. On sám se za života léčil s psychickými problémy a nakonec zemřel v psychiatrické léčebně. Jeho žena Clara přežila jeho i další čtyři z jejich osmi dětí. Zemřela o 30 let později než on.

Příběh o jejich životě se díky koncertu vytváří dodnes. Podle Mitsuko Uchidy to byl vztah plný něhy a naděje. Murray Perahia hraje hlavně o tragice a Marta Argerich dokáže vytvořit z jejich soužití vášnivé a dramatické příběhy. Svjatoslav Richter zase měl tu schopnost zachytit jejich osud ve všech momentech a v celé svoji šíři. Yuja Wang v Drážďanech překvapila a vyprávěla hlavně o lásce. A znovu nesmírně osobitě a originálně. Mnoho posluchačů k ní chová negativní vztah z několika důvodů, nemohou ale upřít její nenapodobitelné kouzlo v kombinaci s technickou zručností a schopností se na hudbu dívat z jistých perspektiv. Posluchač dnes prakticky nenajde podobnou populární klavírní osobnost, jako je ona. A Wang se sama za poslední roky podstatně vyvíjí v přednesu i v chápání hudby, kterou interpretuje. Ačkoliv sama ráda staví interpretaci na technických extrémech hry, vášnivou virtuozitu nechala v Drážďanech stranou. A pokud některé momenty techniky prudce vyhrotila, byly to krátké a nepatrné momenty, kterých bylo o mnoho méně, než momentů plných lásky a poezie. Hrála poměrně měkce, například opakující se hlavní téma první věty bylo často spíše rozevláté a s jistou dávkou studu. Kadenci pojala spíše zeširoka, nesmírně projasněně, neustále pracovala s dynamikou a agogikou.

Druhá věta byla opravdu intermezzem, s poměrně pomalým tempem a úsečnou hrou sólistky. Následovalo konečně finále. Wang znovu přesně strukturovaně modulovala jednotlivé fréze, zde už pevněji, ale znovu si neodpustila občasnou změnu intenzity hry. Francouzský dirigent Lionel Bringuier dával orchestru poměrně prostor a často bylo jistě vidět, že v Schumannově koncertu to byla hlavně Wang, která řídila celé jeviště. V exponovaném místě s orchestrem v druhé části věty se stala situace, na kterou je potřeba v souvislosti se z paměti hrající Wang upozornit. Její hra se na pár sekund rozpadla. Očividně ji to rozhodilo, chvíli polevila, hledala, ale intenzita hry poslední věty koncertu nedovoluje sólistovi jakkoliv zpanikařit. A tak i Wang se znovu dostala po pár sekundách do tempa, vrátila se ke svojí hráčské jistotě a energicky, pevně a s pevnými úhozy koncert uzavřela.

Zjevně pak chtěla napravit svoje pochybení a jako přídavek zahrála její oblíbený Schumannův Der Kontrabandiste v úpravě pro klavír ještě v rychlejším tempu, než ho obvykle nabízí (a to už ho často hraje na hranici hratelnosti). Paradoxně, zážitek z celého koncertu byl vlastně velmi pozitivní a lidský. I Wang je člověk, není stroj u klaviatury, jak ji často kritika osočuje. Sama očividně dokáže dělat chyby, sama se může dostat do nepříjemné hráčské situace. Člověk pochopí, že za jejím uměním nestojí jen štěstí a talent, ale i vysoká dávka píle. Bylo to nesmírně lidské a upřímné, i když logicky světová hvězda jako ona chyby dělat nemá. Wang je ale od té chvíle mnohem přitažlivější koncertní mistryně.

Program uzavřel Koncert pro orchestr Sz 116 Béla Bartóka. Staatskapelle svojí technicky přesnou, instrumentačně pestrou hrou, postavenou často na jednotlivých sekcích nebo jednotlivcích, zdůrazňovala celkovou povahu koncertu. Od temné a dramatické až po jásavou a širokou hudbu ve finále. Od nepřívětivého Introduzione, přes smířlivé Giuoco dellle coppie, dramatickou a úzkostnou Elegie, k Intermezzo interrotto a efektnímu a širokému Finale. Bringuier svým stylem vedl orchestr k hrubšímu rozlišování povahy jednotlivých vět, k pestrosti barev a zvuku, k všudypřítomnému odlišování. Finále potom zahrála kapela v opravdu rychlém tempu.

Foto: Matthias Creutziger, Veronika Paroulková