„Myung-Whun Chung modeloval tvar a průběh hudby přesně, s jistotou, bez okázalosti a výjimečně nápaditě. Po celý večer zpaměti.“

„Nesamozřejmé a neotřelé provedení, ani trochu svévolné, a přece v mnohém ´nové´.“

„Poslouchat Novosvětskou symfonii v této konstelaci mohlo a muselo posluchače opravdu bavit.“

Festival Dvořákova Praha otevřeli letos Mnichovští filharmonikové. Čtvrteční koncert v Rudolfinu, přenášený televizí, měl očekávané parametry společenské události. Ale k tomu navíc i ryze hudební hodnoty, a to velmi výrazné. Program, jehož sólistou byl Pablo Ferrández a dirigentem Myung-Whun Chung, nebyl formálním vstupem do hudební přehlídky nesoucí jméno jednoho z celosvětově nejhranějších skladatelů, ale živou, opravdu fungující oslavou jeho hudebního talentu, spontánní invence a kompozičního mistrovství.

Zahajovací programy s povinným Koncertem h moll a Novosvětskou symfonií by se mohly pro publikum stát bezmála dobou přežívání, to v případě méně inspirované, formální, či dokonce tuctové interpretace. A nebo mohou být dobou, kdy si lze hudbu opravdu užívat. A to byl i přes notorickou známost obou děl tento případ. Ikonické skladby zazněly ve čtvrtek ve Dvořákově síni Rudolfina v jemných nuancích tak živě a v celkovém vyznění tak poutavě, že daly zapomenout na jakákoli klišé. Velký podíl na tom určitě měl dirigent Myung-Whun Chung, modelující tvar a průběh hudby přesně, s jistotou, bez okázalosti a výjimečně nápaditě. Po celý večer zpaměti.

Dirigentský styl postavou drobného devětašedesátiletého jihokorejského umělce, dlouhou dobu už zanechávajícího v Evropě u významných orchestrů prostřednictvím koncertů i prestižních nahrávek výraznou stopu, je spíše nenápadný a strohý. Stojí pevně rozkročen a ovládá hudební materii výhradně rukama. Ale jak! Inspiruje, dává na rozhodujících místech konkrétní energické podněty, pak vždy na chvíli, než přijde další důležitý okamžik, jakoby ustupuje do pozadí. Podněty jsou ovšem zásadní. Ať už byl poměr nazkoušeného a bezprostředně inspirovaného jakýkoli, dokázal Mnichovské filharmoniky během večera trvale podněcovat k velmi zaujatému přístupu a pro danou příležitost od nich získávat komplexní a hladký výraz. A pokud snad někde nastaly i nějaké menší nepřesnosti, romantický náboj hudby a zřejmé kvality vycházející z muzikality hráčů je, jako nedůležité, zcela překryly.

Večer otevřela česká hymna. Jak už to bývá, naznačila už ona, i na své omezené ploše, jak se asi bude hudebně koncert vyvíjet: velmi výrazově, promyšleně i procítěně, pozorně, jedním slovem romanticky. Nicméně nedělo se tak potom v bezbřehém subjektivismu, ale s klasickým ukotvením. Ostatně – přesně tak koncipoval svou hudbu i Antonín Dvořák.

Zdálo se nejprve, že Violoncellový koncert h moll bude v podání španělského třicátníka Pabla Ferrándeze plný patosu, tak náruživý byl vstup. Ale už první zjihlé zpomalení ukázalo, že provedení bude vnitřně mnohem bohatší. A skutečně: dílo, milované po světě violoncellisty i publikem, dostalo sice výraz často kontrastně dováděný do krajností, ale převážil dojem citovosti. Rozhodně nešlo o přehánění. Lyrická témata byla výrazně pomalá, sólista se uchyloval i k vlasově tichým tónům a pozorně se přimykal k nástrojům v orchestru, ale nerozpakoval se ani rozezpívat kantilénu. Pomalá věta byla nekonečně krásná, finále až nedočkavé, ale v tichém závěru opět emotivní, a to bez špetky falešné patetičnosti. Dirigent, nezatížen nutností hledět do not, se plně věnoval sledování sólisty a orchestr pod jeho vedením skladbu doprovázel a partnersky dotvářel pozorně, velmi inspirovaně.

Ani chvíle pro jiné myšlenky, ani jeden důvod pro povzdech, že jde přes všechny krásy přece jen o stokrát už obehranou hudbu…

Dvojnásobně platí totéž i o Novosvětské symfonii, kterou bylo ten večer opravdu radost poslouchat. Nešlo o instrumentační exhibici. Myung-Whun Chung výraznými agogickými proměnami sledoval a neomylně ozřejmoval především formu skladby – její tempo ruku v ruce s frázováním a s dynamikou. Celkovou dikcí představil symfonii jako sdělnou a epickou, nikoli formální, ale s ryze hudebním programem. Largo s krásnými legaty, s provázanými hudebními frázemi i výraznými cezurami, s měkkými echy horen a s vydařeně modelovaným sólem anglického rohu mělo řadu krásných míst. Za všechny – zpomalený zpěv sordinovaných prvních pultů smyčcových nástrojů, téměř jakýsi výjev…

Nesamozřejmé a neotřelé provedení, ani trochu svévolné, a přece v mnohém „nové“, pokračovalo i ve svižně hravé třetí větě, posunované kupředu výraznými akcenty, a pak i ve finále, kterému nechyběla mohutnost, ale které především přirozeně dýchalo a každou chvíli bylo jiné, bez zátěže závažnosti a úpornosti. Poslouchat Novosvětskou symfonii v této konstelaci mohlo a dokonce snad i muselo posluchače opravdu bavit.

Myung-Whun Chung přečetl a prožil obě Dvořákovy partitury velmi pečlivě a přidal osobní posvěcení. Prokázal vedením německého orchestru i sám za sebe, že odkaz českého klasika, umírněného romantika, může opravdu a s naprostou samozřejmostí fungovat jako globální majetek.

Když pak hosté přidali tisíckrát obehraného Brahmse, první z Uherských tanců, ukázali se jako opravdu skvěle sehraní. Od dirigentského pultu k nim směřovaly opět úsporné, přesné, navíc velmi uvolněné podněty. Dvořák s Brahmsem, pražský a vídeňský mistr, si podali ruce. Jako dva sobě rovní.

Foto: MHF Dvořákova Praha / Petra Hajská