pondělí, 10 říjen 2022 13:00

Pražští komorní sólisté zahájili sezónu 2022/2023

Autorka:

„S naprosto stejnou pečlivostí, jakou věnoval provedení jednotlivých skladeb v programu s dirigentskou taktovkou, se umělecký vedoucí orchestru věnoval také svým posluchačům.“

„Takové provedení lze brát jako svědectví o zvláštních vztazích mezi lidmi, hladké a citlivé přechody mezi houslovou a violovou sekcí tuto myšlenku sounáležitosti podtrhovaly.“

„Pražští komorní sólisté se nevyhýbají žádnému repertoáru, dramaturgii svých koncertů dobře promýšlejí, není jim lhostejný význam, který je za hudbou.“

 

115

 

Zahajovací koncert sezóny 2022/2023 ansámblu Pražští komorní sólisté, existujícího od roku 1961 a znovuobnoveného v roce 2013 pod uměleckým vedením Radka Baboráka, zazněl v sobotu 8. října. Od letošního roku je těleso rezidenčním souborem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK v kostele svatých Šimona a Judy. Tvoří ho sólisté a komorní hráči, koncertní mistři a členové České filharmonie, FOK, PKF, SOČRu, České Sinfonietty, orchestru Národního divadla, v ansámblu hrají také profesoři pražské AMU a Pražské konzervatoře.

Na úvod vystoupil hornista a dirigent, umělecký vedoucí orchestru Radek Baborák s průvodním slovem. Svým osobitým projevem dokázal živě přiblížit historii Pražských komorních sólistů a program koncertu. Z proslovu byl cítit respekt ke zvoleným skladbám, k hudbě jako takové, ke spoluhráčům a k hudební tradici, ať už co se vývoje hudby, nebo vývoje ansámblu PKS týče. Řeč prozrazovala velkorysost i citlivý přístup k publiku – s naprosto stejnou pečlivostí, jakou věnoval provedení jednotlivých skladeb v programu s dirigentskou taktovkou, se umělecký vedoucí orchestru věnoval také svým posluchačům.

První skladba večera, Serenáda pro smyčce e moll, op. 20 od britského skladatele Edwarda Elgara, byla posluchačsky velmi příjemným začátkem a hlubokým svědectvím o profesionalitě ansámblu a dokonalé souhře všech hráčů v něm. Z kooperace interpretů mezi sebou bylo cítit něco zvláštního a vzácného – jakýsi mladistvý esprit, odvaha, jistota, křehkost, ale zároveň síla, a toto všechno umožňovalo víc než jen předat publiku skladby v jejich maximálně věrné podobě. Dokonce víc než vytvářet za pomoci hudby představy o období, ve kterém skladatel skládal, o prostředí, ze kterého pocházel, a o zdrojích skladatelovy inspirace. Takové provedení lze brát jako svědectví o zvláštních vztazích mezi lidmi, o přátelstvích, která trvají, o upřímné a bezelstné komunikaci; hladké a citlivé přechody mezi houslovou a violovou sekcí v první a druhé části Serenády tuto myšlenku sounáležitosti podtrhovaly. Dechberoucí společné tvoření na hlavním tématu skladby a jeho rozvíjení v houslových a violových partech ozvláštnilo kompozici také bohatostí zvukových barev těchto dvou nástrojů v jejím plném spektru. Doprovodné rytmické motivky v provedení PKS organicky zapadaly do hlavních melodií a svým harmonicko-rytmickým vkladem nebyly ani upozaděné, ani příliš dominantní.

 

113

 

Celý soubor jako by dýchal najednou, cítil fráze průzračně, v neuvěřitelném vybalancování mezi přáním skladatele, ušima posluchačů a hudebními vkusy jednotlivých členů souboru. Druhá část serenády Larghetto dojímala až k slzám a natolik zřetelně vykreslila myšlenku skladatele, že bylo téměř možné fyzicky vnímat přítomnost hudby v sále. Na přesvědčivosti provedení měla svůj podíl také intenzita každého tónu a obrovská péče o fráze i v tom nejtišším pianissimu.

Ve třetí části Allegretto chyběly výraznější kontrasty i přes výše zmíněné atributy – větší rytmické i tónové odlišení od první i druhé části by pravděpodobně více vyzdvihlo specifika skladby. Ačkoliv interpretace ansámblu PKS má logické opodstatnění – na závěr třetí části se opět navrací motiv z první části Serenády Allegro piacevole – přesto by nevtíravé oživení tanečních motivů v jiném hudebním kontextu mohlo přispět k suverénnějšímu zakončení kompozice samotné. Byla by škoda nezmínit, že skladatel napsal Serenádu pro svou manželku ke třetímu výročí svatby.

Pražští komorní sólisté se nevyhýbají žádnému repertoáru – hrají skladby od baroka po žijící skladatele v současnosti, dramaturgii svých koncertů dobře promýšlejí, není jim lhostejný význam, který je za hudbou. Také zahajovací koncert sezóny 2022/2023 nabídnul mnoho podnětů i pro ty nejnáročnější posluchače – druhou skladbou večera totiž byl koncert pro housle, klarinet, lesní roh a smyčcový sextet od finského skladatele Aarreho Merikanta. Zde se objevovaly například atonální či polytonální prvky a další specifika hudby z počátku 20. století. Skladba, která jako by zvukově skutečně připomínala atmosféru a krajinu v nehostinných končinách u polárního kruhu – především ve své druhé větě Largo, byla také možností představit se v sólových partech pro houslistu Jana Mráčka, klarinetistu Karla Dohnala a hornistu Radka Baboráka. Ačkoliv se zvukově podařilo vystihnout specifika severské hudby a všichni tři sólisté podali vynikající výkon, celkově jako by intenzita tónu ansámblu poněkud poklesla, a tím i emocionální působení skladby na posluchače.

 

112

 

Po přestávce se hrála hudba zcela jiného stylu – zaznělo čtyřvěté Concerto grosso D dur, op. 1 č. 5 od Pietra Antonia Locatelliho. V této skladbě se sólově představil opět houslista Jan Mráček a také houslista Adam Novák. Typicky barokní zvuk byl umocněn použitím cembala. Velmi dobře vyzněly především rychlé části II. a IV., v druhé části se měkce a zřetelně linula basová linie tvořená hlubokými smyčcovými nástroji a cembalem, poslední část sršela taneční energií, které měli muzikanti na rozdávání vrchovatou měrou. Orchestru se barokní zvuk podařilo napodobit natolik, že dynamické změny ve smyčcových nástrojích v závěru Concerta grossa připomínaly změny jednotlivých rejstříků na cembalu – a to vše v provedení průzračném a zřetelném, dobře a nevtíravě čitelném.

 

111

 

Po téměř desetiminutové skladbě od Pietra Antonia Locatelliho přišla humorná a snad ještě překvapivější stylová změna – provedení Simple Symphony (Prostá symfonie), op. 4 od britského skladatele Benjamina Brittena. Ačkoliv tato skladba vznikla později než Koncert pro housle, klarinet a lesní roh od Aarreho Merikanta, má blíže svou strukturou k tradičnějším formám. Odlišuje se od skladatelů, kteří s hudbou různými způsoby experimentovali. Už v samotných názvech částí je kus sdělení, jak Radek Baborák před provedením skladby lidem v publiku řekl – název první části Boisterous Bourrée lze přeložit jako „Bouřlivé Bourrée“, druhá část Playful Pizzicato znamená „hravé“, Sentimental Saraband (Sentimentální Sarabanda) je nejdelší částí a poslední část Frolicsome Finale znamená „šťastný“ nebo „radostný“ konec.

Simple Symphony přinesla něco zcela jiného než všechny předchozí skladby toho večera. Hudba působila bezstarostně, bezprostředně a hravě, důvodem byl možná také hudební materiál – Benjamin Britten zpracoval motivy ze skladeb svého dětství. Provedení ansámblu opět nejen plně dostálo požadavkům kompozice, ale dokonce je snad předčilo. Byla cítit pospolitost mezi hráči a technická preciznost provedení, která byla patrná především v náročné části Playful Pizzicato. Ona pizzicata ve smyčcových nástrojích na sebe navazovala přirozeně a plynule i přes značnou obtížnost. Svižné tempo jen podtrhovalo technické schopnosti jednotlivých členů souboru. Třetí část, ve které se dvakrát opakoval rozvláčnější díl v silnější dynamice s výraznějším melodickým obloukem a díl v konejšivějším výrazu i dynamice, byla emocionálně tak intenzivní, že lezl mráz po zádech. Radek Baborák skladbu dirigoval s vášní, která se v tomto případě bezezbytku přenesla nejen na členy ansámblu, ale také na publikum. Nezůstalo pouze u sentimentu, skladba se jevila také závažně. Toto se odrazilo i v její čtvrté části Frolicsome Finale, která s tanečním rytmem převážně v mollových tóninách vlastně nepůsobila na první poslech šťastným a radostným dojmem... pravděpodobně to skladatel myslel ještě trochu jinak.

 

114

 

Na posledním místě bych chtěla znovu vyzdvihnout umělecký přístup k pojetí hudby a dramaturgii koncertů Radka Baboráka. Jeho lidský, hluboce profesionální, kultivovaný projev, který ovlivňuje jeho radost z hudby samotné, nelze než obdivovat. A stejně tak viditelně vstřícná atmosféra mezi členy ansámblu přispívala k velmi příjemnému – a přínosnému zážitku pro posluchače.

 

Foto: Zuzana Bönisch

Jana Rambousková

Jana Rambousková - klavíristka

Pochází z Vysočiny a miluje hudbu a literaturu. Od dětství se intenzivně věnuje hře na klavír, vystudovala brněnskou konzervatoř pod vedením Davida Marečka a pokračovala na pražské Akademii múzických umění ve třídě Ivo Kahánka. Také se při studiích na brněnské konzervatoři věnovala soukromému studiu skladby u Pavla Zemka Nováka. Rok strávila na Akademii múzických umění v polském Krakově v rámci projektu Erasmus+ a po ukončení studií na pražské HAMU působila čtyři měsíce jako korepetitorka v pěveckých a houslových třídách na Královské konzervatoři v Bruselu. Zúčastnila se několika mistrovských kurzů, mimo jiné Mezinárodní hudební akademie Antona Rubinsteina v Berlíně nebo Mezinárodní letní akademie ISA v rakouském Reichenau. V současné době se věnuje pedagogické činnosti, komorní hře, korepeticím a od června 2022 působí také jako redaktorka pražského studia rádia Proglas. Ačkoliv klasickou hudbu miluje nade všechno, nevyhýbá se ani jiným hudebním stylům, korepetuje na pražské DAMU v hereckých pěveckých třídách a příležitostně hraje jazz a populární hudbu. Mimo svět hudby ráda tancuje, cestuje, lyžuje, chodí pěšky a jezdí na kole.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.