„Ottensamer má vynikající techniku, krásný, podmanivý a místy sladkobolný tón, pracuje s detaily a nevynechá žádnou příležitost vyklenout frázi.“

„Úžasná symbióza dirigenta s orchestrem, což nebylo jen slyšet, ale i vidět… Několikrát jsem si všiml, že se hráči usmívají, že je jim dobře a že je muzicírování baví.“

„Takový večer bych rád viděl a slyšel i v Rudolfinu za účasti plného sálu nadšených posluchačů!“

Orchestr PKF – Prague Philharmonia v rámci své donátorské řady konající se v Lobkowiczkém paláci na Pražském hradě přichystal na středu 2. listopadu hudební událost, která velmi potěšila hudbymilovné publikum. Hostem a dirigentem koncertu byl rakousko-maďarský hudebník a první klarinetista Berlínských filharmoniků Andreas Ottensamer. Ten doslova uchvátil kultivovanou barvou tónu svého nástroje, přirozeným, sympatickým vystupováním a muzikalitou, která ho právem jako sólistu dostala k orchestrům po celém světě. PKF – Prague Philharmonia představila svou smyčcovou sekci, která se předvedla v tom nejlepším světle. Na zhruba hodinovém koncertě bez přestávky zazněly skladby Samuela Barbera, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Petra Iljiče Čajkovského.

Hudebnímu setkání předcházela prohlídka nových expozic Lobkowiczkých sbírek a historicko-gastronomická přednáška o rukopisu ze sedmnáctého století označovaném jako Polyxenina kuchařka, která se věnuje receptům-předpisům na džemy, sirupy, likéry, perníky, preclíky a jiné „pokroutky“. Tu připravili kurátoři místních sbírek Soňa Černocká a Petr Slouka.

Samotný koncert uvedla překrásná skladba amerického skladatele Samuela Barbera Adagio pro smyčcový orchestr. Andreas Ottensamer dílo, které bylo původně zkomponováno pro smyčcové kvarteto a později samotným skladatelem přeinstrumentováno, vedl jistě, neokázale, pokorně a od začátku bylo poznat, že má intimní vhled do tvoření tónu smyčcových nástrojů. Aby ne! Studoval hru na violoncello na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst.

Mnoho lidí Barberovo Adagio vnímá jako smutnou či smuteční skladbu. Já osobně ji tak nevnímám a Ottensamerovo pojetí ve spojení s perfektním výkonem orchestru vyznělo přesně tak, jak to cítím, je ale velmi těžké to popsat: Slzy z očí se sice mají tendenci linout, ale zároveň je ve skladbě úžasný pocit smíření a naděje, možná bych tuto hudbu označil za katarzní. Technicky všechny smyčcové skupiny zahrály na jedničku, fantastická byla violoncella, která od začátku provibrovávala a „zahřívala“ tok hudby, unikátní zvuk předvedla skupina viol, u které jsem měl pocit, jako bych slyšel horny – tak barevně hrála! Místy orchestr zněl jako harmonium… Tandem koncertní mistryně Romany Špačkové a Romana Hraničky táhl houslovou sekci jímavě až do morku kostí. Barberovo Adagio je skladbou, která musí zasáhnout i člověka klasickou hudbou nepolíbeného, ovšem v takové interpretaci, v jaké zaznělo ve středu večer v Císařském sále Lobkowiczkého paláce, není věru slyšet často!

Klarinetista Andreas Ottensamer je umělec každým coulem, což dokázal v následujícím výběru z Mendelssohnova klavírního multi-cyklu Písně beze slov, který sám zinstrumentoval pro svůj nástroj a smyčcový orchestr. Coby sólista se předvedl opravdu skvěle. Má vynikající techniku, krásný, podmanivý a místy sladkobolný tón, pracuje s detaily a nevynechá žádnou příležitost vyklenout frázi. Každou skladbičku částečně dirigoval a bylo vidět, jak orchestr baví s ním hrát. Velmi mě zaujala jeho instrumentace, často využívá pizzicato a jeho hudební dialog s orchestrem byl třpytivý, radostný a inspirující.

Vrcholem noblesního večera byla slavná Čajkovského Serenáda pro smyčcový orchestr C dur, op. 48. Když jsem přemýšlel nad názvem své ReflexePlus, napadaly mě tituly jako „Kterak C dur povýšila“ nebo „Královská stupnice C dur“ a podobně… Čajkovského Serenáda je názvem serenádou, ale každý muzikant ví, že svou náročností a hudebním obsahem je vlastně symfonií, byť jen pro smyčce. Je velmi zapeklitá, protože se jeví jako hudba, která je líbivá – a to je ten oříšek. Aby byla líbivá, niterná a okouzlující, musí ji orchestr zahrát mistrovsky. Ottensamer své mládí nezapřel a muzikanty nešetřil. Tempa nasazoval hraniční, ale ono to klaplo! Dynamicky odstíněné dílo i v rychlých tempech, skvělé frázování všech skupin, které se prokázaly nádhernou barvou zvuku, hudba zařezávala, byla konkrétní, přitom romantická – úžasná symbióza dirigenta s orchestrem, což nebylo jen slyšet, ale i vidět… Několikrát jsem si všiml, že se hráči usmívají, že je jim dobře a že je muzicírování baví. A tak to má být! Takový večer bych rád viděl a slyšel i v Rudolfinu za účasti plného sálu nadšených posluchačů!

———

Čerstvý RozhovorPlus Markéty Jůzové s Andreasem Ottensamerem si můžete přečíst ZDE.

Foto: PKF – Prague Philharmonia