„Francouzský dirigent Martin Lebel se pustil do práce s takovou razancí, až mu taktovka vylétla z ruky.“

„Od prvních úderů Cécile Boiffin bylo jasné, že se člověk stává svědkem elegantní interpretační ekvilibristiky.“

„Je dobře, že nové vedení pardubického tělesa nyní nezaváhalo a umožnilo svým domácím posluchačům, aby se konečně seznámili s tvorbou své oblíbenkyně v prostředí velké koncertní síně.“

Komorní filharmonie Pardubice nezve k provádění sólových partů pouze hosty. Už mnohokrát se interprety koncertantních skladeb stali i kmenoví členové orchestru. Nestává se ovšem často, že orchestr zvolí takovéto řešení, a ještě představí hráče ze svého středu coby autora skladby. Právě tak tomu bylo na květnovém abonentním večeru, jehož nejočekávanější součást tvořil Koncert pro marimbu a orchestr Cécile Boiffin. Bez přehánění a s respektem k ostatním protagonistům lze uvést, že v Sukově síni Domu hudby šlo tentokrát především o její exhibici, přičemž daný výraz používáme v jeho nejlepším a původním slova smyslu.

Sympatickou Francouzku pardubické publikum miluje. Přízní ji zahrnuje už od roku 1997, kdy se za tympány v Komorní filharmonii objevila poprvé. Přišla sem z Karlovarského symfonického orchestru, v němž strávila jednu sezonu, na doporučení dirigenta Douglase Bostocka. Absolventka Vysoké hudební školy v německém Freiburgu se v Česku okamžitě začala cítit jako doma a brzy zde nalezla svého životního partnera, rovněž aktivního hudebníka. Již v červnu roku 2000 se Cécile Boiffin stala sólistkou jednoho z koncertů Komorní filharmonie, tehdy ještě byla interpretkou skladby jiného autora. Své vlastní skladby představuje zvolna, většinou jde o menší komorní díla, vždy však promyšleně vystavěná a posluchačsky velmi vstřícná. Pardubičtí se kupříkladu mohli seznámit s kompozicí pro sólové housle Javor, jejíž první uvedení Cécile Boiffin svěřila své kolegyni z orchestru, Zdeňce Vránové. Pozoruhodná byla také její aktivita po teroristických atentátech v Paříži v roce 2015, kdy připravila v jednom z pardubických kostelů večer k uctění památky těchto tragických událostí. Spektrum jejích zájmů je vskutku široké – od českého folkloru až po africké bubny. Publikum ji však zná především coby spolehlivou strážkyni pravého zadního rohu jeviště se sestavou bicích nástrojů, které obsluhuje naprosto suverénně a s jistou dávkou humoru, jímž dokáže v pravé chvíli odlehčit, asi i sama pro své potěšení, sebejistotu vepsanou ve vážné tváři.

Není bez zajímavosti, že Koncert pro marimbu a orchestr Cécile Boiffin byl v roce 2018 premiérově uveden nikoli v Pardubicích, ale zásluhou Jihočeské komorní filharmonie řízené Davidem Švecem; tenkrát s autorkou v sólové roli. Je jen dobře, že nové vedení pardubického tělesa nyní nezaváhalo a umožnilo svým domácím posluchačům, aby se konečně seznámili s tvorbou své oblíbenkyně v prostředí velké koncertní síně. Dílo není rozsáhlé, trvá přibližně čtvrthodinku, a i když jeho věty nejsou označeny, je rozděleno do tří částí, přičemž první dvě zpracovávají totožné téma. Závěr „zavoní“ Afrikou, autorka sama uvádí, že inspiraci našla i u Sergeje Prokofjeva a Bohuslava Martinů. Kromě partu předepsaného pro sólistu za marimbou skladba poměrně dost zaměstná i tři další hráče na bicí a vyžaduje rovněž zručného pozounistu (hádejte, na který nástroj profesionálně hraje v jiném hudebním uskupení její manžel?). Nenudí se však ani ostatní členové orchestru.

Od prvních úderů bylo jasné, že se člověk stává svědkem elegantní interpretační ekvilibristiky, při níž se paličky mezi rukama a nástrojem míhají tak rychle a přitom přirozeně, že hráčka a marimba splývají v jeden celek, vytvářející svým nezaměnitelným zvukem pozoruhodný hudební obraz. Cécile Boiffin hraje s nesmírnou chutí a zápalem, přitom i ta nejtěžší místa, která si předepsala, zvládá s odzbrojujícím klidem. Publikum ani nedýchá, je fascinováno hráččiným kouzlem i duchem skladby a po jejím konci propuká v dlouhotrvající potlesk. Interpretka neskrývá dojetí, děkuje za přízeň a odmění se svým nejvěrnějším posluchačům úpravou skladbičky Déšť původně vytvořené jejími kolegy z Komorní filharmonie.

Zmínit se ale pochopitelně musíme o zbývajícím programu pardubického večera. Koncert zahájil pod taktovkou francouzského dirigenta Martina Lebela, jenž nestál před Komorní filharmonií poprvé a který opět dokázal svou všestrannost stvrzenou mimo jiné působením v uruguayském Montevideu, Náhrobek Couperinův od Maurice Ravela. Bezmála dvacetiminutová skladba je důmyslným neoklasicistním kouskem plynoucím převážně v příjemně harmonickém duchu. Začíná výrazně energicky a Martin Lebel se pustil do práce s takovou razancí, až mu taktovka vylétla z ruky. Samozřejmě jej něco takového nemohlo rozhodit, navíc obětavý koncertní mistr violoncell využil svoji pauzu, pohotově doličný předmět zvedl ze země a vrátil jej majiteli… Posluchači nebyli o nic ošizeni a s chutí se oddávali náladám Ravelovy kompozice a jeho umění instrumentace. A vzhledem k tomu, že největší úloha zde patří hoboji, znamenitý Vojtěch Podroužek si jejich speciální aplaus rozhodně zasloužil.

Z pokladnice odkázané Wolfgangem Amadeem Mozartem tentokrát přišla na řadu Symfonie č. 39 Es dur K. 543. Dílo naplněné kontrasty a proměnami zaznělo po přestávce pod vedením Martina Lebela v suverénní interpretaci, jak je pro Komorní filharmonii obvyklé. Je zbytečné opakovat, že v tomto oboru patří pardubičtí k evropské špičce. Však také svoji hru pilně zdokonalují již více než půl století.

Foto: archiv filharmonie