„Cellistka Julia Hagen spolu s dirigentem, empatickým a neustále stoprocentně přítomným, publikum zejména v pomalých tempech naprosto oblažovala.“

„Oproti vášnivě rozevláté Jacqueline du Pré hraje Elgara niterněji, kultivovaněji, pokorněji a zamyšleněji, ale výrazově neméně intenzivně.“

„Axel Kober rozhlasové symfoniky podnítil ve virtuozitě a energii i v položení se do lyrických míst k vrcholnému výkonu.“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu v dalším koncertě cyklu umístěného do pražského Obecního domu opravdu nadchnul. Především dvěma ikonickými kompozicemi Edwarda Elgara. Zásluhu na tom měli nejen hráči sami, ale také hostující německý dirigent Axel Kober a mladá rakouská violoncellistka Julia Hagen. 

Nápad otevřít v pondělí 25. listopadu koncert ve Smetanově síni Dramatickou ouverturou Josefa Suka, druhým absolventským dílem osmnáctiletého konzervatoristy, nebyl v Roce české hudby špatný – a koneckonců Suk a o něco starší Elgar, autor zbytku večera, byli současníci. Jde nicméně, na rozdíl od nádherné Smyčcové serenády Es dur ze stejného roku 1892, o kompozici prozrazující z dnešního odstupu vcelku pochopitelnou nezralost ve zvládnutí formy a obsahu. Ve skladbě se střídá příliš často mnoho nepropojených nápadů, zasmušilých i bojovných, tematických i instrumentačních; výsledným pocitem, ne zcela uspokojivým, je jakási skladebná rozháranost. Dirigent Axel Kober ovšem udělal vše pro to, aby skoro čtvrthodinové, velkoryse rozmáchnuté dílo vyznělo co nejzajímavěji: především pozorně a nápaditě pracoval s dynamikou, průběh hudby výrazově rozvlňoval, logicky zdůrazňoval zpěvná místa i vpády žesťů. Přinejmenším zajímavost, repertoárovým kusem však Sukova Dramatická ouvertura asi být nemůže.

Violoncellový koncert Edwarda Elgara je jiná liga. Vznikal v době tvůrcovy zralosti v roce 1919 na letním bytě v Sussexu na jižním pobřeží Anglie, na místech, kam ke skladateli o prázdninách o rok dříve přes kanál La Manche doléhal v noci válečný hluk z Francie. Koncert e moll je elegický a intimní, jen místy virtuózní. Zprostředkovaně asi vyjadřuje i smutek nad válkou poničenou Evropou. Působí jednoduše, ale má v sobě skrytu intenzivní hloubku a vyzařuje z něj nostalgie. Asi i proto – a lze se domnívat, že tehdy třeba i kvůli interpretaci – první uvedení díla hned v říjnu při zahájení sezóny London Symphony Orchestra nebylo moc úspěšné… Skrytou krásu díla publiku definitivně objevila svým emotivním přístupem teprve v 70. letech legendární britská cellistka Jacqueline du Pré. Někoho takového, tedy charismatického, nadstandardně přesvědčivého interpreta, dílo zřejmě potřebovalo. Až od té doby je pevnou součástí světového repertoáru. 

Elgarův Violoncellový koncert přijela do Prahy zahrát Julia Hagen. Ani ne třicetiletá umělkyně je evidentně podobným typem mimořádně obdarované interpretky – vyzařuje z ní krásná opravdovost a emocionální čistota. Oproti vášnivě rozevláté Jacqueline du Pré hraje Elgara – na poslech i na pohled – mnohem niterněji, kultivovaněji, pokorněji a zamyšleněji, ale výrazově neméně intenzivně. Její tóny, jeden jak druhý, jsou nádherně obsažné a znělé, kultivované a oduševnělé. A krásně pracuje s jejich rozechvíváním. Spolu s dirigentem, empatickým a neustále stoprocentně přítomným, publikum zejména v pomalých tempech naprosto a zcela oblažovala… Zcela jasně jde v jejím případě o osobitý, nový objev na světové scéně. Jasně o tom ostatně svědčil i ztišený, silně koncentrovaný bachovský přídavek.

Nedávný rozhovor se sólistkou, mimochodem dcerou Clemense Hagena, violoncellisty proslulého rakouského souboru Hagen Quartett, čtěte  ZDE.

Jiná liga než Sukova mladistvá kompozice jsou však i o dvě desetiletí starší Elgarovy Variace Enigma – první skladba, se kterou jako čtyřicátník konečně získal tvůrčí sebevědomí a uznání. Axel Kober, hudební ředitel Duisburské filharmonie a mimo jiné uznávaný host v Bayreuthu a ve Vídeňské státní opeře, připravil a vedl půlhodinovou skladbu strhujícím způsobem. Našel v ní nesčetně krásných míst a rozhlasové symfoniky podnítil ve virtuozitě a energii i v položení se do lyrických míst k vrcholnému výkonu. Čtrnáct rozličně a kontrastně koncipovaných variací, vyjadřujících charaktery autorových přátel, ale vedle toho i bez programu mistrovsky vykomponovaných a instrumentovaných, rozprostřel do spektra, které z nich učinilo skutečný „koncert pro orchestr“. Ústřední dlouhá část za polovinou díla byla plná nekonečné melodické krásy. Bez problému se jí skutečně šlo opájet. A impozantní vyvrcholení ve finále strhlo publikum k hlasitým projevům. Variace Enigma jsou skvělé a SOČR je tak uchopil.

…………….    

O skladateli a díle, které mělo premiéru před 125 lety, čtěte víc v seriálu Klasika v souvislostech pod titulkem Sir Edward Elgar, outsider ze západní Anglie.

Foto: SOČR / Michal Fanta