neděle, 12 duben 2020 09:00

Ladislav Moravetz: Dotýkáme se věčnosti

Autor:

„Schütz je vykladačem Písma pomocí hudebních prostředků. A jeho sbírky duchovních koncertů dokládají, jak text může ovlivňovat tvar hudby.“

„Petr Eben dokázal duchovní obsah promítnout i do instrumentální hudby; obsah je promeditovaný.“

„Improvizace má přinášet radost.“

 

0

 

Na Velkopáteční bohoslužbě přenášené dopoledne Českou televizí z prázdné modlitebny v Praze-Strašnicích se společně podíleli tři muži v černém a s bílými rouškami: slovem, modlitbami a kázáním nejvyšší představitel Českobratrské církve evangelické Daniel Ženatý a místní farář Martin Sabo a s nimi jako jediný zpívající – a zároveň u varhan – kantor této církve Ladislav Moravetz. Profesionální hudebník pocházející z české menšiny v Rumunsku, varhaník, sbormistr, skladatel a zpěvák se vzděláním získaným v Německu. Žije na východní Moravě, ale často cestuje po republice, aby ve své církvi zvyšoval úroveň užívané hudby a zvětšoval povědomí o ní. V rozhovoru uvažuje nad repertoárem protestantské hudební kultury a přibližuje liturgii a církevní rok i své vlastní hudební zázemí a pracovní cíle.

 

11

 

Za co jste jako celocírkevní kantor odpovědný? A co je v tuzemsku v evangelické církevní hudbě reálné?

K mým hlavním úkolům patří především oblast vzdělávání. Snažím se ze své pozice nabízet různé kurzy pro varhaníky a sbormistry. A jsem vedoucím Semináře církevní hudby Evangelická akademie. Nedávno jsem se setkal s programovým ředitelem vzdělávacího centra švédské luterské církve. Víte, tam pracuje na tři tisíce církevních hudebníků, kteří jsou v církvi zaměstnáni. Švédsku se přiblížit nemůžeme, ať už velikostí, nebo hudební praxí. U nás jsem jako církevní hudebník zaměstnán jenom já. Ale pak je tu samozřejmě řada hudebních profesionálů, kteří působí a slouží v církvi v dobrovolné pozici.

A Seminář církevní hudby?

To je v podstatě tříletý kurz pro amatéry, který lze ukončit aprobací pro tuto práci.

Jezdíte po republice, navštěvujete farní sbory…

… a krom toho se snažím také komponovat hudbu, která je realizovatelná v našem prostředí. Mými hlavními cíli je oslovovat lidi a snažit se navázat kontakty s těmi, kteří se v naší církvi hudbě věnují. Aby měli zájem se ještě dál vzdělávat. Církevní hudba začíná bavit tehdy, když člověk začíná cvičit.

Takže tvorba, vzdělávání… a osobní příklad?

Ano. Víte, protestantismus v českých zemích se v oblasti církevní hudby nemohl od sedmnáctého století nijak zvlášť vyvíjet, byl dlouho zakázaný. My se v současné době hodně orientujeme podle našich sesterských církví v zahraničí, ať už je to Německo nebo Švýcarsko, nebo třeba Skandinávie. Snažíme se přebírat různé formy církevní hudby a církevního zpěvu a ty u nás aplikovat. Zároveň je církevní hudba prostorem a oblastí, která už dávno vstoupila do ekumenického stadia. Dnešní evangelický církevní hudebník by neměl uvažovat jen striktně konfesijně, ale měl by přebírat i z jiných církví hodnoty a druhy hudby, jaká je u nás realizovatelná.

 

6

 

Například?

Jsem osobně velkým obdivovatelem Giovanniho Pierluigiho da Palestriny, skladatele z katolické Itálie. Když jsem končil studium na církevní hudební škole v Berlíně, tedy na evangelické škole, možná jsem tehdejší profesory svou zálibou a preferencí trošku překvapoval. Ale římské mešní ordinárium, jak se během staletí v hudbě etablovalo, považuji za ekumenickou hodnotu. Může mít liturgické užití i v jiných církvích, tedy i v té naší. Záleží samozřejmě na farnosti, na jejich otevřenosti, jestli bude mít staršovstvo zájem, aby při bohoslužbě zazněly třeba i části latinského mešního ordinária. Já osobně mám rád, když zní ve vícehlasé podobě, když ho zpívá pěvecký sbor.

V Berlíně jste studoval sbormistrovství a varhany?

Obor církevní hudba je v Německu „víceobor“, do kterého patří řízení sboru a hra na varhany, což znamená varhanní literaturu i varhanní improvizace. A klade se velký důraz na tvořivou činnost. Hudební teorie se neučí jenom teoreticky, ale vyžaduje se praktická zručnost. Takže jsme se učili psát stylové kopie, abychom byli schopní kompozičně vystihnout polyfonii šestnáctého století, čili Palestrinu, nebo hudbu romantismu a podobně. Samozřejmě se studuje i klavír. Měli jsme několik profesorů, kteří nás opravdu formovali. Já jsem měl to štěstí, že jsem mohl být žákem mezinárodně známého holandského varhaníka Lea van Doeselaara; velmi mě inspiroval. Úžasné období. Dokázal mi přiblížit varhanní hudbu z různých období. Vzpomínám rád, jak jsem u něj hrál třeba Césara Francka

Přišel jste z prostředí české menšiny v Rumunsku a studoval v Německu. Do Berlína jste šel rovnou, nebo s nějakou zastávkou v Česku?

Ta mezizastávka byla v Kroměříži na tehdejší Církevní konzervatoři, kde jsem studoval hru na trubku a vedle toho jsem měl obligátní klavír. Ten mě přitahoval víc než žesťové nástroje, takže to nakonec dopadlo tak, že jsem zůstal u klávesových nástrojů. Mám rád vícehlas, ať už jde o klavírní, varhanní, nebo vokální hudbu. Takže to byla trošku klikatější cesta…

 

7

 

V Berlíně jste na Vysoké škole umění zpíval sólově, nebo jenom ve sboru?

V rámci studia jsme měli dvě hodiny zpěvu týdně. Chodili jsme ke stejným profesorům, kteří vyučovali zpěv jako hlavní obor. To byla úžasná příležitost osvojit si od profesionálů správný mechanismus dýchání, rezonance, rozšiřování rozsahu… Byl jsem hodně ovlivněn německou praxí, Bachem, Mendelssohnem… ať už šlo o oratorní, nebo o sólový zpěv. Hodně jsem se zabýval hudbou Heinricha Schütze. U něj mě fascinuje spojení hudby a slova. Italské novinky, se kterými se seznámil v Benátkách u Giovanniho Gabrieliho, exportoval Schütz přes Alpy do Německa a tam je aplikoval na německé biblické texty. Jeho sbírky duchovních koncertů jsou dokladem toho, jak text může ovlivňovat tvar hudby, ať už se to týká volby tónin, rytmiky nebo způsobu zpracování. Na jeho hudbě mě baví, že sama vykládá text. Skladatel se stává vykladačem hloubky a významu textu! Proto se také v Německu Schützovi říká musicus poeticus, vykladač Písma pomocí hudebních prostředků.

Na trubku ještě hrajete?

Už hodně roků pravidelně necvičím. Bez dobrého nátisku není možné prakticky hrát… Ale mám k ní samozřejmě blízko. Vzpomínám, bylo to v devadesátých letech, ještě za jeho života, když byla povinnou skladbou v soutěži Pražského jara Okna pro trubku a varhany od Petra Ebena. Obrovský zážitek slyšet je několikrát za sebou… Okna jsou pozoruhodné dílo, dobře napsané pro oba nástroje. Obsah i název skladby dal Petru Ebenovi zážitek z Chagallových vitráží v jedné jeruzalémské synagoze. Vybral si čtyři z dvanácti velkých oken. Podle barev. Modré s mořskými vlnami, rybami a s ptactvem ve vzduchu. Pak okno zelené, orientální pastorale s ležícím oslem s výmluvně lidským výrazem, jak už to u Chagallových zvířat bývá. Potom rudé okno s východem slunce a s mořskou hladinou, nad kterou se v dramatickém oblouku vymršťují dvě pestré rybky. A pak zlaté okno, svátečně zaplavené krásným světlem, s plameny svící a s pohárem ovoce a květinami. Varhanní ostinato ve Zlatém okně převzal Petr Eben z pravoslavné liturgie, z její části známé v západním světě pod pojmem blahoslavenství. Hudba Petra Ebena má v české kultuře přední místo, Petr Eben patří k nejhranějším autorům ve světě a pro mnohé mladší skladatele byl inspirátorem, který ukazoval nové tvůrčí cesty. Jeho hudba je velmi plastická a vzbuzuje imaginace.

Petr Eben dokázal duchovní obsah promítnout i do instrumentální hudby, bez textu…

Ano, obsah je v takové hudbě promeditovaný. A jeho hudební řeč může oslovovat i člověka, který není ve vážné hudbě tak zběhlý a zvyklý.

Sám komponujete, upravujete a zpíváte písně. A písně, společně zpívané, jsou hlavní hudební částí evangelických bohoslužeb. Jsou pro vás proto také velkým tématem?

Před několika lety jsem se intenzivně zabýval lidovou duchovní písni. Téma lidové duchovní písně není ještě dostatečně zpracováno a v kancionálech, ať už v katolickém nebo v evangelických, je to téma okrajové. Přitom když se podíváme do existujících sbírek písní zapisovaných v terénu, třeba od sběratele Františka Bartoše nebo od Leoše Janáčka, zjistíme, že jich tam je obrovské množství. Mám na mysli lidové duchovní písně, které jsou parafrází biblické zvěsti a které vyjadřují víru tak, jak byla žita ne jenom ve svátečním čase, ale právě ve všedním životě. Fascinují mě…! Některé jsem zpracoval, ať už do kompozičně zafixované podoby, nebo ve formě improvizací.

Je mimochodem improvizace oborem, který se dá učit? Naučit? Je možné studenta, pokud nemá chuť, sklony a hlavně schopnosti, k improvizaci vůbec dovést?

Improvizace se podle mého dá naučit. Začíná se u klasických forem, které jsou součástí školních osnov. Ale samozřejmě záleží na tom, jestli student sám je kreativní typ, jestli ho baví improvizaci zkoušet... Improvizace se totiž musí také cvičit, samozřejmě není něčím, co by mělo fungovat úplně spontánně. Chodím do hodin s tím, že pro každého studenta musím mít připraveny jednotlivé kroky, promyšlené tak, aby ho látka zaujala. Jsem od toho, abych mu pomáhal. Je důležité znát a spojovat akordy, je důležité získat základy v polyfonii… Velice důležité je hrát z listu, protože hodně čerpáme z různých hudebních projevů a z existující literatury, kterou se snažíme do určité míry napodobovat. A důležitá také je dobrá hudební paměť. V neposlední řadě je to i věcí talentu. Jsou lidé, kteří improvizaci mají jako dar, baví je promýšlet takové věci. A nebo naopak takoví, že jenom plní úkoly, které po nich v hodině vyžaduji. Kreativita se má podporovat a je dobře, že na konzervatořích je improvizace pro varhaníky povinná. Dobrý improvizátor se podle mého i existující skladby naučí číst lépe než člověk, který je pouze interpretem. Improvizace má přinášet radost, často je potřeba zareagovat na nějaký podnět a výhodou je, když se člověk cítí svobodný a může zahrát v časovém limitu tolik, kolik je potřeba… Ve varhanní improvizaci se v poslední době udělalo docela hodně. Důležité je, abychom si my, kteří improvizaci vyučujeme, udržovali kondici, abychom se dostávali do situací, že musíme sami improvizovat.

 

8

 

Hovořili jsme o písních. Co přinesla švýcarská reformace, která ovlivňuje hudební podobu českobratrské liturgie víc než reformace německá?

Ženevský žaltář. Jedná se o žalmy ze Starého zákona, přebásněné do písňové formy. Reformátor Jean Calvin v šestnáctém století usiloval o to, aby shromáždění v kostele zpívalo. Reforma a reformace se týkala i společného zpěvu. Jelikož se společně dobře zpívají metrické formy, vznikla písňová forma vycházející z žalmových textů a mající jednoduchou metriku; využívá jen dlouhou a krátkou notovou hodnotu. Žaltář se rozšířil z Ženevy po celé Evropě, i k nám. V českém vydání existuje od Jiřího Strejce z Jednoty bratrské. Také německá reformace měla za cíl zpřístupnit evangelium a Bibli širšímu okruhu lidí, než to dosud bylo možné. Proto používala německý jazyk, a to i v hudbě.

Není asi úplně od věci uvažovat o Bachovi jako o svého druhu hudebním kazateli, že?

Hudba německých církevních protestantských hudebníků, a tedy i hudba Bachova, je spojena se slovem a má výraznou zvěstovatelskou dimenzi. Ano. Sám Martin Luther říkal „Zpívat a hlásat“. Mluvené slovo samo nestačí úplně pro zvěstování evangelia světu. Hudba může prohloubit obsah textu a samozřejmě i krásu textové výpovědi.

V čem všem má církevní hudba svá specifika?

Hodně souvisí s různými svátky, s konkrétními nedělemi církevního roku, s konkrétním obdobím. Vybíráme proto vhodnou hudbu. Na Květnou neděli hraju něco jiného než na neděli Svatodušní, protože každá má své vlastní poselství.

Přišel jste z prostředí české menšiny v Rumunsku, ale už dávno žijete na Moravě. Vnímáte tamní silné hudební tradice?

Ano. A také si moc vážím Moravana Jiřího Pavlici. Mám rád jeho přístup, kdy se snaží spojovat a propojovat různé muzikanty a různé žánry. Někdy bývá kvůli tomu i kritizován, ale podle mého neprávem. Je to takový ekumenik v hudební oblasti… Snaží se spojovat například vážnou hudbu s world music, případně s lidovou muzikou. Například jeho Chvění je snahou o hledání nových hudebních a filozofických kontextů. Je to vzájemný dialog se vším kolem nás a v nás, s vesmírem nad námi i s vlastním nitrem, rozhovor odehrávající se v čase a prostoru, k němuž patří umění naslouchat jeden druhému. Při Pavlicově Chvění se cítím být do tohoto rozhovoru vtažen.

 

5

 

Patří modlitba a zpěv dohromady?

Já se častokrát modlím v tichu. Důležité jsou pozitivní myšlenky, které v sobě člověk nosí a které v sobě živí. Nedá se říct, že by každá píseň byla automaticky modlitbou. Některé písně jsou adresovány Bohu a jiné jsou zpěvem o Bohu. V některých chválíme, v některých děkujeme… A také sem patří prvek vyznání, ať už se jedná o vyznání vin, o vyznání naší malosti a slabosti, ale i o vyznání víry v Boha jako Pána mého života.

Patří tohle do výuky dějin hudby?

Vyučuju na konzervatoři Evangelické akademie v Olomouci předmět, který se jmenuje Církevní hudba a zpěv. Je to taková praktická hymnologie. Je důležité, aby studenti věděli o dimenzích duchovního zpěvu. Když zpíváme, tak komunikujeme. Stejně jako když hrajeme. Není to úplně obyčejná komunikace, protože důležitá je vertikála, tedy směr, který jde nahoru k Pánu Bohu, ale samozřejmě i rovina horizontální, vedoucí k lidem.

A hrajeme a zpíváme i sami sobě?

Ano, patří k tomu i rovina kontemplativní, protože zpíváme nebo hrajeme také sami sobě, svému nitru. I to je podstatné. Když hrajeme hudební dílo nebo zpíváme hudební skladbu, která vznikla v minulých dobách, když se snažíme aktualizovat poselství starých mistrů do dnešní doby, tak nás to samotné obohacuje, posouváme se do jiného časoprostoru, než je ten náš. Jde o to, umět pracovat i s kontinuitou. A také je důležité uvědomit si, že se při zpěvu napojujeme na jiný časový rozměr, než je naše přítomnost: napojujeme se k nebeské bohoslužbě. Pokud si to uvědomujeme, dotýkáme se části něčeho, čemu se říká věčnost.

 

1

 

Foto: Petr Veber, ČT 

 

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.