„Japonsko pro nás bylo vždycky prioritou.“

„Jako nestátní nezisková organizace hledíme na to, aby naše zájezdy měly ekonomickou logiku.“

„To byla úplná živá voda, takže jsme si i přes všechna omezení zájezd užili…“

Cesta do Japonska, od druhé poloviny dvacátého století častého cíle českých hudebníků, vypadá v době covidu podstatně jinak. Dva týdny s nepřetržitým monitorováním polohy a pod dohledem vládní aplikace, s opakovanými testy a denním měřením teploty, bez možnosti vyjít na ulici, s jídlem v hotelovém pokoji. Dny mezi příletem a odletem, po karanténě, s pohybem dovoleným jen autobusy mezi místy ubytování a sály… Samozřejmě v respirátorech. Takový byl „bubble system“, život v bublině, který přijal orchestr PKF-Prague Philharmonia jako podmínku uskutečnění koncertního turné po Japonsku. Stal se na začátku letošního podzimu jedním z několika málo zahraničních uměleckých souborů, které za uplynulý rok japonské publikum poznalo. Jeho ředitelka Kateřina Kalistová v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz popisuje nejen okolnosti zájezdu, ale i programy koncertů a reakce posluchačů.

Stála cesta do Japonska za to – za takovou cenu?

Určitě stála za to. Dlouho jsme nebyli v zahraničí, letos – nedlouho před odjezdem do Japonska – jenom na pár dní na festivalu v Murtenu ve Švýcarsku.

To je ten, který roky vede váš bývalý šéf dirigent Kaspar Zehnder?

Ano, ale od letošního roku už je tam nové umělecké vedení… Víte, Japonsko pro nás bylo vždycky prioritou. Původně byly letošní koncerty součástí celého asijského turné, měli jsme být potom ještě v Koreji a na Tchaj-wau. Obě tyto země ale koncerty z důvodů covidu dlouho dopředu zrušily, což jsme věděli už od jara. Japonsko zůstalo. Tamnímu publiku jsme se chtěli opět po nějaké době představit. Zájezd byl tím spíš povedený, že tam teď zahraniční orchestry v podstatě vůbec nehrají. Byli jsme opravdu výjimkou, bylo na nás opravdu hodně vidět.

Takže cesta stála za to z hlediska prestiže?

Určitě.

A finančně?

Také. Jako nestátní nezisková organizace hledíme na to, aby naše zájezdy měly ekonomickou logiku.

Turné bylo nakonec výsledkem vašeho velkého snažení?

Japonci turné nikdy nezrušili. Počítali jsme počátkem roku už s tím, že nebude, ale oni si byli jisti, že nějakým způsobem koncerty proběhnou. Samozřejmě asi za nestandardních podmínek… O tom jsme věděli už od jara, i když bylo těžké předvídat, jak přesně se situace vyvine. A tak jsem si na jaře svolala orchestr – a ten dal zelenou, abychom jako management v přípravách pokračovali.

Čím to je, že jste byli jedním z mála západních orchestrů? Proč tam jiné nejezdí?

Asi záleží na agentuře… Víme, že jsme nebyli úplně jediní. V listopadu loňského roku byli v Japonsku Vídeňští filharmonikové, na jaře pak snad nějaký pěvecký sbor z Německa, ale v něm se tehdy objevil jeden člen pozitivně testovaný na covid. A když se vám v rámci takového velkého uměleckého tělesa vyskytne byť jeden jediný, tak celý soubor jede okamžitě domů… Také tam byl před námi myslím balet z Velkého divadla v Moskvě, takže jsme nebyli úplná výjimka, ale přesto to byl vzácný okamžik a konkrétně mezi orchestry jsme se stali opravdu velmi ojedinělým případem. Celá příprava turné byla velmi náročná a nejsem si jistá, jestli by jiné orchestry šly do takové dlouhodobé nejistoty a věnovaly by v ní úsilí přípravě… Byli jsme tam na výjimku japonské vlády a do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli ji dostaneme.

Co všechno znamenalo, když řeknete „nestandardní podmínky“…?

Vízum jsme dostali několik dní před odjezdem. Hned na letišti v Tokiu jsme podstoupili první test. V době, kdy jsme tam byli, byla povinná čtrnáctidenní karanténa. Žádný orchestr by ovšem nevydržel takovou dobu zavřený, aby potom několikrát zahrál, takže nám tu dobu výjimečně zkrátili na tři dny, ale měli jsme pak proto velmi omezený režim pohybu. Mohli jsme být jenom v hotelu, v koncertních sálech a v autobusech. Nemohli jsme se volně pohybovat po Japonsku, nemohli jsme chodit ven. Nazvali to „bubble system“. Život v bublině.

Takhle jste strávili dva týdny?

Ano.

A za tu dobu jste měli…

…šest koncertů. Nebyli jsme jen v Tokiu, ale samozřejmě Tokio je vždy zlatým hřebem na turné. Tam jsme měli dva koncerty.

V jakých sálech jste hráli?

Jeden byl menší pro šest až osm set lidí, ostatní byly veliké. V Japonsku panovala určitá omezení, co se týká naplněnosti sálů, především tam musel být odstup publika od orchestru, takže v některých byla přední sedadla prázdná. Ale jinak bylo plno. Se sály jsme byli spokojení. Kanagawa Prefectural Music Hall v Takasaki, City Theatre v Gunmě, Biwako Hall ve městě Shiga, Kariya Cultural Center v Aichi… A pak Tokyo Opera City. V Tokiu to byla úplná nádhera. Krásná akustika… Tamní dva koncerty si orchestr opravdu užil.

A vy sama?

Také, i když jsem nesměla mezi diváky a musela jsem sledovat celé koncerty jenom ze zákulisí.

V jakém obsazení jste hráli?

Dostali jsme povolení na čtyřiašedesát muzikantů. Měli jsme jeden program z české hudby, jeden ze světového repertoáru a jeden byl kombinací. Celkem šlo o šest děl: Smetanovu Vltavu a Dvořákův Violoncellový koncert a Novosvětskou symfonii, o Beethovenovu předehru Egmont a jeho Sedmou symfonii a o Druhý klavírní koncert Sergeje Rachmaninova.

Takže vlastně velký symfonický repertoár. Máte dojem, že tam i přes koronakrizi byl a je hlad po podobných koncertech?

Určitě. Sportovní a kulturní akce byly povolené. A i když tam mají omezení, tak lidé chodí. Diváci striktně dodržují nošení roušek. Omezen byl prodej CD a podobně, ale přesto lidé přišli, měli chuť si hudbu poslechnout. Bylo to z publika cítit. Bylo nadšené a milé.

Sólisty jste si vybrali sami?

Sólisty nám přidělila agentura, ale byli jsme s nimi moc spokojení. Violoncellista Santiago Cañón-Valencia je Kolumbijec, mladý, ale už docela etablovaný umělec. Klavíristé byli Japonci. Keigo Mukawa skončil letos třetí v Soutěži královny Alžběty v Bruselu; ten druhý, Kyohei Sorita, teď právě soutěží v Chopinově soutěži ve Varšavě, tak mu držíme na dálku palce.

Máte před sebou něco podobně mimořádného? Nebo byl japonský zájezd prozatím opravdu ojedinělou příležitostí?

To byla úplná živá voda, takže jsme si i přes všechna zmíněná omezení zájezd užili… Do konce roku už nikam nepojedeme, na příští rok na podzim je ale přesunuté turné na Tchaj-wan, kam se moc těšíme. Jinak to vypadá na nějaké koncerty po Evropě, ale věci se rychle mění v souvislosti se vším tím rušením a přesouváním… Takže je možné, že nám nový rok něco zajímavého přinese. Plánujeme Itálii, festival v Colmaru, vystoupení v Linci… ale nechci nic zakřiknout. Vypadá to moc pěkně, nemáme však ještě podepsané smlouvy.

Foto: PKF-Prague Philharmonia, Facebook