„Bregenz je prestižní festival a nároky všech režisérů jsou velmi vysoké. Někdy až hraniční.“

„Při předávacích zkouškách s dirigentem nebo režisérem má sbor už vše perfektně nastudované.“

„Na operu máme málokdy čas v sezoně, proto je letní období pro podobné projekty ideální.“

Už desátým rokem účinkuje na Bregenzer Festspiele, je tu rezidenčním sborem. Letos dělá Massenetovu operu Don Quichotte a Verdiho Rigoletta, příští rok ho čeká Nerone Arriga Boita. Pražský filharmonický sbor patří ke stálicím proslulého festivalu, který byl založen v roce 1946. A jak mimo jiné říká v rozhovoru pro KlasikuPlus hlavní sbormistr Lukáš Vasilek, odborná i posluchačská veřejnost PFS vnímá jako zavedenou a významnou značku, která tak dobře reprezentuje českou kulturu.

Bregenzer Festspiele sboru přináší poměrně méně známé tituly v kontrastu s populárními operami na jezerní scéně, to musí být pro vás velmi lákavé…

Určitě! Je to úžasná příležitost a příjemná změna. Titul, který bývá na jezerní scéně, většinou téměř všichni znají, ale neříkám, že ho nemusíme studovat. Sice nejsme operní sbor, ale tu hudbu známe a máme o ní povědomí. Druhý titul naopak často bývá kontrastní, i když to tak není vždy. V jednom z předešlých ročníků jsme například dělali Offenbachovy Hoffmannovy povídky, takže se občas stane, že jsou oba dva tituly známé.

Vzpomeneš si na nejméně známý titul, který jste v rámci Bregenzer Festspiele zpívali?

V roce 2016 jsme dělali Hamleta od Franca Faccia. Byl současníkem Verdiho a napsal operu, která je velmi zajímavá. A pak jsme také zpívali opery ve světových premiérách, tedy moderní tituly, které byly pro nás samozřejmě také neznámé.

Jaké je přijetí od zdejšího publika? Je poučenější, nabízejí se mu dobře méně známé tituly?

Určitě ano. Tento festival je potřeba brát jako ne úplně lokální. Je určený minimálně pro celou tuto oblast a myslím, že i pro hudební Evropu. Je to prestižní akce, na kterou se sjíždějí nejen místní posluchači. Myslím si, že to má velký vliv na přijetí méně známých titulů.

Pražský filharmonický sbor je zvyklý vystupovat hlavně na koncertech, operní repertoár pro vás není moc typický. I když si vzpomínám třeba na Hry o Marii Bohuslava Martinů v Národním divadle a na pár dalších příležitostí. Bregenzer Festspiele ale pro vás asi představuje nejrozsáhlejší a pravidelnou operní příležitost, že?

Je to tak. V prvé řadě jsme koncertní sbor a máme-li dostát všem koncertním závazkům, tak je těžko představitelné, že bychom v průběhu běžné sezóny dokázali vyblokovat pro nějaké divadlo dva měsíce, které trávíme tady. Zkoušet jenom operu, to se může dít pouze mimo sezónu. Pokud tedy v nějakém divadle účinkujeme, například v Národním divadle nebo někde v zahraničí, je to spíš výjimka. Koncerty jsou naše hlavní zaměření, kterému chceme dostát.

Těší se sbor na takovou příležitost, že bude také hrát a mít na sobě kostýmy? Možná už proto, že je to jiný styl práce…

Určitě ano. Je to pro nás v určitém smyslu odpočinek a rozhodně změna. Přijedeme jednou za rok udělat krásné představení, všichni se těší, vstoupit do takovýchto inscenací je pro nás radost. Ale ono to tady ani jinak nejde. Je to prestižní festival a nároky všech režisérů jsou velmi vysoké. Často se stupňovaly až do činoherního herectví. Například u zmíněných Hoffmannových povídek to bylo opravdu extrémní, naši zpěváci museli i výrazně dobře tančit a zvládnout další akce. Někdy jsou ty nároky až hraniční.

Jak se liší příprava? Chystáš členy sboru jinak, vzhledem k tomu, že s nimi bude pracovat nejen dirigent, ale také režisér a že je tam právě i ta herecká a pohybová složka?

Určitě. Jsou to vlastně dva sbormistrovské obory. U opery je nutné dílo vysloveně zažít, aby to pak fungovalo. Je zbytečné dělat detaily, které nemohou na scéně fungovat, když jsou členové sboru rozprostřeni po jevišti a nestojí vedle sebe po hlasech. Dalším nutným aspektem je, aby všichni uměli své party bezpečně zpaměti, a to i v souvislostech. Na koncertech mají před sebou noty, v opeře, kde je spousta hereckých akcí, ale musejí znát mnohem víc. Takže se snažím do nich vštípit narážky ostatních zpěváků, na které reagují, tak, aby se jim vybavily i o půlnoci (směje se). Vyžaduje to i víc zkoušek.

V jaké fázi předáváš sbor dirigentovi a režisérovi? Na zkouškách potom asi ještě něco měníte, když inscenaci teprve poznáváte. Těžko se některé například výrazové věci chystají předem, když ještě neznáš záměry dirigenta a režiséra.

Při předávacích zkouškách s dirigentem nebo režisérem má sbor už vše perfektně nastudované. Po hudební stránce je tedy vše hotové. Občas ale některé věci konzultuji s dirigentem, zvlášť když tuším, že režisér může mít nějaké zvláštní pohybové nebo herecké požadavky. Je lepší mít vše vychytané předem. Je pak totiž těžké některé věci měnit, když už je part zažitý zpaměti.

Takže ta konzultace probíhá trochu akademicky a předem, aby sbor přišel na jeviště už připravený…

Ano, sbor každopádně tu věc umí perfektně zpaměti i výrazově na první zkoušce s režisérem a dirigentem. To je nezbytnost a základní profesionální záležitost. Samozřejmě jsem ale dál přítomen všemu, spolupracujeme, ladíme detaily, aby výsledek byl co nejlepší.

Jak dlouho máte na přípravu? Tituly znáte s předstihem, což znamená i víc času na zažití…

Sezóny máme naplánované hodně dopředu, teď už jsme se dostali na dvouletý předstih a zvlášť tady v Bregenz je plánování opravdu výhledové, takže víme které tituly se nás budou týkat, a dokážeme tomu přizpůsobit plánování koncertů i jiných projektů, abychom na vše měli čas. Nicméně, my jsme zvyklí pracovat hodně rychle a flexibilně. I s ohledem na paměť to děláme poslední dobou tak, že první čtené zkoušky máme někdy od dubna nebo března a pak to graduje. A finální tři, čtyři zkoušky v Praze už jsou zpaměti, což je velmi efektivní, protože všichni mají jasný deadline.

Letos slavíte jubilejní výročí, dnes večer vás čeká Verdiho Requiem k uzavření desetileté spolupráce. To je ale tak trochu v nadsázce ironický titul právě v této souvislosti – Requiem, když oslavujete a spolupráce bude dál pokračovat…

(Směje se)… Jsme na operním festivalu, takže Verdi je tady velmi oblíbeným skladatelem a Requiem bývá považováno svým charakterem za podobné dílo jeho operám, především díky sólovým částem. A hlavně je to obrovská „pecka“, která se sem moc hodí! Je tady skvělý orchestr, sólisté, kteří to dobře zvládají, a hvězdný dirigent, až nemám slov! S Fabiem Luisim jsme navíc Requiem dělali už před pěti lety v Praze, s Českou filharmonií na Dvořákově Praze ve Svatém Vítu, takže se to nabízelo.

Jak hodnotíš celých těch deset let?

Ani nevím, jestli je vhodné začínat tím nejpalčivějším pocitem, a to tím že je to docela dřina. Ale nedá se jinak. Do Bregenzu odjíždíme pokaždé ve chvíli, kdy už máme za sebou celou sezonu, která nikdy neobsahuje jen projekty, které jsou podle našich představ. Ne vždy máme na všechno dostatek času a potkávají nás občas samozřejmě i stresové situace. Navíc v květnu a v červnu vrcholí české festivaly, kde se od nás očekává vrcholný a hvězdný výkon, o který se vždy snažíme. Zkrátka únava tam vždy je a s ní také přijíždíme sem. Když pak začneme zkoušet velmi složitou scénickou záležitost, někdy je to náročné, ale kupodivu i přesto nakonec ze všech spadne napětí a je to krásné. Zvlášť, když se daří, jako například letos. A konstelace tady na festivalu v posledních letech je tak nádherně vstřícná vůči nám, že si opravdu užíváme takové postavení a srdečné přijetí. 

Vnímáte rozdíl mezi jevištními inscenacemi ve Festspielhausu a těmi na jezerní scéně?

Je to jiné. Během produkcí na jezeře jsme spolu s orchestrem v divadle a na scéně za nás vystupují statisté. Naším úkolem je vytvořit dokonalý zvuk. Jezerní inscenace jsou pro nás de facto něco jako koncert, což je nám vlastně přirozené. Když vystupujeme přímo na jevišti, je to jiné, mnohém těžší. I v hudbě se pak řeší jiné věci jako souhra, balanc atd. Ale zase je to zábava.

Když se ještě ohlédneme za těmi deseti lety, na jaké konkrétní představení si hned vzpomeneš, ať už z jakéhokoliv důvodu?

Určitě na rok, kdy jsme tu byli poprvé. Jednak právě proto, že jsme tu byli nově, člověk to pak chápe emočně vypjatěji. Ale i samotný titul sehrál roli. Pasažérka Mieczysława Weinberga, naprosto úchvatná inscenace! Režíroval ji David Pountney a pro nás to bylo obrovské entrée na tento festival. Druhá věc, která mě napadá a která byla obrovskou výzvou pro nás, jsou už potřetí zmíněné Hoffmannovy povídky. Režíroval je Stefan Herheim a měl na nás neuvěřitelné nároky, co se týče herectví a tanečních akcí. Sbor si tam poměrně sáhl na své maximum, ale ta inscenace byla skvělá a velmi slavná. Pan režisér si ji pak dokonce přenášel do různých operních domů, ale to už bylo bez nás. Vzpomínám tedy na tyto dva zážitky jako na obrovské.

A výhled do budoucna, které tituly vás čekají?

Příští rok nás čeká znovu dalších pětadvacet repríz Rigoletta, protože jezerní inscenace tady běží pokaždé v dvouletých cyklech. A vedle toho tu bude opera Nerone od Arriga Boita. Řekl bych, že sborů v této opeře není zas až tak moc, ale na druhou stranu je to poměrně vypjatý part, o něco náročnější než obvykle. Pojedeme sem tuto operu zpívat v rekordním počtu šedesáti zpěváků, což je opravdu hodně. Na jevišti jsme v Bregenzu vystupovali pokaždé maximálně ve čtyřiceti. Větší počet zpěváků byl pouze na Aidu a Turandot. Moc si vážím toho, že se festival nebojí do takových projektů investovat, protože vždy, když se při hudebních produkcích na něčem šetří, odskáče to sbor. A tady to tak není. Třeba zrovna dnes zpíváme Verdiho Requiem v devadesáti lidech! To se nám málokdy povede i v Praze.

Foto: Martina Kritznerová, Veronika Paroulková, Daniel Havel