„Dva samostatné sborové koncerty ve dvou nejprestižnějších sálech Hongkongu, to považuji za událost sezóny. Bohužel zasáhl osud.“

„S Velkým divadlem jednáme o možném samostatném koncertě, a to dokonce ještě letos.“

„V Moskvě máme skvělé zázemí v Českém domě – člověk si tady připadá jako doma.“

Pražský filharmonický sbor se na konci února měl vypravit nejen do Moskvy, kde v posledních letech navázal blízké vztahy, ale poprvé se měl představit také v Hongkongu, a to na prestižním Hong Kong Arts Festival. Vzhledem k okolnostem byl však nucen asijskou část turné zrušit. Vycestoval tedy alespoň do Moskvy, kde vystoupil s Velkým symfonickým orchestrem P. I. Čajkovského ve zbrusu novém moderním sále v Zarjaďje, a to jako teprve třetí český interpret v krátké historii tohoto centra. Ředitel sboru Radim Dolanský přibližuje zákulisí jednání s Hongkongem i s Moskvou a také vize do budoucna.

Vyjednat a zorganizovat zájezd sboru do Hongkongu muselo být nesmírně náročné už jen v té vyjednávací fázi. Jak dlouho jste to připravovali?

Hong Kong Arts Festival patří k nejuznávanějším asijským festivalům, na kterém se pravidelně objevují ti nejlepší. Jednání s vedením festivalu jsme zahájili před třemi lety, odeslal jsem doslova stovky mailů, dvakrát jsem v Hongkongu byl osobně. Ve hře byla spoluúčast postupně s asi pěti různými orchestry, v jednání bylo nespočet různých programů, až jsme se nakonec dohodli na dvou samostatných sborových koncertech. Publikum jsme se rozhodli nešetřit, na repertoáru byli mimo jiné Janáček, Eben, Tavener, Vasks… Takže žádné podbízení se. Pozvání předního asijského festivalu na dva samostatné sborové koncerty ve dvou nejprestižnějších sálech města považuji za událost sezóny. Bohužel zasáhl osud. Situace v regionu není v tuto chvíli jednoduchá a my musíme především myslet na bezpečnost a zdraví našich členů. Nebylo zkrátka možné, abychom tam za současné situace odjeli.

A už máte představu o tom, kdy by se mohla uskutečnit náhrada, pokud vůbec?

Ani jednání o odložení našeho vystoupení nebyla jednoduchá, byla to taková škola diplomacie, ale nakonec jsme se s vedením festivalu dohodli na odložení našeho tamního debutu. Je asi předčasné teď spekulovat o tom, kdy se v Asii objevíme, první pozvání nicméně přišlo už na rok 2022, kdy Hong Kong Arts Festival oslaví padesáté výročí. Bohužel jsme museli odmítnout – v té době už máme závazky v Praze a v úplně stejném termínu je v plánu návrat do newyorské Carnegie Hall. Asie nám prostě zatím není souzená…

Od sboristů už vím, že v poslední době s Moskvou spolupracujete poměrně často. Odkdy se taková bližší či četnější spolupráce rozvinula?

Do Ruska jsem poprvé vycestoval před čtyřmi roky. Od té doby jsme tady vystupovali celkem na pěti koncertech v nejuznávanějších sálech, s nejprestižnějšími orchestry včetně Mariinského divadla, Petrohradské filharmonie, Velkého sálu Moskevské konzervatoře, Domu hudby v Moskvě… a teď nového sálu Zarjaďje. Chybí ještě Velké divadlo v Moskvě. Nechci předbíhat, ale i s touto institucí už jednáme o možném samostatném koncertě, a to dokonce ještě letos. Víte, do Ruska je těžké se prosadit. Musíte vědět, na jaké dveře zaklepat. Co je ale úplně nejdůležitější – někdo Vám k těm dveřím musí ukázat cestu a, ano, tak trochu je pootevřít. Já měl obrovské štěstí, protože jsem se tady hned při své první návštěvě setkal s panem Vladimírem Remkem, tehdejším velvyslancem České republiky v Ruské federaci. Společně s jeho paní Janou mi tady skutečně otevřeli nejedny dveře. Kromě toho, že mi oba pomohli a pomáhají dodnes, za což jsem jim pochopitelně vděčný, mezi námi postupně vzniklo krásné přátelství, kterého si považuji.

A jakou roli v přípravě koncertu v Moskvě sehrálo České centrum?

V Moskvě máme skvělé zázemí v Českém domě, kde jsme ubytovaní. Neuvěřitelné zařízení přímo v centru města, fantastické služby, milý personál – člověk si tady připadá jako doma. To nemluvím o tom, co všechno pro nás dělá České centrum v Moskvě, které je naším moskevským partnerem. Pražský filharmonický sbor totiž nikdy na zahraničních zájezdech nevyužívá agentury. My si všechno zajišťujeme sami, včetně například vyřízení víz, dopravy, ubytování, což bývá pro produkci vždy velmi náročné. V Moskvě o nás ale pečuje tým Českého centra. Paní ředitelka Skládalová nás osobně vyzvedává na letišti, zajišťuje dopravu, pomáhá s organizací schůzek, s vízovou agendou a podobně. Je to žena činu, nic tady díky ní není problém. Názorná ukázka toho, jak mají Česká centra fungovat. Haně Skládalové patří velký dík, zrovna tak řediteli Českého domu v Moskvě panu Jiřímu Podholovi.

Odkdy je to konkrétně spolupráce s dirigentem Vladimirem Fedosejevem a s Velkým symfonickým orchestrem P. I. Čajkovského? – Protože tam jste, zdá se, také navázali užší vztahy.

Velký symfonický orchestr P. I. Čajkovského, nejstarší a největší moskevský orchestr, je naším druhým partnerem v Moskvě. Já osobně vzhlížím k šéfdirigentovi tohoto tělesa, panu Vladimiru Fedosejevovi. Jeho nahrávky poslouchám léta. Například jeho Borise Godunova, kterého natočil pro firmu Philips, považuji za nepřekonatelnou nahrávku ve všech směrech. Poslouchal jsem ji poprvé z černých desek, to jsem byl ještě kluk. To pojetí je neskutečně působivé, takové surové, slyšíte pravé Rusko! Kdepak by mě při poslechu tenkrát napadlo, že právě s tímto panem dirigentem navážeme tak významnou spolupráci, která nás mimo jiné dovedla třeba až ke Kirillu Petrenkovi a k Berlínským filharmonikům… Ale to už je zase jiný příběh. Musím se ještě vrátit k ředitelce orchestru Taťjaně Nazarbekovové.

Další žena činu?

Ano. Maminka Taťjany žije v Praze, často ji navštěvuje, a my se proto setkáváme. Většinou v kavárně Pavlína nedaleko Senovážného náměstí (pozn. sídlo Pražského filharmonického sboru). Než dopijeme kávu, máme vymyšlený další projekt. Teď jsem se s Taťjanou setkal mimořádně u čaje v její moskevské kanceláři. Nechci zatím prozrazovat podrobnosti, ale už v roce 2021 se rýsuje zajímavý koncert s předním českým orchestrem, který bude řídit vynikající mladý ruský dirigent. Projekt navíc s největší pravděpodobností zaštítí Fond Jeleny Obrazcovové a Čajkovského muzeum v Klinu. To je pravé Rusko v přímém přenosu – stačí krátký okamžik nad čajem a nový projekt je na světě.

Foto: archivy KlasikyPlus a PFS, Yuliya Osadcha, Konstantin Rychkov