„Opera je výjimečný útvar a rozhodně inspiruje k tomu, aby byl soudobě znásilněn a převeden do hry, jejíž pravidla baví skladatele dneška.“

„Operu chápu jako poměrně velké sousto pro každého, kdo se skládáním zabývá. Nejen pro historický kontext a váhu slavných děl minulosti, ale i proto, že je to prostě velký kus hudby, který navíc obsahuje divadlo.“

„Jsem rád, že se v této ‚koronapakárně‛ dostaneme k realizaci naší tvorby.

„Velmi názorná ukázka nepravděpodobného spojení dvou skladatelů, zpěvu a subverze.“ To sľubuje premiérové uvedenie dvoch operných debutov skladateľov Petra Horu a Patrika Kaka. Komorné jednoaktové opery Okno a .finitika pripravili ako projekt Ensemblu Terrible, súboru pražskej HAMU zameraného na súčasnú hudbu. Záznam opier, pripravený v divadle Alfred ve dvoře, bude zverejnený dnes, 16. decembra, o 20.00 na YouTube kanáli divadla. O svojich operách, úskaliach tohto žánru či vzťahu k opernej histórii prezradzujú skladatelia viac v nasledujúcom interview.

Ide o váš operný debut: ako operu ako žáner chápete? Nie je ešte prežitý?

Petr Hora: Toto je otázka, kterou si možná klade i Franta z vesnice, když slyší z traktoru, jak podivínský farář poslouchá z rádia operní pořad, ve kterém ječí tlusté ženy a vousatí muži. Ne, teď vážně. Zde si můžeme klást i podivnější otázku, zdali v této době celá bublina takzvané vážné hudby není přežitá. Jestli to chození ve fracích do budov z 19. století není dnes celé naprostý úlet. Nicméně do muzeí se také chodí. Někdo navštíví třeba i pyramidu. Opera, ve své nejtučnější a nejslavnější podobě, kde si můžeme představit 150 až 200 let starou hudbu, je již dost možná přežitá. Každopádně je to výjimečný útvar a rozhodně inspiruje k tomu, aby byl soudobě znásilněn a převeden do hry, jejíž pravidla baví skladatele dneška. Opera je střetnutím divadla a hudby a dle tradice je brána vážně, jako Rolls-Royce hudebních forem. Stále se s ní dá pracovat a dost možná nebude nikdy vyčerpaná.

Patrik Kako: Nie je v tomto kontexte prežité všetko? Načo vlastne komponovať – ak by sme sa zamysleli nad touto otázkou. Opera v princípe Verdi – Wagner – Puccini prežitá je a tvorba takejto opery je celkom zbytočná. Avšak, aby ideálny tvorca (čohokoľvek) mal mať právo tvoriť, tak je potrebné sa zbaviť týchto nánosov a skúsiť tento formát upgradovať. Napokon, rôzne upgrady nájdeme aj v lokálnom prostredí. Opery Mira Tótha, či Tramvestia Petra Wajsara už tieto celkom nánosy zmyli – a chvalabohu sa tratia aj z diel, ktoré tieto prehistorické chybné základy tvorili (viď napríklad Peter Konwitschny a jeho pojatie Bohémy, ktorú mám veľmi rád…). Opera je pre mňa spev (akýkoľvek) + nástroje + scénické prevedenie – načo viac?

Vymedzujete sa nejak voči opernej tradícii?

PH: Ano. Ne proto, že bych vědomě chtěl a měl něco proti Aidě, Jenůfě nebo Figarově svatbě, ale vymezení se je moje vnitřní potřeba. Ať jsem v životě dělal cokoliv, vždycky to vylezlo. Jak se říká, velkého psa neschováš. Tu subverzi mám v sobě a dost mi kazí život, ale v tvorbě to pak mnohdy dává na stůl zajímavé karty. Takže, úplně mi nejde a nebaví mě nic, co se nějak dělává a má to tak být. Vždycky si najdu způsob, jak to udělat jinak, třeba blbě, třeba ničemně… U této skladby bych asi zcela nedokázal obhájit označení opera, a to například proto, že skladba nemá libreto. Její text totiž není v žádném existujícím běžném jazyce, ale používá mnou vymyšlený jazykový kód, který nemá ve své funkci přenos takových významů, jaké známe z běžných lidských jazyků. Pouze naznačuje. Tento kód, a jemu podobné, si konstruuji ze dvou důvodů. Jednak mi dává větší volnost, neboť není zatížen emocemi řečí, které nás provázejí celý život (což může být i nevýhoda), a jednak mu nemusí být rozuměno, a skladba tak nepotřebuje titulky či doplňující text v programu. Tak jako tak je práce s různými fonémy hrou s jednotkami všech lidských jazyků, a tudíž bude vždy slova běžných lidských jazyků evokovat.

PK: Nuž, na jednej strane má moja opera čisto verdiovskú formu. Open zbor, ária, duet, recitatív a finále. Dejovosť opery sa vymedzuje voči tradičného formátu – tým myslím operu 19. storočia a prvej polovice 20. storočia. Rieši sa abstraktná téma, koniec našej evolúcie v nepriamom, abstraktnom hudobnom svete, za použitia istých foriem bel canta, ale aj technikami ako napríklad elektronické spracovanie spevu.

Je napísať operu výnimočná výzva?

PH: To nedokážu říct. Možná je v tom něco pompézního, jako když někomu řeknete, že zítra kupujete dům. „Ále, díky za optání – včera jsem napsal operu…“ Nicméně já o tom delší dobu přemýšlel, a když jsem se rozhodl, že skončím v realizačním týmu Ensemble Terrible, přišlo mi to jako dobrá výzva na konec mé dramaturgické činnosti u souboru. Jinak chápu operu jako poměrně velké sousto pro každého, kdo se skládáním zabývá. Nejen pro ten historický kontext a váhu slavných děl minulosti, ale i proto, že je to prostě velký kus hudby, který navíc obsahuje divadlo.

PK: Čo nie je výzva? Napísať akúkoľvek skladbu je výzva. Istým spôsobom je výzvou aj existovať a vymedzovať sa proti konzumentovi, adaptovať akékoľvek požiadavky a nápady k svojim ideálom.

Stretli ste sa pri tvorivom procese s niečím, čo vás oproti iným žánrom prekvapilo?

PK: Od začátku jsem o své opeře přemýšlel jako o komplexu několika rovin. Když jsem si představoval, co bude zpěvačka zpívat, tak jsem myslel i na to, co u toho bude dělat nebo jak bude vypadat scéna. Nepřemýšlel jsem tedy nějak o žánrech jako o různých entitách. Možná mě překvapilo jen to, že už tu operu píšu.

Ako došlo k tomu, že ste sa do skladania opier pustili spoločne?

PK: Súvisí to so súborom Ensemble Terrible, ale Petr asi povie viac (úsmev).

PH: Je to částečně historka z hospody a částečně očekávaná tendence. Já měl plán, že s Ensemblem Terrible udělám na konci roku operu, a vloni po posledním koncertě jsem to sdělil Patrikovi. Zároveň jsem ho oslovil, ať od příštího roku převezme moji roli u ansámblu. Poměrně rychle jsme se dohodli v Dobrý trafice na Újezdě, kde přišel soubor shodou okolností před lety ke svému názvu. Kruh se hezky otočil, možná uzavřel, roztočil.

V čom teraz vidíte výhody a nevýhody spoločného uvedenia?

PH: Výhodou je určitě téma, které prezentujeme jako takzvaný double feature a je dramaturgicky zajímavé, právě proto, že jde o jednoaktovky. O nevýhodách jako jeden z protagonistů a zároveň organizátorů nepřemýšlím. Jsem chorobný idealista, který už se zároveň nebojí zklamání, takže jdu dál přes facky i nepřízeň. Je to taktika. Tyto odpovědi píšu den před generálkou a dva dny před natáčením. Od první zkoušky uplynul víc jak týden. To už dáme.

PK: Mŕtvy skladateľ by do toho menej kecal.

Zvládajú speváci požiadavky súčasnej opery? Špeciálne školení na to nie sú…

PH: Na to jsme samozřejmě mysleli a interpretky podle toho vybrali. Stala se nám taková legrace, že nám vypadly obě původně oslovené zpěvačky. Jedna nemohla kvůli kolizi se zaměstnáním v divadle a druhá nechtěla zpívat bez té první. V listopadu, měsíc před akcí, jsme museli rychle sehnat sólistky. Jsme tak dobří, že jsme sehnali skvělé sólistky, a nakonec to snad může být i štěstí v neštěstí… Ne, dělám si legraci. Jsem rád, že se v této „koronapakárně“ dostaneme k realizaci naší tvorby. To mě dělá šťastným.

Interpretkami sú Barbora Jirásková a Annabelle Plum, ktoré sa v mnohom líšia, okrem iného aj svojím zameraním. Bol to zámer? Aká bola vaša predstava o interpretkách?

PH: V tom jsme se s Patrikem poměrně snadno shodli. Ani jeden jsme neznali záměry toho druhého, ale prostě jsme do toho intuitivně šlápli a dotlačili káru až sem.

PK: V mojej opere tieto dve postavy predstavujú na pódiu polarizovaný aspekt spoločnosti. Tento princíp asi nie je potrebné vysvetľovať, ale predstavte si – keď sa pozriete na komentáre nejakej politickej diskusie, uvidíte dva absolútne odlišné hodnotové svety, ktoré vôbec nedokážu viesť dialóg. Jediné, čo im zostáva, je situáciu rôzne vyriešiť. Aj keď sú „normálnosť, plagálnosť, optimizmus a skaza“ rôzne aspekty, každá časť civilizácie skončí tak, ako si zaslúži. Tomu sa nevyhne.

Ako ste pristupovali k réžii opier?

PK: Kateřinu Dudovú, režisérku mojej opery, myslím, zaujala antická rovina libreta, ktorá sa dosť zhoduje aj s mojím kompozičným plánom. Ten by som poslucháčom zhrnul v štyroch bodoch: 1. súčasná situácia – súmrak ľudstva, 2. chmúrni hlásatelia skazy, 3. kolonizácia, hľadanie inej civilizácie, 4. klady a zápory virtuálnej doby, pokroku a „čipovania sa“.

PH: Já bych tady zůstal trochu zdrženlivý. Myslím, že náročnost celé akce je, vzhledem k našim prostředkům, větší, než jsem čekal. Na absolutní dotažení a hraní si se vším, co jsem původně zamýšlel, tedy nedošlo. Každopádně vycházím z toho, že moje skladba, a vlastně celé představení, je takovým metarituálem. Mají mu být vidět švy. Je to stavba z velkých kostek, malba tlustým štětcem. Jak už jsem zmínil, přemýšlel jsem o skladbě jako o komplexu, tudíž jsem si vše vymýšlel sám. Ne vše tam nakonec bude. Nicméně, okno ano. Alespoň nalepené.

Ako ste si zvolili libreto? Do akého vzťahu ste hudbu a slovo postavili?

PH: Slovo i hudba by měly mít, v mém pojetí, poměrně rovnocenný význam. Zajímá mě artikulace těch vymyšlených verbálních tvarů, jejich působení v čase, když se ta podivná slova opakují a zpěvačky i kapela je různě vyslovují a šeptají. Je to experiment. Baví mě to.

PK: Moje libreto stojí na dvoch fundamentoch. Prvým je inšpirácia knihou Ladislava Kováča. Až pri dokončovaní skúšobného procesu som si uvedomil, že táto moja opera je, minimálne pre mňa, strašne časovo aktuálna. Tak to asi má byť, ale toto je aktuálne akoby vo vzťahu k budúcnosti. Druhým fundamentom je potom lamento Ariadny, fragment z Monteverdiho opery.

Jedným z claimov celého podujatia je aj veta „Úmysl napsat operu je troufalý, neboť Pavarotti je už mrtvý.“ Ako to vzniklo?

PH: Vzal jsem si papír a psal na něj různá slova, která mohou souviset nebo přímo souvisí s operou. A měl jsem zadání na počet slov. Sestavil jsem několik sloganů a tento jsme jako kolektiv vybrali. Je docela vtipný, protože je to kravina, ale na druhou stranu je to také trochu pravda. Hvězdy jako Pavarotti jsou už pryč. Možná už jsou zase jiní, ale ne tolik obecně známí i mezi laiky. Pavarotti je něco jako Elvis Presley opery (čímž bych nechtěl urazit Dominga nebo Carrerase).

Môžete svoje opery popísať po hudobnej stránke?

PH: Příliš o tom takto nepřemýšlím. Strašně nerad označuji svoji hudbu, co se týče stylu nebo typu hudby, ale asi je to trochu takový primitivismus. Takže, jak už jsem zmiňoval: velké kostky, tlusté tahy štětcem. A pak, formálně, je to trochu také skládačka. Jako když máte v příběhu časové prostřihy. Řeknu to trochu rébusem, který je ale v podstatě realitou. Okno se skládá ze tří části a každá z nich má pozměněnou, „malou“ verzi, takovou parafrázi. Čtvrtá část se hraje na začátku. Asi tak. Pořadí částí je pak čtyři, velká jedna, malá tři, velká dvě, malá jedna, velká tři, malá dvě, kousek čtyřky.

Prečo operu píšete? Máte nejaký cieľ?

PH: Měl jsem nutkání. A ano, trochu i cíl. Přemýšlím o těch umělých jazykových kódech jako o způsobu vyjádření a předmětu zkoumání.

Foto: Anna Benháková