pátek, 29 leden 2021 19:07

Daniel Luis de Vicente: Vzbudit pro postavu Rigoletta v publiku sympatie

Autor:

„Pokud tohle se mi jako představiteli postavy podaří, pak můžu být spokojen.“

„Zpívám Rigoletta poprvé ve velkém divadle, s orchestrem, s plnou scénografií.“

„Rigoletto je pro barytonisty něčím podobným jako Violetta ve Verdiho opeře La traviata pro sopranistky.“

 

rigoletto-4

 

Titulní roli ve Verdiho opeře Rigoletto ztvární v Praze pro sobotní přímý televizní přenos barytonista Daniel Luis de Vicente. ČT art zprostředkuje premiéru nové inscenace ze Státní opery. Španělsko-americký pěvec, čerstvý nositel rakouského ocenění Österreichischer Musiktheater Preis 2020 za roli Paola Albianiho v opeře Simone Boccanegra, je absolventem University of South Florida. Studoval pak ještě v Itálii, ale žije v Německu. Rodinné zázemí má vedle USA také v Galicii, jednom z autonomních společenství Španělska. Hovoří tamním jazykem a jako mladý – vedle sólového a sborového zpěvu a hry na několik obvyklých nástrojů – hrával také na galicijské dudy. S portálem KlasikaPlus.cz hovořil o galicijštině, italštině… ale samozřejmě hlavně o Rigolettovi.  

 

rigoletto-3

 

Pražský Rigoletto je vaším debutem v roli?

Už před řadou let jsem měl příležitost pracovat na jedné produkci Rigoletta, a to v rámci soutěže v italském městě Ferrara. Od té doby jsem roli zpíval. Ale tady v Praze jde pro mě o debut v tom smyslu, že zpívám Rigoletta poprvé ve velkém divadle, s orchestrem, s plnou scénografií… V tomto smyslu je to můj první Rigoletto.

Je pro barytonistu vrcholnou rolí? Tou nejdůležitější? Číslem jedna?

Naprosto. Přináší spoustu výzev, je to naprosto zásadní úloha. Zajímavá je i tím, že přináší nutnost využití několika hlasů. Zpěvák musí v jedné jediné roli obsáhnout několik poloh. Rigoletto je pro barytonisty něčím podobným jako Violetta ve Verdiho opeře La traviata pro sopranistky. Pro ni musíte mít koloraturní i lyrický soprán i soprán dramatičtější, pro Rigoletta potřebujete barvy jak „buffo“, to tehdy, když je Rigoletto šaškem, tak barvu lyrického barytonu, když zpívá se svou dcerou, a vedle toho i něco z dramatického barytonu, to třeba v duetu na konci druhého dějství. Rigoletta nelze zpívat celého jedním způsobem, musíte mít pro něj k dispozici několik hlasů… To je samozřejmě docela těžké, ale je to nádherná role a já jsem nadšený, že ji mohu zpívat.

A z psychologického hlediska je to role stejně komplikovaná?

Ano, hrajete dvě různé postavy: jednu na dvoře mantovského vévody – a potom tu druhou, která má tajemství, která má své opravdové city, která má ve svém životě jedinou podstatnou věc, a to lásku dcery... U dvora je možné se smát i nepěkným věcem, Rigoletto se musí snažit být součástí toho všeho, nemá jinou možnost. Ale na druhou stranu je to právě jedině on, kdo je současně skutečně lidský, kdo má opravdový charakter; samozřejmě vedle Gildy. A to je podstata tragédie, protože právě proto je to on, s kým může publikum sympatizovat.

 

rigoletto-5

 

Několik let jste žil v Itálii. Pomohlo vám to? Máte větší vhled do italského jazyka, hudby, kultury…?

To víte, že ano. Po studiích na univerzitě na Floridě jsem se přestěhoval do Itálie. Bydlel jsem v opravdu starém bytě u jednoho benátského kanálu, bylo to romantické. Mladé roky, které jsem si opravdu užíval. Samozřejmě, že jsem jel do Itálie proto, abych mohl studovat italský způsob zpívání. Mými jazyky jsou španělština a angličtina, ale v Itálii jsem se učil přirozeně italsky. Koneckonců italština a španělština jsou si příbuzné. Italština je mi, řekněme, druhým jazykem, cítím se v ní velmi pohodlně. Mám pochopitelně na mysli moderní italštinu. Texty ve Verdiho operách se jí občas nepodobají, ale to nevadí… Ano, pomohlo mi to. Díky tomu, že jsem studoval v Itálii, se odvažují tvrdit, že jsem získal určitou specializaci pro italskou operu, pro repertoár, jako jsou Verdi, Donizetti, Puccini, Rossini...

A řekl byste, že tuhle specializaci, ten hlubší vhled, byste v Americe neměl šanci získat? Bylo nezbytné jet do Evropy?

Neřekl bych, že to je nezbytné pro každého. My operní zpěváci máme každý svůj individuální život a svůj příběh, každý z nás má svůj vlastní způsob a cestu, jak dosáhnout cíle. Takže když mně bylo jedenadvacet, měl jsem dojem, že jet do Itálie je ta jediná věc, kterou mohu a mám v té chvíli udělat. Tak jsem to udělal. Je to můj život, takhle jsem to cítil… Itálii miluju a byl bych moc rád, kdybych tam zase někdy mohl zpívat… Ale neodvažuju se říct, že by někdo, kdo studoval jen v Americe, byl bez takové zkušenosti méně způsobilý. Na druhou stranu je pravda, že není tak snadné učit se italský, když nejste obklopen Itálií a Italy. A i když jsou ve Spojených státech úžasní učitelé, není tak snadné najít toho pravého.

 

Vicente-1

 

Mimochodem, když mluvíte také galicijsky, tak máte v té části Španělska silné kořeny?

Ano, na severozápadě… Galicijština není nějaký dialekt, je to opravdová řeč, jeden z původně středověkých jazyků blízkých portugalštině, i když má dnes řadu podobností i se španělštinou. Když už mluvíme o jazycích – tak mluvím i benátským dialektem… Za ty roky, co jsem žil v Benátkách, nebylo možné se mu vyhnout! Když jsem tam přijel, a to už jsem se učil italsky, vyšel jsem na ulici, snažil se domluvit s lidmi… ale neměl jsem absolutně potuchu, co mi odpovídají. Mluvili mezi sebou jenom tím svým dialektem… Existuje v něm spousta literárních děl, tak jsem si mohl přečíst třeba něco od Goldoniho a také jsem se naučil řadu písní, které v dialektu mají texty. Je to podobný repertoár, jako jsou třeba canzoni napoletane.

A pokud se týká galicijštiny…?

Tou se mluví s přáteli nebo v kavárně, ale vlastně v ní neznám žádné písně ani operní role.

Nicméně žijete v Německu, takže do Galicie se asi stěhovat nechcete.

Je to krásná země, má něco společného s Irskem, ale i kdybych tam chtěl bydlet, bylo by to prakticky problematické. Galicie je dost odlehlá země, na tom nejzápadnějším konci Evropy, který si umíte představit. Není tam žádné mezinárodní letiště… Často tam jezdím za rodinou, což zrovna v tomhle covidovém roce bohužel teď moc nejde… Z Itálie jsem se přestěhoval do Německa, protože se mi tam otevíraly umělecké a pracovní možnosti. Vždyť v Německu je tolik divadel... A taky jsem se zamiloval. Do jedné sopranistky, když jsem zpíval v Essenu… Vzali jsme se – a v Essenu bydlíme.

 

vicente-4

 

Budete se chtít vrátit do Prahy?

Moc rádi. Teď jak byl pár dní sníh, tak to bylo úplně pohádkové, i když je současně příšerné, jak je všechno kvůli covidu zavřené. S manželkou jsme se každý den někam po městě podívali, ale musíme přijet znova.

Co teď po pražské premiéře?

Čeká mě – a doufám, že se to uskuteční, další projekt ve Wiesbadenu, v tamním Hessisches Staatstheater. Měl bych tam zpívat v Pucciniho Triptychu. Dvě role. Michela v Plášti a Gianniho Schicchi ve stejnojmenné aktovce. Bude to už podruhé, co budu dělat tyhle dvě role. Jsou v něčem docela dobrou přípravou na Rigoletta. Michele je velmi vážná, tragická postava, opravdu dramatická, zatímco ve stejném večeru za chvíli musíte úplně přepnout: Gianni Schicchi je komedie. Je to velmi pohyblivá role. A tahle dualita mně v něčem připomíná už zmiňované dvě tváře Rigoletta. Dobrá mentální příprava.

 

il-trittico-6110-1920x1280orig

 

Jakou jste podle vás připravili v Praze inscenaci? Spíš konvenční, nebo hodně nekonvenční?

Původní postavu z díla Viktora Huga i Verdi už transformoval. Domnívám se, že už dnes není opodstatnění pro dvorní šašky. Možná by to dnes mohli být nějací lidé, kteří komentují politiku nebo dělají satiru. Lidé, kteří nás rozesmávají, ale za každým vtípkem nabízejí nějakou hlubší pravdu. Myslím, že to odpovídá dnešní době víc, takže příběh Rigoletta může mít i nějaké modernější funkce, je možné tedy možné ho ukazovat v nějaké moderní inscenaci. A to je to, co jsme tady v Praze připravili…! Hlavní myšlenkou téhle opery vždy bude vzbudit pro titulní postavu v publiku sympatie – tak, aby rozumělo tomu, že miluje svoji dceru, aby pochopilo tragiku příběhu. Aby dílo zafungovalo. Zasáhnout publikum, přitáhnout je na jeho stranu, aby si diváci uvědomili, jak moc Gilda pro Rigoletta znamenala… Pokud tohle se mi jako představiteli té postavy podaří, pak můžu být spokojen, pak jsem splnil úkol.

Rozplakat nás?

Ano, to je na opeře nejkrásnější: přenést emoce na všechny, kdo jsou v divadle. Hudbou... Hraním... Aby si lidé, když jdou z divadla a vracejí se zase do svého reálného života, tyhle myšlenky v sobě udrželi.

 

1589371518-daniel-luis-de-vicente-rigoletto

 

Foto: Národní divadlo, facebook 

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.