„Po první sezóně bylo také mým právem vyzvat jednotlivce buď k přehrávkám, nebo navrhnout jejich odchod, pokud by nevyhovovali.“

„Snažil jsem se být od začátku velmi korektní a senzibilní a podařilo se mi například domluvit se s řadou starších hudebníků na jejich penzionování.“

„Maximálně dva dny zkoušek a generálka v den koncertu je praxí všech světových orchestrů, ale pro Českou filharmonii to byla naprostá novinka a skutečně velmi výrazné zvýšení nároků na osobní přípravu každého jednotlivce.“

V roce pátého výročí úmrtí dirigenta Jiřího Bělohlávka, po připomínání jeho nedožitých pětasedmdesátých narozenin v roce 2021, pokračuje portál KlasikaPlus.cz i letos v seriálu využívajícím texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky v angličtině a s tisíci statistických údajů. Do sesbíraného materiálu nechává postupně nahlížet. V dnešním dílu se v pokračování vzpomínek, které pro něj na diktafon zaznamenal sám dirigent, dostává k roku 2012. Právě tehdy se na podzim Jiří Bělohlávek podruhé ve svém životě ujal postu šéfdirigenta České filharmonie.

Když jsem nastoupil, tak jsem si byl vědom, že to je pro všechny zúčastněné relativně sensitivní záležitost. Jako součást smlouvy jsem si mimo jiné vymohl právo, že v první sezóně budu mít příležitost všechny hráče nově poznat, nově ohodnotit a posoudit. Po první sezóně bylo také mým právem vyzvat jednotlivce buď k přehrávkám, nebo navrhnout jejich odchod, pokud by nevyhovovali. Taková revize smluv byla bezprecedentní záležitost a samozřejmě byly obavy, jak se to bude vyvíjet. 

Ze zkušenosti vím, jak je důležité získat lidi pro věc, na svou stranu, a jak se to mnohem snáze podaří, když je to založeno na vlídném zacházení, a sice neustálém tlaku, ale kolegiálním, citlivém a vnímavém vůči situaci. Snažil jsem se proto být od začátku v tomto smyslu velmi korektní a senzibilní, a podařilo se mi například domluvit se s řadou starších hudebníků na jejich penzionování. V průběhu prvních dvou let odešla celá řada hráčů do důchodu a mohl jsem za ně přijmout nové a velmi produktivní síly. Báječná věc byla, že jsme získali Josefa Špačka jako koncertního mistra, ten tam byl už instalovaný a přijatý celým ansámblem s nadšením.

Josef Špaček s Jiřím Bělohlávkem a Nicolou Benedetti

Byl to první významný moment v omlazování kádrů a za mě následoval konkurs na koncertního mistra violoncell. Stávající koncertní mistr pan František Host byl stále ve výborné formě a nebyl to ten případ, na který bych tlačil, aby odstoupil. On sám ale velmi moudře prohlásil, že chce z pozice odejít, dokud je ještě v plné síle, dokud se na to nečeká, a trval na tom, že svojí činnost koncertního mistra ukončí a přejde do skupiny. Shodou okolností byl konkurs na koncertního mistra violoncell velmi silný a získali jsme tři velmi vyrovnané typy hráčů, které jsme mohli do skupiny integrovat a violoncella tak ohromně posílit. 

Nejmladší koncertní mistr sekce violoncell v historii ČF, Václav Petr, stojí na fotografii z newyorské Carnegie Hall z 16. listopadu 2014 po levici Jiřího Bělohlávka.

Podobně byla posílená skupina sekundů o báječnou vedoucí, Petru Brabcovou, která působí jako životadárné slunce a v její přítomnosti pokaždé celá skupina rozkvete. 

Jiří Bělohlávek se v rámci snahy o vybroušení kvality zvuku v České filharmonii zasadil o získání co možná nejkvalitnějších nástrojů, prioritně pro vedoucí sekcí. Na fotografii z památného dne 17. června 2015, se Petra Brabcová (vlevo) vyjadřuje k mistrovským houslím, z nichž se vybíraly jedny pro ni a druhé pro Magdalénu Mašlaňovou, 2. zástupkyni koncertního mistra primů. Z nástrojů Bisiach, Cavani, Coppichioni, Cortese, Della Corte, Gagliano, Gragnani, Guastalla, Monterumici, Oddone, Parravicini, Poggi, Sannino, Tarasconi, Trapani, Valenzano se za 160.000 eur získaly housle od Giovanniho Cavaniho a Antonia Gragnaniho.

Jediný konfliktní moment byl s koncertním mistrem panem Miroslavem Vilímcem, kterému jsem hned na začátku řekl, jak si velmi vážím všeho, co za třicet let své činnosti pro Českou filharmonii udělal, ale jeho výkonnost už není taková, kterou bych považoval za postačující, a potřebuji získat nového koncertního mistra jako pandán k Josefu Špačkovi. Nabízel jsem mu, že ho se všemi poctami a úctou přesuneme do skupiny, ale ať se svého místa vzdá. On to ovšem nepřijal, té ideji se bránil a setrvával v odporu, přestože jeho výkony byly takové, že už to dál nešlo a vzbuzovalo i animositu v rámci orchestru. Já jsem pevně trval na vypsání nového konkursu, panu Marečkovi se podařilo s panem Vilímcem domluvit, že v momentě, kdy se vybere nový koncertní mistr, on ustoupí a přejde do skupiny, ale to všechno trvalo příliš dlouho a teprve na začátku čtvrté sezóny jsme uspěli instalovat dalšího vynikajícího koncertního mistra, pana Jiřího Vodičku, a pan Vilímec odešel do skupiny. 

V pozadí stojící Jiří Vodička je 1. ledna 2017 svědkem obnovení smlouvy Jiřího Bělohlávka jako šéfdirigenta a hudebního ředitele do roku 2022. 

Byla to, bohužel, velmi nepříjemná epizoda, ale naštěstí jediná. Všeobecně se mně podařilo nepoužívat žádných drastických metod a přesto podnítit nárůst kvality, vyžadovat a docílit mnohem většího nasazení všech hráčů, mnohem větší zodpovědnosti, mnohem intenzivnější přípravy. Vše bylo a je také svázané a podmíněné novým koncertním režimem. Dříve bývaly v koncertním týdnu dva koncerty, ve čtvrtek a pátek, a tudíž zbývaly tři dny přípravy. Já byl velmi pro to, mít v týdnu tři provedení každého programu, což ovšem znamenalo zkrácení přípravného času o celý jeden den, o dvě frekvence. Maximálně dva dny zkoušek a generálka v den koncertu je praxí všech světových orchestrů, ale pro Českou filharmonii to byla naprostá novinka a skutečně velmi výrazné zvýšení nároků na osobní přípravu každého jednotlivce. Ta musela být zintenzifikována, zkouškový čas už se neplýtvá čtením materiálu a technickým zvládáním, a my od prvních momentů pracujeme na výrazové stránce, na tónových kvalitách, na stylových otázkách – je to tvůrčí práce od prvního okamžiku. Orchestr nový systém přijal a dokázal se s ním výtečně vyrovnat, dnes už běží čtvrtou sezónu a je pociťován jako samozřejmost. Je to podpořeno i tím, že zatímco dříve měly dva týdenní koncerty návštěvnost 80% i méně procent, nám se podařilo podchytit a vzbudit zájem veřejnosti do té míry, že návštěvnost všech tří provedení je typicky přes 90%. 

Samozřejmě nikdy není nic zcela ideální, máme celou řadu otazníků, které jsou i pro mě k řešení a postupnému vylepšování, ale celkový duch orchestru zaznamenal nesmírnou proměnu pozitivním směrem a ta značka filharmonie se zaleskla opět ve staré kvalitě a slávě; a je to veliké potěšení. 

Na fotografii z doby návratu Jiřího Bělohlávka se nezrcadlí jen část jeho postavy, ale i nadšení a odhodlání z nové éry, které bylo neméně patrné už jen na tvářích orchestru, když přicházel na podium. Vše bylo především slyšitelné na hudbě samotné a vše se, včetně Jiřího Bělohlávka, zdálo nezastavitelné i přes jeho viditelné onemocnění. 1. ledna roku 2017 tak podepisoval smlouvu na dalších více než pět let. Zemřel na konci pěti měsíců…

************

Zde končí vzpomínky Jiřího Bělohlávka na jeho dětství, mládí a působení ve Státní filharmonii Brno, FOK, České filharmonii a BBC SO. Tento díl mi poslal jako pětadvacátou nahrávku emailem z Washingtonu 21. listopadu 2015 s tím, že všechny ostatní významné kariérové mezníky probereme společně nad seznamem všech jeho koncertů a nahrávek, který jsem mezitím vypracovával. Jiří nicméně posílal dál odpovědi na některé z desítek otázek, kterými jsem ho zásobil, a ty uvedeme v příštích týdnech spolu s ukázkami z mé fotoknihy a dalšími dokumenty a fotografiemi.

V dnešní dokumentaci dodávám nejprve jako řádný Angličan, který je zvyklý u jakéhokoliv jen trochu sporného momentu na názory obou stran, část rozhovoru Miroslava Vilímce s Hanou Jarolímkovou uveřejněného více než rok po Jiřího smrti v srpnovém čísle roku 2018 v Hudebních rozhledech. Dávám tím o své vlastní vůli možnost Miroslavu Vilímcovi reagovat na jeho nedobrovolný odchod z postu koncertního mistra České filharmonie. Doceňuji současně jak jeho otevřenost, tak závěrečnou pozitivní rekapitulaci, v níž se uzavírá kruh, který Jiří Bělohlávek omlazováním orchestru načal: v České filharmonie hraje dodnes spolu s Miroslavem Vilímcem i jeho syn Libor…

S houslistou Miroslavem Vilímcem jsme naposledy uveřejnili rozhovor v době, kdy po dlouholetém působení v úloze koncertního mistra České filharmonie z této funkce odešel. Jeho odchod souvisel s opětovným příchodem Jiřího Bělohlávka do čela orchestru a navazujícími personálními změnami. Nicméně v České filharmonii vidíme Miroslava Vilímce u předních pultů ve skupině prvních houslí dodnes.

Jak po několika letech svůj nedobrovolný odchod z čela České filharmonie vnímáte? Cítíte ho jako křivdu?

Moc o tom nepřemýšlím. Ve skupině prvních houslí jsem vlastně seděl na všech židlích. Na té první přes dvacet let, vysněná realizace to ale nebyla. Nejde totiž jen o hraní, ale také o obrovskou odpovědnost.

Požadavky hráčů se často rozcházejí s názory administrativního vedení, je třeba chodit na různé porady a tam to řešit. Z obou stran je tlak, koncertní mistr by měl podle mého názoru zastupovat především hráče orchestru, což ho může přivádět často do nepříjemných střetů. Těm jsem byl také přes dvě dekády svého života vystaven. Proto dnes cítím úlevu, že případné problémy nemusím řešit a nemusím se k nim ani vyjadřovat. Nicméně způsob, jakým přistoupil Jiří Bělohlávek nejen ke mně, ale k řadě hráčů, kteří po jeho novém příchodu do funkce šéfdirigenta byli „odejiti“, považuji z hlediska tehdejších filharmonických zvyklostí za těžko přijatelný. Již tehdy mně bylo jasné, že jde navíc o nebezpečný precedens s časovým přesahem.

Nevzpomínáte tedy zřejmě na Jiřího Bělohlávka v dobrém?

Nejdříve to skutečně vypadalo jako vyřizování účtů z jeho předchozího angažmá. Pak mi psal v několika dopisech, že není vůbec osobně zaměřený, vše jen podřizuje své vizi. Orchestr omladil, také ale zásadně změnil jeho vnitřní atmosféru. Měnil i technicky spoustu věcí, ať již oprávněně či zbytečně, namátkově zmíním postavení kontrabasové sekce na pódiu. Přišla nemoc, obdivovali jsme, jak se svým osudem aktivně bojoval. Byl to už jiný Bělohlávek. Vnitřně přátelštější, což se týkalo i našeho kontaktu a vzájemného respektu. Jeho provádění české hudby v posledních létech považuji za příkladné. Vycházelo z letité interpretační tradice, kterou měl v krvi a v této době ji navíc obohatil o osobní, spontánní přístup. Takže shrnuji – jeho odchodu jsem upřímně litoval.

Rád vzpomínám na minulost, ale nechci být staromilcem. Hrál jsem pod Rafaelem Kubelíkem i Leonardem Bernsteinem, snažím se však vnímat pozitivně i současnou Českou filharmonii. Navíc mě těší, že zde mohu spolupůsobit se synem, houslistou Liborem, který se mimochodem dostal do orchestru právě díky Bělohlávkově omlazovací „kúře“.

************

Jak rozsáhlá byla koncertní činnost šéfdirigenta a hudebního ředitele Jiřího Bělohlávka s Českou filharmonií, se mohou čtenáři přesvědčit z následujícího seznamu jejich 278 společných koncertů. Celkem Jiří za svůj život dirigoval orchestr 787 krát a měl jsem pocit, že si plně zasloužil být s filharmonií zvěčněný v nadživotní velikosti, jako třeba na fotografii plakátu přes celý dům, kterou mi poslal z Hongkongu:

Foto: rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera, Petra Hajská, Petr Kadlec, Lloyd Smith, Tomáš Pospíchal