„Cádiz, přeplněný lidmi, je v těchto dnech dějištěm karnevalu. Má podobu divadla pod širým nebem a pouličního happeningu.“

„Manuel de Falla prý v dětství a raném mládí tíhl k literatuře. S kamarády proto tvořil ručně psané časopisy. Pak ale pochopil, že jeho cestou je a má být přece jen hudba…“

„Ani v Argentině se nevzdával záměru dokončit oratorium Atlantida, ale cíle nedosáhl. Devět dní před sedmdesátými narozeninami zemřel. Jeho ostatky dorazily lodí do Cádizu 9. ledna 1947.“

Na nejzazším jihu evropského kontinentu je na pobřeží největším a nejstarším městem Cádiz, vzdálený něco přes sto kilometrů od Sevilly a na druhou stranu pouhých osmaosmdesát kilometrů od Afriky. Jižněji, vedle Gibraltaru, leží ve Španělsku už jen městečko Tarifa. Z něho je to na zřetelně viditelný africký kontinent vzdušnou čarou přes mořskou úžinu dokonce pouhých patnáct kilometrů… Cádizu v týdnu kolem Popeleční středy vévodí proslulý karneval, jeden z nejznámějších na světě, plný nejen masek, ale i zpěvu a hudby. Ale ještě něco – v tamní katedrále, na náměstí obleženém v těchto dnech zástupy lidí v nejbizarnějších a nejpestřejších možných kostýmech, je pohřben Manuel de Falla, skladatel, který v první polovině dvacátého století přispěl do svébytné národní španělské klasické hudby zásadním způsobem: umělecky zdařilým integrováním andaluského folkloru a cikánských hudebních idiomů.

Kdo by neznal Noci ve španělských zahradách, Čarodějnou lásku a Třírohý klobouk, tři nejslavnější kompozice Manuela de Fally. První z nich, napsaná v Paříži, je něco mezi symfonickou básní, klavírním koncertem a orchestrálními impresemi. Skladatel se o ní vyjádřil jako o díle, které líčí krásy vlasti možná ještě ideálněji, než jaké jsou ve skutečnosti. Ale kdo by se divil, když sedm let ve francouzské metropoli bylo nezapomenutelných, nicméně přece jen strávených tak daleko od domova… Druhá a třetí kompozice jsou baletní partitury, na koncertních pódiích přítomné ve formě symfonických suit.

Manuel de Falla za nejdůležitější města svého života vedle Paříže považoval Madrid, Granadu a Barcelonu. Narodil se však v andaluském Cádizu a strávil tam dětství a mládí. Poté, co se rok po druhé světové válce jeho život v nedožitých sedmdesáti uzavřel – a to v Argentině, kam na začátku války emigroval – byly jeho ostatky převezeny zpět do rodného města. Jsou od roku 1947 uloženy v kryptě katolického chrámu Catedral Nueva, respektive Catedral de Santa Cruz sobre el mar, barokní stavby s rokokovými a neoklasicistními prvky. Tyčí se nad městem jen pár metrů od břehu Atlantského oceánu, těsně vedle původní staré katedrály a tím i vedle místa, kde kdysi stávala maurská mešita.

Cádiz, pevnost na plochém skalnatém výběžku, založili zřejmě už kolem roku 1100 před naším letopočtem Féničané. Roku 206 před Kristem oblast opanovala Římská říše, jejímž pozůstatkem je divadlo pro dvacet tisíc diváků, druhé největší římské divadlo na světě, objevené archeology pod středověkými vrstvami v roce 1980. Cádiz se dostal pod vliv Kartága, na přelomu 4. a 5. století tam panovali germánští Vandalové, pak byla celá Andalusie začleněna do Vizigótské říše a v 6. století do Byzantské říše. Roku 711 ji pak ovládli Arabové. Těm patřila po několik staletí nakonec téměř celá Hispánie. Zvrat nastal až v polovině 13. století. Reconquista, znovuzískávání křesťanského vlivu na Pyrenejském poloostrově, skončila však teprve roku 1492, kdy Kastilie konečně dobyla i Granadu.

Z Cádizu vyplul roku 1493 Kryštof Kolumbus na svou druhou ze čtyř cest ke vzdálené západní pevnině – objevené předchozího roku a nazvané později Amerika. Přístavními městy, kam směřovaly obchodní lodě z Nového světa se vším bohatstvím, byly vnitrozemská Sevilla a po zanesení řeky Guadalquivir pískem pak už na dlouho právě přímořský Cádiz. Lodě tam připlouvaly nejen z Jižní Ameriky, ale i z dalších kolonií v Asii, na Dálném východě a v Pacifiku. V 18. století byl proto nejbohatším městem Španělska, Imperia Español. Dnes je to dávná minulost, ale s třítisíciletou historií stejně zůstává nejdéle setrvale obydleným městem evropského Západu. Má ovšem také jeden novodobý primát, alespoň pro Španěly. V březnu 1812 tam byla vyhlášena liberální, na tehdejší dobu převratná španělská ústava.

Manuel de Falla se narodil na náměstí Plaza de Mina číslo 3. Nedaleko odtamtud, na náměstí Plaza Fragela, stojí divadlo Gran Teatro. Původně bylo postaveno v roce 1871, ale o deset let později budovu zničil požár. Současné divadlo je z let 1884 až 1905. Fasáda je pokryta červenými cihlami a je ve stylu neo-mudéjarského, maurského revivalu. Po renovaci ve 20. letech minulého století bylo divadlo přejmenováno na Gran Teatro Falla, po období chátrání v 80. letech prošlo rozsáhlou rekonstrukcí.

Cádiz je v těchto dnech, přesně od 16. do 26. února 2023, dějištěm karnevalu. Ulice jsou plné lidí, karneval má v tomto městě podobu divadla pod širým nebem a pouličního happeningu s řadou hudebních vystoupení, zejména se satirickými, humornými a parodickými výstupy a písněmi nejrůznějších místních skupin, soutěžícími mezi sebou ve ztvárnění politického dění uplynulých měsíců. Lidé se na karneval připravují po celý rok – a do stotisícového města, jehož středobodem je historické centrum, i když zdaleka netvoří celou plochu Cádizu, se sjíždějí desetitisíce návštěvníků… Programy se ovšem odehrávají nejen na přeplněných náměstích, ale právě i v divadle.

Manuel de Falla prý v dětství a raném mládí tíhl k literatuře. S kamarády proto tvořil ručně psané časopisy. Pak ale pochopil, že jeho cestou je a má být přece jen hudba… Ve dvaceti už dělil svůj čas mezi Cádiz a Madrid. V rodišti měla premiéry některá z jeho prvních komorních děl, v metropoli byl současně jako pianista studentem konzervatoře. Studia uzavřel v roce 1899, získal na Academia de Bellas Artes první cenu. Nejistá ekonomická situace rodiny a na španělské hudební scény v té době obecně málo jiných příležitostí, než bylo psaní zarzuel, tedy lehčího operetního žánru, vedly i Manuela de Fallu tímto směrem, ale na jeviště se dostala pouze jedna z jeho zarzuel – Los amores de la Inés, která měla v roce 1902 přiměřený úspěch. Opera La vida breve, Krátký život, na které pracoval brzy poté, se však dočkala uvedení až v roce 1913. I dnes se z ní hrají spíše jen orchestrální části.

Rozhodujícím způsobem ovlivnilo jeho tvorbu setkání s katalánským muzikologem a skladatelem Felipem Pedrellem, duchovním otcem moderní španělské národní hudby, a pak hlavně studium španělského folkloru. Mezinárodního úspěchu dosáhl balety Čarodějná láska a Třírohý klobouk z let 1915 a 1917, zpěvohrou Divadélko loutkáře Pedra a Koncertem pro cembalo zkomponovaným v roce 1926 pro Wandu Landovskou a premiérovaným v barcelonském Palau de la Música. V tom roce také slavil padesátiny a dožil se oficiálních poct v Seville, Granadě i v Cádizu. V Barceloně se konaly dva minifestivaly a řada večírků.

Když se ve třicátých letech začala socialistická antimonarchistická španělská vláda vymezovat jako nekonfesijní, stál Manuel de Falla na jiné pozici. Pozastavoval se nad tím, proč se antiklerikální postoje proměňují hned na útoky proti samotnému křesťanství…

Když skončila občanská válka a začala druhá světová válka, Manuel de Falla – a s ním i jeho sestra María del Carmen – se 28. září 1939 vydal ze svého domu v Granadě na cestu do Argentiny. Měl jen dirigovat v Teatro Colón v Buenos Aires čtyři koncerty, včetně premiéry své suity Homenajes, ale nakonec v zemi už zůstal. V roce 1940 ve studiích Radio El Mundo řídil jiný koncert. Rozhlas ho vysílal živě a právě z těchto okamžiků je zachován jediný záznam skladatelova hlasu… Poslední roky žil v Los Espinillos poblíž Alta Gracia, pod horami uprostřed země. Ani tam se nevzdával celoživotního záměru dokončit oratorium Atlantida, ale cíle nedosáhl. Devět dní před sedmdesátými narozeninami zemřel. Jeho ostatky dorazily lodí do Cádizu 9. ledna 1947.

Jméno tohoto města figuruje v dějinách evropské klasické hudby kromě souvislosti s Manuelem de Fallou ještě několikrát. Například Isaac Albéniz, autor proslulých dvanácti klavírních impresí z prvních let dvacátého století nazvaných Iberia, hudby plné bohatého španělského koloritu, napsal pro klavír také Španělskou suitu – Suite española. Původně měla čtyři části, Granada, Cataluña, Sevilla a Kuba, všechny tedy s geografickými názvy; po jeho smrti však do ní nakladatel přidal další podobné: Asturias, Aragón, Castilla a Cádiz. Posledně jmenovaná je vlastenecká, jasně znějící skladba, která existuje i v orchestrální podobě, ale která definitivní popularitu získala brzy poté, co ji Miguel Llobet přepsal pro kytaru.

Jiným případem je opereta La bella de Cádiz, Kráska z Cádizu, kterou v roce 1945 napsal úspěšný skladatel Francis Lopez. Obrovský triumf v ní tehdy zaznamenal zpěvák Luis Mariano. Na repertoáru pařížského divadla Théâtre Montparnasse se udržela pět let a na gramofonových deskách se její nahrávka prodala ve více než milionu kopií. V roce 1953 následovala její francouzská podoba, operetní film La belle de Cadix, ve kterém opět hrál Luis Mariano a s ním Carmen Sevilla a Jean Tissier.

Z provincie Cádiz pocházel Francisco Sánchez Gómez, známý jako Paco de Lucía – kytarista, který jako asi nikdo jiný proslavil flamenco, a to i fúzemi s klasikou a jazzem. Narodil se rok po smrti Manuela de Fally a jeho život se uzavřel v roce 2014.

A ještě jeden příklad. Nadace Barenboim-Said – pod kterou také patří West-Eastern Divan Orchestra, mající ústředí v Seville – uvedla v roce 2009 pod názvem Die Sultana von Cadiz neobvyklou operu-pasticcio. Vytvořila ji na libreto podle arabské pohádky a s využitím hudby španělského skladatele Juana Crisóstoma Arriagy, baskického umělce z první poloviny devatenáctého století, německá hudebnice Anna-Sophie Brüning. Šlo o první operu v arabštině a vůbec první operu, kterou kdy uvedli mladí Palestinci… I tento projekt měl za cíl podpořit dialog tří monoteistických civilizací. Těch, které spolu bojovaly i koexistovaly v historické Hispánii.

Dostat se do krypty katedrály k hrobce Manuela de Fally je ve dnech karnevalu zhola nemožné. Zejména o víkendu je v ulicích Starého města hlava na hlavě a náměstím Plaza de la Catedral se vlastně nedá projít. Slavnost, která předznamenává, že po půstu, za čtyřicet dní, budou Velikonoce, proměňuje město v nikde jinde nevídaný mumraj. Na klasiku není ani pomyšlení. Ale v Gran Teatro Falla se po karnevalu zase už hraje normálně. Na 11. března je ohlášena Pucciniho Turandot, na 1. dubna koncert z hudby vídeňských klasiků a na konec dubna flamenco. A mezi tím další a další žánry.

Foto: autor, Wikipedia (volné dílo)