„Giulia Biagetti působí v katedrále v toskánském městě Lucca a věnuje se též mimokoncertním kulturním aktivitám v regionu.“

„Velmi vhodně zvolila pro starou italskou hudbu barokní jednomanuálový nástroj u sv. Jakuba, zřídka používaný.“

„Skladby varhaníků, kteří taky komponují, provedené na velké varhany, přinesly určité pochybnosti o vhodnosti jejich uvedení.“

Giulia Biagetti, další z interpretů svatojakubského varhanního festivalu, vystudovala varhanní hru a kompozici ve Ferraře. Už přes čtyřicet let působí v půvabném toskánském městě jménem Lucca jako varhanice tamní katedrály a věnuje se též mimokoncertním kulturním aktivitám v regionu. Její výkon zapůsobil hráčskou jistotou, ale sestava programu přinesla některé otazníky.

Jako jedna z mála na festivalu zvolila velmi vhodně pro úvod svého vystoupení 17. srpna barokní jednomanuálový nástroj, stojící na kůru nad pravou postranní lodí kostela, který se ke škodě posluchačů málo využívá. Toccata IX. z Druhé knihy toccat velkého italského mistra instrumentální hudby první poloviny 17. století Girolama Frescobaldiho krásně zněla v jemném stříbrném zvuku, jen perlivé manuálové pasáže byly v legátu málo srozumitelné. Messa Piana anonymního toskánského skladatele druhé poloviny 18. století měla výhradně homofonní fakturu a velmi jednoduchou harmonickou strukturu pouze hlavních harmonických funkcí. Její čtyři části, určené k použití při proměnných částech mše, zněly rokokově hravě.

Po přechodu na velké varhany uvedla Giulia Biagetti bezprostředně za sebou čtyři skladby, které vytvořili chrámoví varhaníci, kteří také komponovali. Byly to skladby proměnlivé kvality, které nepřinesly do varhanní literatury nové impulzy a držely se spíš tradice a mnohokrát vyzkoušených i možná zneužívaných harmonických postupů. Snad by se jednotlivě uplatnily v populárnějším pořadu, ale na festival v této sestavě se zdály nepříliš vhodné.

Prvním z nich byl alsaský rodák René Louis Becker, který po studiích na konzervatoři ve Štrasburku odešel do USA, kde založil v St. Louis konzervatoř, na které vyučoval a později působil jako varhaník v Detroitu a Michiganu. Jeho První sonáta g moll vyšla tiskem v roce 1912. Stručná čtyřvětá skladba prozrazuje silný vliv Charlese-Marii Widora, v části Dialogue přímo jeho druhou větu z Páté symfonie.

Kanadský varhaník a skladatel Denis Bédard studoval konzervatoř v Québecu a ještě si vzdělání v oboru doplnil v Evropě. Vyučoval na konzervatořích v Québecu a Vancouveru a v tamní katedrále byl hudebním ředitelem a varhaníkem. Jeho Variace na skotský nápěv „Přijdeš a budeš mě následovat?“ byly kompozičně kontrastně odstíněny. Pozoruhodností byla brilantní variace pro sólový pedál, sólistkou bravurně provedená. Harmonické zpracování variací bylo ovšem tak tradiční a obráceno do 20. a možná až do 19. století, že se nechtělo věřit, že jde o žijícího autora.

Známý holandský varhaník Jan Zwart napsal Fantasii na píseň Martina Luthera „Hrad přepevný je Pán Bůh náš“ v roce 1917. Fantasie je spíš sledem variací, což neprospělo programové sestavě, kde byly zařazeny za sebou málo kontrastní dva variační celky, Bédarda a Zwarta.

Závěr koncertu patřil varhanici a skladatelce Carol Williams z Velké Británie, která po studiích v Londýně a Paříži zakotvila v Kalifornii. Zastávala místo v katedrále i jako městská varhanice v San Diegu. Nyní působí v Atlantě a vyvíjí bohatou koncertní aktivitu. Její náladová skladba Soumrak a závěrečná efektní Venušina toccata ve stylu podobných francouzských skladeb, harmonicky zcela konzervativní, byla kompozičně zcela nenápaditá a nevytvořila smysluplnou tečku a vrchol koncertu. Giulia Biagetti nicméně všechny skladby zahrála energicky, s velkou chutí a hráčskou jistotou. Bylo by ovšem zajímavé slyšet ji i v programu ze skladeb velkých varhanních mistrů.

Foto: Zdeněk Chrapek