„Renomé katedrálního festivalu se stále zvyšuje, což dokládá i vynikající návštěvnost jednotlivých koncertů.“

„Ondřej Valenta na úvod svého koncertu zařadil populární Preludium C dur Dietricha Buxtehudeho; skladatele, kterého obdivoval i sám Johann Sebastian Bach.“

„Sonáta d moll op. 42 Alexandra Guilmanta nezazněla v rámci tohoto festivalu poprvé – před několika lety ji zahrál slovenský umělec Vladimír Kopec.“

Pátý a poslední koncert mezinárodního varhanního festivalu Svatovítské varhanní večery úspěšně proběhl a jeho třináctý ročník se tak stal minulostí. Původně ohlášeného Jana Doležela na poslední chvíli nahradil místní varhaník Ondřej Valenta, což vůbec nevadilo; díky svému působení v katedrále její varhany dobře zná. V programu se odehrály změny, nikoli špatné. Hrálo se nejen na Mölzerův nástroj, ale i na katedrální pozitiv. Společně s Ondřejem Valentou vystoupil i trumpetista Stanislav Masaryk, který koncertu dodal slavnostní ráz.

Renomé katedrálního festivalu se stále zvyšuje, což dokládá i pozoruhodně vynikající návštěvnost jednotlivých koncertů (někteří lidé celou dobu stáli). Na mapě varhanní Prahy má své nezastupitelné místo a můžeme jen doufat, že se následující ročník odehraje na nových Grenzingových varhanách, které nemohly být stále instalovány, a to kvůli nedostatečné nosnosti kůru. (Ta stále není vyřešená.) Věhlasu festivalu napomáhá i vysoce profesionální propagace na sociálních sítích, které mají v této době velký dosah a vliv na celé masy lidí. Tomu, kdo jich umí využívat, se dobře marketingově daří. Známe i umělce, kteří udělali kariéru díky YouTube, například klavíristka Valentina Lisitsa. Návštěvníci jistě ocenili i festivalovou brožuru s programy a medailony účinkujících umělců, tentokrát v krémové barvě. Novinkou tohoto ročníku byl však vizuální přenos varhaníkovy i trumpetistovy hry na digitální obrazovky umístěné přímo pod Wohlmutovou kruchtou i v hlavní lodi. Ti, co seděli až před kněžištěm, bohužel nic neviděli; dříve byl tento prostor pro posluchače uzavřen, ale díky zvýšenému zájmu se nyní využívá všech míst, kam lze příchozí usadit.

Vynikající česko-německý varhaník Jan Doležel, kterého měli někteří studenti možnost poznat na varhanních kurzech konaných ve městě Úterý nedaleko Plzně, měl na programu zřídka zařazované rané skladby Leoše Janáčka i jednu chorálovou předehru královéhradeckého skladatele Vojtěcha Esterleho. Jeho program se až na malé výjimky držel dramaturgické linky 19. století, která se k tamním varhanám skvěle hodil. Ondřej Valenta však na úvod svého koncertu zařadil populární Preludium C dur, BuxWV 137 Dietricha Buxtehudeho; skladatele, kterého obdivoval i sám Johann Sebastian Bach. Interpret zvolil barokní způsob pojetí v registraci i tempech. Třídílná skladba vyzněla pod jeho rukama velmi lehce a svěže, bez přehnaného patosu.

Trumpetista České filharmonie Stanislav Masaryk zahrál za Valentova doprovodu pro hoboj původně určený Koncert d moll Alessandra Marcella. Ten později upravil již jednou zmíněný Johann Sebastian Bach pro sólové cembalo, druhá věta tohoto koncertu se již mnohokrát stala předmětem transkripcí pro různé nástroje. V souhře i intonaci nejpřesvědčivěji vyzněla první věta. Tón trubky se nad varhanami dobře nesl, varhaník jej nepřekrýval a využíval barevné možnosti romantických varhan. Pak zařadil dvě Janáčkova Adagia, ve kterých ukázal zejména pestrou sestavu smykavých rejstříků katedrálního nástroje i zpěvnou hru s volně se tvarující agogikou. První sonáta d moll op. 42 Alexandra Guilmanta nezazněla v rámci tohoto festivalu poprvé – před několika lety ji zahrál slovenský umělec Vladimír Kopec. Tento opus vyzněl ve Valentově podání nejpřesvědčivěji a byl naprosto přirozeným vrcholem recitálu i dokladem jeho technické bravury. Rychlé věty byly pro posluchače srozumitelné, střední Pastorale drželo svůj celek pohromadě a díky nápadité registraci ukázalo možnosti varhan ve francouzské hudbě romantismu, které nebyly vůbec špatné. Po dohrání třetí věty publikum Valentovi spontánně zatleskalo, což nebývá zvykem.

Virtuosní Sonata de concert pro trubku a varhany Georga Philippa Telemanna recitál uzavřela. Škoda, že trubka nedostala v programu více prostoru. Takto byla spíše jen doplňkem. Po závěrečném potlesku sestoupili oba hráči dolů a překvapivě zahráli přímo před diváky Trumpet Tune in D major Henryho Purcella – Valenta tentokrát na červený pozitiv Vladimíra Šlajcha. Poprvé v historii Svatovítských večerů tak zněly i jiné varhany než Mölzerovy.

Foto: ilustrační - z archivů interpretů a Facebook festivalu