Lednový koncert Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně nabídl program, který na první pohled spojovala slovanská tematika. Ve skutečnosti však šlo o promyšlenou dramaturgii, vykazující kontinuitu i cit pro kontrast. Pod taktovkou Leoše Svárovského 22. ledna zazněla hudba Vítězslava Nováka, Zdeňka Křížka a Antonína Dvořáka jako tři podoby vztahu člověka k přírodě, emocím i národnímu cítění. Výraznou roli sehrál trumpetista Stanislav Masaryk, jehož interpretace Křížkova Koncertu pro trubku potvrdila, že i méně hrané skladby mohou v přesvědčivém provedení zazářit s mimořádnou silou.

Program koncertu Slovanská rapsodie mohl svádět k očekávání bezpečného, mírně nostalgického večera. Filharmonie Bohuslava Martinů však pod taktovkou Leoše Svárovského nabídla interpretaci, která se této pasti většinou vyhnula. Nešlo o efektní demonstraci „slovanského ducha“, ale o poměrně střízlivý, místy až analytický pohled na tři různé podoby české orchestrální tradice.

Novákova Symfonická báseň pro velký orchestr, op. 26 „V Tatrách“ zazněla v pečlivě vystavěném tvaru, s důrazem na barevnost, plynulost a sehranou agogiku. Svárovský se vyhnul ilustrativnosti a vedl dílo spíše jako vnitřní drama než jako popis krajiny. Tento přístup byl interpretačně poctivý, i když v některých gradacích bych snesl ještě větší míru rizika a výrazového vyhrocení – to je však jen formulace osobního vkusu. Orchestr hrál kultivovaně ve všech nástrojových skupinách. Sóla houslí v provedení koncertní mistryně, stejně jako violoncella byla vždy zvukově plná a vroucí.

Zcela suverénně vyzněl Koncert pro trubku a orchestr Zdeňka Křížka, který se stal jednoznačným těžištěm večera. Jde o skladbu, jež je neprávem opomíjena – nikoli pro nedostatek kvality, ale pro nároky, které klade na sólistu i orchestr. Stanislav Masaryk prokázal, že technická brilance sama o sobě nestačí: jeho interpretace byla promyšlená, výrazově diferencovaná a dramaturgicky čitelná. První věta dravá, druhá měkká, s plným, barevným tónem i v dialogu s koncertní mistryní. Třetí rytmicky pregnantní a náročná na souhru s orchestrem. Každá fráze měla jasný směr a v dramatických pasážích dokázal sólista vystavět napětí bez laciného efektu. Masarykův výkon zároveň obnažil kvality samotné skladby: Křížkův koncert není pouhou exhibicí nástroje, ale hudbou s vnitřní logikou a existenciální naléhavostí. Orchestr zde pod Svárovského vedením fungoval jako plnohodnotný partner, nikoli jen jako zvukové pozadí. Posluchači toto ocenili dlouhotrvajícím potleskem, což si vynutilo sólový, odlehčený a neokázalý Masarykův přídavek.

Po přestávce provedené, závěrečné Slovanské rapsodie Antonína Dvořáka bývají často interpretovány jako efektní, avšak dramaturgicky nenáročná tečka. Tentokrát se však podařilo zachovat rovnováhu mezi spontánností a formální kontrolou. Svárovský se vyhnul přehnanému sentimentu a vedl rapsodie jako plnokrevná symfonická díla. Orchestr reagoval pružně, s výrazným rytmickým pulzem a dobře vystavěnými vrcholy, aniž by sklouzl k folklorní karikatuře.

Koncert Slovanská rapsodie připomněl, že zapomenuté nebo málo hrané skladby mohou v přesvědčivé interpretaci zastínit i notoricky známý repertoár. I zde, podobně jako u varhanní interpretace, platí, že správně zvolená registrace na vhodný nástroj, přesvědčivá interpretace a plné pochopení hranic díla jsou vždy nejlepším vodítkem. Právě v tomto ohledu byl zlínský koncert nejpřesvědčivější.

Foto: Dominik Bachůrek

Facebook X E-mail WhatsApp