Filharmonie Bohuslava Martinů uvedla 12. února v Kongresovém centru Zlín večer vystavěný na působivých kontrastech. Vedle folklórně zabarvených Lašských obrázků svého někdejšího kolegy Aleše Pavlorka zazněl mimořádně náročný Koncert č. 3 d moll pro klavír a orchestr, op. 30 Sergeje Rachmaninova, patřící k vrcholům romantického repertoáru. Po přestávce program vyvrcholil Symfonií č. 5 d moll, op. 47 Dmitrije Šostakoviče, dílem balancujícím mezi osobní výpovědí a respektem k tradici. Jak se zlínský orchestr s touto dramaturgicky výraznou trojicí skladeb vypořádal, napoví následující reflexe.

Dramaturgie večera ve Zlíně postavila interprety před tři výrazně odlišné a mimořádně náročné úkoly: obstát se soudobou regionální tvorbou, přesvědčit v jednom z nejobtížnějších klavírních koncertů repertoáru a nabídnout interpretačně pravdivý pohled na politicky i existenciálně zatížené symfonické dílo 20. století. Takto koncipovaný program nevyžaduje jen technickou suverenitu, ale především jasný názor a schopnost číst hudbu v její hloubce, lidském rozměru a v adekvátně vystavěném čase – právě to se stalo hlavním měřítkem úspěšnosti celého večera.

Úvodní Lašské obrázky Aleše Pavlorka představují typ skladby, která může snadno sklouznout
k líbivému regionalismu. V tomto provedení se však podobnému nebezpečí podařilo vyhnout. Dirigent Robert Kružík vedl orchestr s důrazem na čitelnost formy a zvukovou kulturu, aniž by se snažil skladbu uměle dramatizovat. Nejlépe vyzněly lyrické pasáže, kde se orchestru podařilo vystihnout jemné barevné proměny i vztah k janáčkovské inspiraci. Naopak v rytmicky výraznějších místech by si hudba místy zasloužila možná ostřejší artikulaci a větší tah. Přesto šlo o korektní a poctivé uvedení díla, s osobní účastí autora, a potenciálem obstát i mimo regionální kontext.

Zcela odlišné interpretační nároky přinesl očekávaný Koncert č. 3 d moll Sergeje Rachmaninova, jenž byl mediálním tahounem večera. Americký klavírista Joel Fan i orchestr pod vedením dirigenta přistoupili k dílu s evidentní technickou připraveností. Sólista předvedl řemeslně suverénní výkon, opřený o kultivovaný tón, jasnou artikulaci a promyšlenou práci s dynamikou. Vyhnul se okázalé virtuozitě i efektnímu „drcení“ klavíru, a i v rychlých pasážích si zachoval kontrolu nad zvukem.

Právě zde se však otevřela otázka celkové koncepce. Rachmaninovův Třetí koncert stojí na živelné, organicky narůstající energii, na dlouze stavěných, dynamicky extrémně vypjatých obloucích, které propojují sólový part s orchestrem do jednolitého hudebního proudu. Tentokrát však dílo nedosáhlo plného souznění jako jednotného celku. Vznikal spíše model sólista–doprovod než skutečně prorostlá mohutná struktura, v níž by klavír a orchestr dýchaly jedním tempem i výrazem.

Fanovo pojetí bylo technicky poctivé a místy lyricky působivé, avšak ne vždy dokázalo plně rozvinout vnitřní drama skladby a zvukový potenciál klavíru. Dynamická architektura působila spíše segmentovaně než jako plynule gradující celek. Některé klíčové momenty, zejména ve druhé větě, by snesly větší kontrast, hlubší emocionální ponor a odvážnější práci s výrazovým napětím.

Souhra s orchestrem byla převážně korektní, nicméně místy postrádala absolutní přesnost, čímž vznikala posluchačská nesrozumitelnost. Celek tak přesvědčil profesionalitou a technickou úrovní, avšak nedosáhl plné výrazové naléhavosti, jež činí Třetí koncert Rachmaninova jedním z vrcholů romantického repertoáru. Výše uvedených očekávání bylo dosaženo až v samotném závěru třetí věty koncertu, což publikum ocenilo potleskem vestoje. Na to reagoval Fan přídavkem v podobě Nocturna Des dur Fryderyka Chopina.

Vrchol večera přinesla až Pátá symfonie Dmitrije Šostakoviče. Zde Robert Kružík prokázal největší interpretační jistotu i odvahu. Symfonii pojal bez zjednodušujícího patosu a bez prvoplánového triumfalismu, který z tohoto díla často činí pouhou zvukovou manifestaci. První věta měla jasně vystavěnou architekturu a směřování, druhá pracovala s groteskní ironií, aniž by sklouzla ke karikatuře.

Zvláštní pozornost si zasloužila třetí věta, kde orchestr dokázal vytvořit soustředěnou, tísnivou atmosféru s dlouhým napětím. Smyčce zde zněly kompaktně a výrazově jednotně. Finále pak vyznělo přesvědčivě právě svou zdrženlivostí – vítězství nebylo prezentováno jako radostné, ale jako vynucené. Tato ambivalence byla jedním z nejsilnějších momentů večera a naznačila, že dirigent i orchestr dokážou číst Šostakoviče v jeho skutečné mnohovrstevnatosti.

Koncert tak nabídl možná pro někoho nerovnoměrný, avšak myšlenkově jistě zajímavý večer. Ukázal kvality orchestru i jeho určité limity, stejně jako koncertního sálu, a připomněl, že skutečná interpretační síla nespočívá pouze v technické jistotě, ale především v odvaze jít za noty – tam, kde hudba přestává být efektní a začíná být pravdivá.

foto: FBM / Dominik Bachůrek

Facebook X E-mail WhatsApp