PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„V Hamburku soubor dovedl k mezinárodní proslulosti, v neposlední řadě i díky velkolepému londýnskému hostování s Wagnerovým Prstenem Nibelungovým.“

„Mahler přestoupil ke katolicismu především proto, aby ve Vídni dostal místo operního ředitele. Ani po deseti letech však přesto úplně nezmizely antisemitské podtóny výpadů a tlaků, které proti němu směřovaly.“

„Povolání do Vídně bylo důsledkem Mahlerova vzrůstajícího věhlasu, dirigentského i kompozičního.“

Před 125 lety, v roce 1897, prožíval Gustav Mahler důležitou etapu svého nedlouhého života, pro který mu osud vyměřil necelých jedenapadesát let. Působil šestým rokem v Hamburku, ale směřoval už do Vídně. Na různých koncertech zaznívaly jednotlivé věty jeho Druhé a Třetí symfonie, hostoval jako dirigent v Mnichově, Budapešti a Moskvě, tiskem mu vyšly Písně potulného tovaryše…

„Wagner mě nasměroval k rozhodnutí, že změním obor, ovšem byl v tom ještě jeden rozhodující moment, a to, když mi Katharina Wagner nabídla, abych pro příští produkci v ND nastudovala roli Pucciniho Turandot.“

„Dlouho jsem čekala například na svůj debut v Kostelničce v Národním divadle.“

„Já jsem covidovou dobu využila a s mým korepetitorem Markem Pinzowem studovala role. Mark mě po celou dobu držel psychicky a umělecky nad vodou, věnoval se mi třikrát týdně!“

Eliška Weissová – dramatická sopranistka, která se pro tento obor rozhodla po létech kariéry coby mezzosopranistka, a to konkrétně před čtyřmi roky. O tomto rozhodnutí, o dalším posouvání hranic v novém oboru díky studiu nových rolí, o nedávném úspěchu v cardiffské opeře v Janáčkově Jenůfě, o úskalích a zvládání rolí a o dalších plánech jsme si povídali v příjemném prostředí na pražských Vinohradech.

„Geniální dílo Césara Francka bylo publikem nadšeně přijato, dokonce zaznělo ‚Bravo!‘ Za mě osobně to byl nejlepší kus celého večera.“

„Emmanuel Villaume několikrát k publiku během koncertu promlouval a já jsem si připadal jako na výchovném koncertě. Dostatečně nevysvětlil a ani neobhájil svůj úmysl – dramaturgii.“

Francouzsko-německými hudebními dialogy zakončil v neděli 12. června aktuální sezónu ve Dvořákově síni Rudolfina orchestr PKF – Prague Philharmonia. Těleso vedl jeho šéfdirigent Emmanuel Villaume. V neobvykle dlouhém programu zazněly skladby Debussyho, Francka, Wagnera, Berlioze, Glucka, Rameaua, Couperina a Bacha – tedy v časově opačném pořadí. Dramaturgie byla velmi náročná, jak pro publikum, tak pro orchestr, zejména pro lesní rohy a skupinu dřevěných nástrojů. Klobouk dolů před nimi!

„První skladbu hrálo klasické obsazení orchestru, dirigent nasadil v první větě klidné tempo, vpády tutti orchestru ale neměly dostatečnou kontrastní sílu a působily spíš věcně a klasicistně.“

„Snad to způsobila akustika Janáčkova divadla, že přes neobvyklé množství hudebníků se hudební proud nenesl do hlediště tak, aby posluchače objal, zahltil a dostal ho do centra hudebního proudu.“

Filharmonie v divadle I přinesla svým abonentům poslední dva večery, ve kterých se rozloučila romanticky. Přesto to byla romantika netypická. První skladbou Franz Schubert teprve nesměle romantismu otevíral dveře a v poslední se zase s romantismem opulentně loučil operní velikán Richard Wagner. I tento koncert řídil šéfdirigent brněnské filharmonie Dennis Russell Davies a orchestr odvedl dva plnohodnotné večery, z nichž recenzovaný je ten skutečně poslední, který se odehrál v pátek 3. června v Janáčkově divadle.

„Pěvecky odvedl Olivieri velmi dobrý výkon, i když se držel spíše v horních hladinách dynamiky, což často vedlo k tomu, že klavír nebyl téměř slyšet.“

„Každopádně je zajímavé slyšet zahraniční pěvce a mít možnost srovnání. Jsem si jistý, že Olivieriho, coby operního barytonistu, čeká slibná budoucnost.“

Na neděli 29. května pozval Spolek přátel hudebních talentů a agentura Nachtigall Artists do Prahy italského barytonistu Mattiu Olivieriho a jeho klavírního partnera Michela DʼEliu. Večer byl nazván v rámci propagace „Operní gala“, i když svému názvu tak úplně nedostál.

„Jiří se těžko vyrovnával s některými režijními pojetími oper a jejich hudební kvality se proto snažil obnažit a demonstrovat v koncertních provedeních.“

„Svou první operu, Mozartovu Così fan tutte, dirigoval v divadle Disk 25. listopadu 1970, poslední, Janáčkovu Věc Makropulos, v Londýně 19. srpna 2016.“

„Výsledných 82 produkci zahrnuje jak 7 oper, v nichž Jiří v dětství zpíval, tak dalších 75 verzí oper, které dirigoval.“

V roce pátého výročí úmrtí dirigenta Jiřího Bělohlávka pokračuje portál KlasikaPlus.cz v loni započatém seriálu, který využívá texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Patnáct let je shromažďoval publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Do materiálů dává postupně nahlížet. V dnešním dílu užívá dalších statistik k ilustrování dirigentových operních aktivit, ať už v divadlech, na koncertech, nebo ve studiu.

„Olomoucký rodák sice svůj život rovněž zasvětil umění, ale namísto literatury se věnoval hudbě; jeho působivá kariéra v Evropě i zámoří stojí za prozkoumání.“

„Fritz Zweig v Berlíně na sklonku dvacátých a počátkem třicátých let prožíval úspěšné, ale především podnětné období v Krollově opeře.“

„Navzdory komunikačním potížím ve stáří pilně vyučoval. Jeho nejvýznamnějším žákem se stal Lawrence Foster, v současné době šéfdirigent Symfonického orchestru polského veřejnoprávního rozhlasu.“

Třetí díl seriálu „Až na konec světa“ se věnuje Fritzi Zweigovi – dirigentu, klavíristovi a pedagogovi. Rodáku z Olomouce, který se vlivem svého nadání i historických událostí, neboť byl židovského původu, prosadil nejen v Evropě, ale nakonec i v zámoří. Zde také jako téměř jedenadevadesátiletý roku 1984 zemřel.

„Díky šéfovství v Bamberku (který se nachází vlastně v bezprostřední blízkosti Bayreuthu – bamberská policejní auta nosí bayreuthské SPZky!) jsem ale k Wagnerově hudbě ´přičichl´ opakovaně a autenticky.“

„Z Bayreuthu se mi již ozvali, tak mě to potěšilo, i když to k ničemu konkrétnímu zatím z časových příčin nevedlo.“

„Vzpomínám na Jiřího Bělohlávka, který opakovaně pravil, že jeho dirigentský život se dělí na dvě části: na dobu ´před Tristanem´ a ´po Tristanovi´.“

V Královské opeře Covent Garden v Londýně má dnes premiéru Wagnerův Lohengrin v nastudování dirigenta Jakuba Hrůši, který tam už debutoval v roce 2018 nastudováním Bizetovy opery Carmen. Během sedmi večerů se představí Brandon Jovanovich jako Lohengrin, Jennifer Davis jako Elsa, Craig Colclough jako Telramund a v roli Ortrud se alternují Anna Smirnova a Maida Hundeling. Režii má David Alden. Jakub Hrůša, poprvé dirigující některou kompletní Wagnerovu operu, považuje tuto příležitost za zcela zásadní umělecký posun,…

„Čo však už málokoho necháva chladným, je to, čo je „medzi riadkami,“ čo tam vložil autor bez toho, že by to v podstate vedome robil.“

„Nedá sa úplne vylúčiť, že senzitívny poslucháč nájde určite psychopatické črty aj vo Wagnerovej hudbe.“

„To, čo je totižto vpísané medzi riadkami, nakoniec ostane to najsilnejšie.“

Proč je Wagnerova hudba pro někoho neposlouchatelná? V čem spočívá tajemství skutečnosti, že jsme ochotni poslouchat skladby v různých dalších a dalších interpretacích? Jak důležité pro nás je to, co autor nebo interpret vložili „mezi řádky“? A jak je možné, že každý čteme mezi řádky něco jiného? To jsou jen některé otázky, které sám sobě i čtenáři klade ve své úvaze pianista, pedagog a publicista Adam Stráňavský.

„Od té doby jsem profesionální zpěvačka a neměnila bych za nic na světě!“ 

„Senta je mladá dívka a i já s ní můžu zavzpomínat na to, jaké to bylo, být teenager, mladý člověk vržený do velkého světa.“

„Pražská Senta je z mého hlediska nejtemnější – mnohovrstevná, dětinská i pokřivená zároveň.“

Představitelka Senty v pražské produkci Bludného Holanďana, norská sopranistka Elisabeth Teige, se nezastaví. Jde z role do role, a to zejména v případě wagnerovských hrdinek. Ve Státní opeře v Praze je možno ji slyšet 4. března, potom dvakrát v polovině května a znovu v červnu…

„Hrůša má schopnost učinit z rarit hudbu, kterou si publikum užije, i když si ji vysloveně nevyžádalo.“

„Bylo povzbuzující vidět, že na hudbu Bohuslava Martinů zůstali v sále všichni – i když byl jasné, že hlavním důvodem, proč se kupovaly lístky, bylo předtím účinkování pianistky Yuji Wang.“

„Vstupní pasáže 1. symfonie Bohuslava Martinů přirovnává kritik k zahradě podivně krásných květů.“

Jakub Hrůša hostoval počtvrté u Newyorských filharmoniků. A protože v roce 2024 končí dosavadní šéfdirigent orchestru Jaap van Zweden, upozornil list New York Times, že byl český dirigent prvním z řady hostů, která by pro následující týdny mohla vypadat jako série neoficiálních konkursů pro vytipování nového šéfa… Jakub Hrůša se dělil o pozornost publika s čínskou pianistkou Yujou Wang. Dirigoval od 10. do 12. února ve třech večerech program sestavený z děl Zoltána Kodályho a Franze Liszta a První symfonie Bohuslava Martinů.