„Geniální dílo Césara Francka bylo publikem nadšeně přijato, dokonce zaznělo ‚Bravo!‘ Za mě osobně to byl nejlepší kus celého večera.“

„Obdivuji koncertního mistra Jana Fišera, s jakým entusiasmem a vervou táhl celou sekci k virtuozitě a k rychlosti, kterou pan dirigent nastavil.“

„Emmanuel Villaume několikrát k publiku během koncertu promlouval a já jsem si připadal jako na výchovném koncertě. Dostatečně nevysvětlil a ani neobhájil svůj úmysl – dramaturgii.“

Francouzsko-německými hudebními dialogy zakončil v neděli 12. června aktuální sezónu ve Dvořákově síni Rudolfina orchestr PKF – Prague Philharmonia. Těleso vedl jeho šéfdirigent Emmanuel Villaume. V neobvykle dlouhém programu zazněly skladby Debussyho, Francka, Wagnera, Berlioze, Glucka, Rameaua, Couperina a Bacha – tedy v časově opačném pořadí. Dramaturgie byla velmi náročná, jak pro publikum, tak pro orchestr, zejména pro lesní rohy a skupinu dřevěných nástrojů. Klobouk dolů před nimi!

Před samotným koncertem vystoupil Emmanuel Villaume před publikum, aby vysvětlil svůj dramaturgický záměr, a sice ve smyslu, že skladatelé se ve vývoji dějin inspirovali, a to nejen v časové ose, ale mezi zeměmi, v tomto případě mezi Francií a Německem. Charismatický dirigent měl svou jasnou představu a vyjadřoval se s noblesou, přesto však mi něco říkalo, že by se koncert bez tohoto úvodu obešel.

V úvodu večera zazněla symfonická suita z Debussyho opery Pelléas a Mélisanda, kterou sestavil rumunsko-francouzský skladatel dvacátého století Marius Constant. Orchestr prokázal určitou barevnost, ale i jemnou rozkolísanost, přestože Villaume dirigoval s velikým zápalem, až bylo do publika velmi slyšet jeho „funění“. To se ostatně objevovalo po celý večer. Ve zvuku jsem postrádal „symfonický“ charakter, více objemu, byť v klidných a tichých plochách. Orchestr na to měl, hrál ve smyčcích od houslí po kontrabasy v počtu 12, 10, 8, 6, 5. Skladba vyzněla pěkně, ale jaksi ne s nadhledem a plně.

Následovalo kontrastní dílo – symfonická báseň Prokletý lovec Césara Francka. Jak v průvodním slově píše Lucia Maloveská, ta pojednává o hraběti, který se vydá na lov v neděli – a to navzdory výstrahám, že se má v den Páně lovu zdržet. Za to, že znesvětil sváteční den, ho postihne kletba – nejdříve ho uvězní oheň a pak ho pronásledují skřeti. Loveckou atmosféru připomínají lesní rohy, symbolem nedělní mše jsou zvony. Byť začátek lesních rohů nebyl úplně „na jistotu“, uvedly skladbu krásnou barvou tónu, a to v čele s Mikulášem Koskou. Po tomto úvodu však přichází doslovná symfonická vřava, naprosto virtuózní orchestrální rej v akordech, které vyzařovaly funerální až hrůzný charakter, a v šílených bězích jednotlivých nástrojových skupin. Fantastická byla artikulace dřevěných nástrojů a zejména pak houslí. Geniální dílo Césara Francka bylo publikem nadšeně přijato, dokonce zaznělo „Bravo!“ Za mě osobně to byl nejlepší kus celého večera.

Po pauze přišla na řadu hudba Richarda Wagnera, tektonická, a sice orchestrální číslo Kouzlo Velkého pátku z opery Parsifal. Dílo bylo vystavěno příkladně. Ucho však potěšila zejména skladba následující, a to Královský lov a bouře z opery Trójané Hectora Berlioze, kde se mísily zvuky žestí na scéně s těmi za ní. Nevíce zaujaly souzvuky lesních rohů a trombónů. Virtuózní perličkou bych nazval předehru ke Gluckově opeře Orfeus a Eurydika, ovšem bylo na orchestru, ačkoliv se snažil všemi silami, znát, že už je toho pro některé hráče trochu moc. Obdivuji koncertního mistra Jana Fišera, s jakým entusiasmem a vervou táhl celou sekci k virtuozitě a k rychlosti, kterou pan dirigent nastavil.

Střídání tolika stylů v jednom koncertu a v dlouhém programu určitě nebylo vhodné, a to ještě následovala na interpretaci složitá další tři, respektive čtyři čísla koncertu – předehra k opeře Zaïs od Rameaua, dvouvětá úprava – Studie z Couperina od současníka Thomase Adèse a Stokowského úprava „Malé“ Fugy g moll BWV 578 Johanna Sebastiana Bacha.

Rameauova předehra k Zaïs má recitativní charakter se složitými nástupy „po době“, je komplikovaná i posluchačsky, není to zrovna skladatelovo top dílo. Orchestr hrál tak, jak Emmanuel Villaume dirigoval, ale velmi nerad říkám, že hudba jako taková se už vytrácela…

Dvě Studie (jsou celkem tři) z Couperina od Thomase Adèse jsou dílem, které je i pro zkušené posluchače velmi složité. V sále a v akustice Rudolfina vyznělo velmi nesourodě, a tak jsem si dal tu práci a pár nahrávek jsem si naposlouchal. A poslechl jsem si i původní Couperinovy skladby. Adèsův pokus je jistě zajímavý, ale nemá to s Couperinem co dělat, nelze se v té hustotě dopátrat těch konkrétních rytmických fines, trylků, mordentů a jiných, které jsou tak důležité pro orientaci. Druhá studie opět dala orchestru příležitost trochu muzicírovat a zároveň potrápila hornisty, protože jsou v ní nástupy na vysokých tónech a po celém tom, dovolím si říci pelmelu, to od nich byl husarský kousek, jak to zvládli.

Pompézní a až apokalyptická úprava „Malé“ Fugy g moll Johanna Sebastiana Bacha od Leopolda Stokowského oficiální část koncertu uzavřela. Je to hudba, která na mě nepůsobí dobře, varhanní verze od Bacha vyzařuje absolutně jiný směr. A už vůbec jsem nepochopil, proč se v obrácené časové ose v závěru hrály moderní úpravy starých autorů…

Emmanuel Villaume několikrát k publiku během koncertu promlouval a já jsem si připadal jako na výchovném koncertě. Dostatečně nevysvětlil a ani neobhájil svůj úmysl – dramaturgii. A orchestr, ačkoli ze sebe vydal vše, co mohl, uzavřel sezónu opravdu s jazykem na vestě.

Publikum přesto výkon orchestru ocenilo i standing ovation, ve své podstatě si to hudebníci zasloužili. A tak na rozloučenou zazněla ještě orchestrální úprava Debussyho Clair de Lune. Vyzněla smířlivě a klidně, což bylo doslova zapotřebí…

Foto: Ivan Malý