„Pocta Bohuslavu Martinů, kterého mnozí muzikanti hrají s potěšením, protože to jeho hudba umožňuje a také vyzařuje…“

„Sonatina pro klarinet a klavír byla příkladem neokázalé virtuozity a ukázkou skvěle zvládnuté komorní spolupráce.“

„Vrcholem večera nemohla nebýt komorní kantáta Otvírání studánek. Čistá, prostá, důvěrně známá, dojemná.“

Zahajovací koncert druhé sezóny komorního souboru Camerata 2018 byl v Sukově síni Rudolfina krásným příkladem muzicírování, které se nebalí do vznešeného hávu. Oč méně má vnějších exkluzivních prvků, o to je upřímnější. V tom nejtradičnějším duchu poskytuje základní potěšení z hudby. Dotýká se podstaty. V tomto případě v pondělí tím přímočařeji, že program byl monotematický – samý Martinů.

Za souborem Camerata 2018 stojí hobojista České filharmonie Vojtěch Jouza, také dirigent, radostný muzikant a rozhodně nadšenec. Soubor založil a vede. Jeho členy jsou další hráči České filharmonie a také renomovaní sólisté a komorní instrumentalisté, kteří s filharmonií spjatí nejsou. Zaměřuje se na interpretaci komorní hudby v různých nástrojových sestavách s akcentem na tvorbu skladatelů dvacátého století. Pocta Bohuslavu Martinů, kterého mnozí muzikanti hrají s potěšením, protože to jeho hudba umožňuje a také vyzařuje, byla vzhledem k letošnímu poměrně často připomínanému šedesátému výročí úmrtí volbou logickou.

Program byl šikovně postaven. První zazněla Mazurka – Nokturno pro hoboj, dvoje housle a violoncello z roku 1949. Zazněla jako vstupní kousek, v němž trochu chybějí basy, ale v němž se pěkně vyjímá nad smyčcovými hlasy hoboj. Jako drobnější skladba, která má raritní obsazení a málokdy se hraje. Jako skladba s pravidelným pohybem, která občas moc hezky ve výrazu zjihne.

Sonatina pro klarinet a klavír byla pak v podání Anny Paulové a pianisty Daniela Wiesnera vynikajícím příkladem neokázalé virtuozity, vzorem měkkého legata a ve všech tempech zvýrazněných kantilén, ukázkou pěkného tónu a přirozené, skvěle zvládnuté komorní spolupráce. Sametové klarinetové piano v hlubších polohách bylo zejména v pomalé větě opravdu krásné.

Kvartet pro hoboj, housle, violoncello a klavír z roku 1947 uspokojil víc než první skladba. Má výraznější basový základ a housle nebyly tak zvukově obnaženy, jak se to nemilosrdně, vzhledem k ne zcela dokonalému tónu prvních houslí, projevilo v Mazurce – Nokturnu. Kvartet není titěrný. Má řadu pěkných ploch, v nichž nástroje k posluchačově potěše soupeří, má řadu míst jemně prozářených, zjihlých. Klavír přináší větší závažnost, zvukový kontrast a plnost. Ani tento kvartet však díky ne zcela běžnému obsazení není často hrán. Díky Cameratě za jeho rozeznění.

Serenáda č. 3 pro hoboj, klarinet, čtvery housle a violoncello z roku 1932 je hudbou z jiné doby, z období, kdy Martinů ještě věděl o svém okouzlení jazzem a vším dalším kvasem dvacátých let, ale kdy už současně začal nacházet svou nejvlastnější „notu“ v syntéze předchozího se dvěma zdroji, jichž se začal víc a víc dotýkat: s neoklasicismem a lidovou hudbou. Na třetí ze serenád je to krásně znát. Exponuje staccata a synkopy, ale také „písničky nakřivo“ a dokonce už i pěknou porci idyličnosti a líbeznosti. Nástroje hrají často spolu, a tak jde o značnou porci přehledného, srozumitelného, a přece moderního muzicírování, vesměs opravdu radostného. S Vojtěchem Jouzou hráli Anna Paulová, Anna Sommerová, Chikako Tomita, Dana Truplová, Anežka Ferencová a Petr Malíšek.

Vrcholem večera nicméně nemohla nebýt komorní kantáta Otvírání studánek. Čistá, prostá, důvěrně známá, dojemná. Dívčí sbor Pražská kantiléna v tutti i v sólech odvedl pěknou práci, smyčce i klavír dodaly základ, rytmus i druhou potřebnou polovinu výrazu. Publikum si mohlo znovu připomenout, jak geniální a působivé jsou „Studánky“ ve své elementární hudební jednoduchosti a jaká hloubka je – nebo se může najít – za zdánlivě naivními verši. Když se k tomu přičte civilní a pravdivá recitace Josefa Somra a emotivně ztišené a prožité sólo Jiřího Hájka, výsledkem je provedení, které chytne za srdce. „Studánky“ jsou zcela určitě ještě „češtější“ než Smetanova Má vlast. Jsou totiž intimní a dotýkají se rovnou duše.

Foto: Vojtěch Jouza / Camerata 

Facebook X E-mail WhatsApp