„Dvořák navštívil svého zetě Josefa Suka a jeho rodinu v Křečovicích v roce 1902 a nechal se spolu se svou ženou Annou a jejich malým vnukem, synem skladatele, vyfotografovat.“

„Alice Masaryková patřila k těm, kteří podporovali Josefa Suka během jeho velké krize v roce 1918, poté co Zdeněk Nejedlý ostře napadl Suka a České kvarteto.“

„Houslový virtuos Jaroslav Kocian tvoří pomyslnou spojnici mezi skladatelem Josefem Sukem a jeho vnukem houslistou. Ten měl svůj první veřejný koncert právě v Křečovicích.“

Každý rok se v rámci Pražského jara koná nedělní koncert v Křečovicích k výročí úmrtí skladatele Josefa Suka. Tato tradice sahá až do čtyřicátých let minulého století, kdy tam zajížděl Václav Talich s přáteli. Součástí tradice je kromě pietního aktu také projev některého ze znalců Sukovy tvorby. V roce 2024 jím přispěla muzikoložka Jana Vojtěšková, kurátorka Sukova fondu v Českém muzeu hudby. Její řeč přetiskujeme beze změny.

Setkáváme se opět u příležitosti uctění památky úmrtí skladatele Josefa Suka. Mnozí z nás přicházejí do Křečovic opakovaně již po mnoho let a víme, že každé Sukovy Křečovice jsou něčím specifické. Ty letošní probíhají v roce, kdy si zároveň připomínáme 150. výročí narození Josefa Suka. Příští rok uplyne devadesát let od Sukova úmrtí. Připomeňme si, že v Křečovicích prožily alespoň část svého života čtyři generace Suků – Josef Suk starší, řídící učitel a regenschori zdejšího kostela, Josef Suk skladatel a houslista Českého kvarteta, Josef Suk, Ing. – syn skladatele a Otilky Dvořákové-Sukové – a nejmladší z nich Josef Suk houslový virtuos, jemuž se tady v Křečovicích, ale i jinde říkalo Pepula. Všichni čtyři měli ke Křečovicím velmi vřelý vztah.

Tradice Sukových Křečovic vznikla po druhé světové válce, kdy sem opakovaně přijížděl dirigent Václav Talich a další hosté. Vzpomeňme na některé osobnosti prostřednictvím pamětního alba, které syn skladatele Josefa Suka (tedy Josef Suk III.), později ing. Josef Suk, dostal v dětství od svého otce. Toto nádherné, v kůži vázané album se dodnes dochovalo v Národním muzeu – Českém muzeu hudby. Do něho si nechával syn skladatele podepisovat osobnosti, které navštívily nejprve jeho otce a po jeho smrti pak na něho vzpomínaly v Křečovicích. Po smrti inženýra Suka převzal tuto památku jeho syn, nejmladší z rodu, houslista Josef Suk (tedy Josef Suk IV.) a vlepoval si do něho písemnosti, které uchovával jako vzpomínku na své předky. Dovolte mi v albu pomyslně zalistovat a s jeho pomocí připomenout kus historie, která se odehrávala právě zde v Křečovicích.

Jednou z nejstarších vzpomínek alba je vizitka Antonína Dvořáka, který navštívil svého zetě Josefa Suka a jeho rodinu v Křečovicích v roce 1902 a nechal se spolu se svou ženou Annou a jejich malým vnukem, synem skladatele, na zahradě křečovického domku Sukových vyfotografovat. Zbožný Dvořák býval přítomen i ve zdejším kostele a zahrál si tu na varhany. Do Křečovic opakovaně přijížděla také sestra Sukovy manželky Otilky – zpěvačka Magda Dvořáková, později Šantrůčková. A častějšími hosty v Křečovicích byli i členové Českého kvarteta Karel Hoffmann, Oskar Nedbal a později Jiří Herold a Ladislav Zelenka.

K blízkým přátelům skladatele Josefa Suka patřila rodina filozofa a politika, profesora Františka Drtiny. Často se setkávali v Hněvšíně nedaleko Křečovic, kde si Drtinovi postavili prázdninový domek. František Drtina byl také kmotrem Sukova syna. Vřelý vztah měl Josef Suk po smrti své ženy k Olze Drtinové, manželce profesora Drtiny, která mu nabízela hluboké porozumění. Suk jí věnoval v roce 1909 jeden ze svých významných opusů, klavírní cyklus Životem a snem op. 30. Se Sukovými se dobře znaly i děti Drtinovy – Olga a Prokop. Zajímavou peripetií se do Sukova alba dostal poválečný zápis obou sourozenců. Tehdy měla MUDr. Olga Drtinová-Löwenbachová za sebou pobyt v koncentračním táboře v Ravensbrücku a JUDr. Prokop Drtina působení v Anglii jako šéf politického kabinetu Edvarda Beneše. Do Sukova alba tehdy napsali: Krásné vzpomínky i tesklivost nad zašlým časem i zašlými drahými životy vyvolává tato první návštěva poválečná drahých a posvátných míst křečovických. 1. 8. 1947. Tehdy ještě Prokop Drtina netušil, že o několik měsíců později bude uvržen do komunistického vězení, kde poté strávil dvanáct let.

Skladatel Josef Suk se v Drtinově sídle v Hněvšíně 6. září 1919 poprvé setkal i s Tomášem Garriguem Masarykem, s nímž František Drtina úzce spolupracoval. V albu nalezneme doklady o kontaktech Alice Masarykové a Jana Masaryka s Josefem Sukem. Alice patřila k těm, kteří podporovali Josefa Suka během jeho velké krize v roce 1918, poté co Zdeněk Nejedlý ostře napadl Suka a České kvarteto a kdy vyčerpaný Josef Suk bojoval se svojí nervovou chorobou. Tehdy jej Alice Masaryková osobně v Křečovicích navštívila. Jan Masaryk potěšil Suka, vášnivého kuřáka, zásilkou tabáku. Bohužel na vizitce, kterou přiložil, se více nerozepsal.

Skladatel Josef Suk se setkával v Křečovicích také s malíři. Zajížděl sem akademický malíř Otakar Nejedlý, který učil malovat Sukova syna, nebo Čeněk Kvíčala. V Sukově Památníku v Křečovicích visí obraz Umělec a jeho přátelé od Sukova dlouholetého přítele a častého návštěvníka Křečovic Hugo Boettingera. Kresby Čeňka Kvíčaly, Hugo Boettingera i Františka Bílka zdobí rovněž Sukovo album.

Skladateli Josefu Sukovi psali do Křečovic také jeho žáci Pavel Bořkovec, Jaroslav Ježek, Emil Hlobil nebo Bohuslav Martinů. Z jednoho takového dopisu se dovíme i humorný příběh Julia Kalaše. Když odjížděl od Josefa Suka z Křečovic, rozmáčel při převozu přes Vltavu na voru svou partituru Bagatel a musel ji po návratu domů znovu přepisovat. Byla to jistě nepříjemná záležitost, neboť měl dílo záhy odevzdat do Hudební matice.

V Sukově albu nalezneme i četné gratulace k 50. a 60. narozeninám skladatele. Z nich vyplývá, že v té době přešli do tábora Sukových obdivovatelů i ti, kteří se původně řadili k jeho protivníkům. K nim patřil především muzikolog Vladimír Helfert. Změnu postojů je možné vyčíst i z dopisu hudebního vědce a kritika Mirko Očadlíka:

„Mistře, nevím, zda smím, nejsa z Vaší farnosti, přijít k Vám s blahopřáním k Vašemu životnímu jubileu… Jinde, veřejně, formuluji dopodrobna, proč Vám má být vzdána pocta jako člověku-umělci… Chápete proto, že ač Vám cizí, blížím se nyní k Vám s projevem opravdové a hluboké úcty a doufám, že Vám toto mé doznání nezazní disonantně v projevech lásky a obdivu, jichž se Vám dostane od těch, kdo jsou Vám blízcí…“

Josef Suk zemřel náhle 29. 5. 1935. Ze všech kondolencí zaslaných rodině uveďme dopis jednoho z předních houslových virtuosů své doby a Sukova přítele Jaroslava Kociana. Poslal ho Sukovu synovi dne 31. května.

„Vážený pane inženýre,

Vyslovuji Vám i celé Vaší rodině tu nejupřímnější soustrast nad nečekaným odchodem Vašeho pana otce – drahého Mistra Josefa Suka. Věřte, že tato ztráta mne bolestně dojímá nejen jako umělce, nejen jako člena naší konzervatoře, jejíž byl tak velkou ozdobou a pýchou a kde jsme se ještě několik hodin před Jeho smrtí naposled setkali v učitelské povinnosti a ruce si stiskli, ale že mne Jeho odchod bolí tím více, že jsem v Něm ztratil i přítele, k němuž mne poutalo ještě něco víc nežli osobní známost od mládí a jeho příchylnost. Byl to i obdiv k příteli, velikému skladateli a nejcitlivější vztah k jeho skladbám, zvlášť k jeho houslovým dílům, která stála vždy na nejpřednějších místech mého repertoiru.

Přál bych si, aby Vám všem bylo útěchou v těchto chvílích vědomí, že ztrátu Josefa Suka neseme bolestně všichni.

JarKocian“

Houslový virtuos Jaroslav Kocian tvoří pomyslnou spojnici mezi skladatelem Josefem Sukem a jeho vnukem houslistou. Ten měl svůj první veřejný koncert právě v Křečovicích. Tehdy byla k pátému výročí Sukova úmrtí 25. května 1940 slavnostně odhalena jeho mohyla a jedenáctiletý Pepula zahrál na památku dědečka za doprovodu prof. Kociana houslové sólo z Baletní scény Charlese Bériota. Jaroslav Kocian mu při té příležitosti do alba napsal pamětní notový zápis. Dochovaly se také fotografie učitele a žáka v Křečovicích, které dokládají, že slavný houslista Kocian nebyl v Křečovicích poprvé. Jistě není náhodou, že další sdělení jsou psána rovněž rukou Jaroslava Kociana, tentokráte však adresována Pepoušovi Sukovi, vysoce nadějnému houslistovi, jehož učitelem houslí se profesor Kocian stal v roce 1938 a tuto roli zastával až do konce života v roce 1950. Pro Josefa Suka znamenala učednická léta u tohoto vysoce charismatického umělce slibný start jeho umělecké kariéry.

Po smrti skladatele Josefa Suka přijížděly do Křečovic mnohé hudební osobnosti poklonit se poslední květnovou neděli památce skladatele. Mezi prvními to byl v roce 1943 Václav Talich, který také zapsal do Sukova alba následující vzpomínku:

„Drahý Josefe Suku (tak Ti říkám od Tvé smrti) po letech přišel jsem Tě opět navštívit do Tvých Křečovic, kde mluví Tebou každý strom, každý kámen, kde vzpomínají Tě staří, mladí, přišel jsem se nadýchat onoho prostředí, v němž rostla Tvá nehynoucí díla a odcházím obohacen, jak tomu vždy bývalo, vrátím se do města s radostným, dávným poznáním, že poznat Tebe a sloužit Tobě bylo a jest nejbohatším štěstím mého života. Kéž mě Tvůj duch stále provází! Tvůj Václav Talich 15. července 1943“

Počínaje rokem 1946 se začala formovat tradice Sukových Křečovic, kterou vytvářeli Sukovi žáci a obdivovatelé. Od počátku mezi nimi nechyběl ani skladatelův vnuk, houslista Josef Suk, později s chotí Marií. Pravidelně hrál při této příležitosti na kůru zdejšího kostela, kde dávno předtím pěstoval hudbu jeho pradědeček Josef Suk i dědeček, skladatel Josef Suk. Naposledy vystoupil Josef Suk (řečený Pepula) v Křečovicích v roce 2010. Paní Marie Suková pak po jeho smrti udržovala tradici, i ona nás bohužel navždy opustila v lednu letošního roku.

Ale vraťme se k Sukovu albu. Houslista Josef Suk album po dědečkovi dlouhá léta nepoužíval. Ostatně v něm zbývalo jen několik volných stran a ty by rozhodně nestačily na zdokumentování virtuosovy vlastní kariéry. Přesto ale nakonec tyto listy využil a vlepil na ně dopisy svých uměleckých kolegů a přátel. Mezi nimi nalezneme rukopisy dirigenta Rafaela Kubelíka, klavíristy Alfreda Brendela, varhaníka českého původu Bedřicha Janáčka, skladatele Ilji Hurníka, francouzského violoncellisty Andrého Navarry nebo podpis slavného houslového virtuosa Yehudiho Menuhina.

Těmito posledními stránkami se uzavírá album, mezi jehož nejstarším a nejmladším datovaným zápisem uplynulo víc než 100 let. Zatímco nejstarší dopisy a zápisy vznikaly v atmosféře sklonku 19. století a další sledovaly dění po celé 20. století, nejmladší pocházejí ze století jedenadvacátého. Mezitím se mnohé hodnoty ustálily a umělecká díla, která si teprve hledala svou cestu k posluchačům, se trvale usídlila na repertoáru. Sukovo dílo je stále živé a dokáže k nám promlouvat. Svědčí o tom i skutečnost, že se zde každoročně potkáváme. Odnesme si i my z Křečovic podobně jako dirigent Václav Talich nehynoucí vzpomínku na celý rod Suků, vzpomínku spojenou s jejich hudbou a s neopakovatelnou atmosférou tohoto místa.

Foto: Národní muzeum – České muzeum hudby, Pražské jaro / Ivan Malý / Zdeněk Chrapek / Michal Vencl, archiv Klasiky+, Wikiedia / a.n. / volné dílo