„Pro mě jako pro interpretku je důležité dát prostor vřelosti, a to dokonce i tehdy, když je dějový a hudební pohyb rychlý.“

„Nevěřím na dirigentskou diktaturu. Zároveň ale vím, že reprezentuju partituru – a občas musím být jejím silným advokátem.“

„Janáček je tak silný skladatel, že mu budoucnost určitě patří.“

Pařížská Opera Bastille hraje do 17. října Janáčkovu Věc Makropulos s nestárnoucí Karitou Mattilou v hlavní roli a s krásně zrajícím Pavlem Černochem v jedné z nejdůležitějších dalších úloh. Dirigentka obnovené inscenace Susanna Mälkki v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje o své profesi a o vztahu hudby a divadla v inscenacích, vzpomíná na nedávnou zesnulou operní skladatelku Kaiju Saariaho, chválí pěvecké obsazení projektu i režii Krzysztofa Warlikowského a vyznává se z vášnivého obdivu k Janáčkově odkazu.

Jakou má podle vás Janáček ve světě budoucnost? Už je světově známým operním skladatelem, ale existuje nějaký další prostor, aby se jeho pozice ještě víc upevnila a prohloubila?

Měla by se upevnit a prohloubit. Víte, mluvila jsem se spoustou hudebníků tady v Paříži v orchestru – říkali, že je to momentálně jejich nejoblíbenější hudba. Samozřejmě hudba pro ně těžká, to je tak vždycky, protože Janáčkova hudba je velmi komplexní. Technicky těžká, ale nesmírně obohacující! Pokud hudebníci řeknou, že něco opravdu rádi hrají, nebo že to dokonce milují, tak to opravdu už něco znamená…! Doufám, že to bude trvat navždy a provždy. A myslím, že aspekt obtížnosti se postupně vytratí. Opera je hudební divadlo, potřebuje zpěváky a dirigenty, kteří se zajímají o divadlo. Myslím, že u Janáčka nehrozí, že by se takoví nenacházeli. Janáček je jedním z těch skladatelů, jejichž hudba je velice originální a silná.

Měla byste srovnání?

Jsem Finka, a tak vidím určitou podobnost s Jeanem Sibeliem. Oba se jeví tak, že nepatří k mainstreamu, ale ve skutečnosti to mainstream je… Jsem přesvědčena, že Janáček je tak silný skladatel, že mu budoucnost určitě patří.

Vnímáte jeho hudbu víc lyricky, nebo expresivně?

Je těžké odpovědět jednoznačně… Ve Věci Makropulos vnímám jako zajímavý způsob, jakým Janáček píše pro zpěváky. Samozřejmě hodně záleží na okamžicích v příběhu. A pokud je Makropulos v závěru trochu víc opernější, jakoby tradičnější či konvenčnější, je tomu tak určitě proto, že chtěl, aby slova, která tam zaznívají, měla opravdu velký dopad. Za další: je zajímavé pracovat na tomto díle s pařížským operním orchestrem, protože patří k těm, které vždy větří, jestli je přítomna melodie. Melodičnost mají rádi a melodické elementy proto samozřejmě sami od sebe přinášejí. Další věc: Když máte velké hlasy, jako je Karita Mattila a jako je Pavel Černoch, který je fantastický, když máte takového zpěváky, kteří do příběhu vnesou svou muzikalitu, tak je fascinující, jak je Janáčkova hudba bezprostřední. On je bezprostřední také jazyk téhle opery. Čapkova předloha a libreto jsou nesmírně chytré a hudba musí reagovat poměrně rychle. Ale přesto je zároveň přítomno mnoho vřelosti. Pro mě jako pro interpretku je důležité dát takové vřelosti prostor, a to dokonce i tehdy, když je dějový a hudební pohyb rychlý… Ale také je pravda, že tahle hudba není pro orchestr úplně tou největší přirozeností. Takže je jasné, že v dalších představeních po premiéře přichází větší lehkost a dostavuje se i intenzivnější dopad. A je jasné, že jiný orchestr by hrál s jiným zvukem.

V celé sezóně, jen teď od 5. do 17. října, je zařazeno pouhých pět představení?

Ano. Bohužel ano. Podívejte, jde o revival, o oživení zdejší inscenace z roku 2008, já jsem pak dirigovala její opětovné uvedení v roce 2013, teď máme tedy třetí sérii. Opéra Bastille je obrovský dům a je samozřejmě náročné ho vyprodat…

Předtím, před těmi deseti lety, šlo o vaše první a jediné setkání s Věcí Makropulos?

Ano. Potom jsem mimo jiné dirigovala Glagolskou mši nebo Jenůfu, ale Makropulos zase nepřichází tak často. Je úžasné se k takovému titulu vrátit.

Mám samozřejmě po deseti letech další dirigentské zkušenosti, i zkušenosti v opeře a s operou….

Režie a scéna jsou stejné, ale obsazení je teď úplně jiné?

Ano.

Jak vnímáte vliv dirigenta na to, co se děje na scéně? Usilujete o něj, nebo nemůžete či nechcete? Mám na mysli spolupráci s režisérem…

Samozřejmě, že nejsem jenom muzikant, kterému by bylo jedno, co se děje nahoře. Vždycky mě to moc a moc zajímá. Je jasné, že čas v hudbě musí korespondovat s tím divadelním. Znamená to, že dirigent se musí starat o to, co se děje na jevišti. Možná existují kolegové, kteří o to moc nedbají, ale nejde o nic, co by se mělo následovat nebo chválit… Nicméně jak dirigent, tak režisér pracují v nějakém kontextu. Třeba i v tom, že hlavní představitelka už roli několikrát zpívala a má tedy své poměrně silné představy o některých jejích stránkách…

Pak nastávají debaty…

No jistě…! Takže jsou věci, které se třeba dají změnit, ale některé zase třeba ne. Prostě musíte jen říci „…ok.“

S Karitou Mattilou spolu debatujete finsky?

Pochopitelně spolu mluvíme naší mateřštinou, ale během zkoušek ne…! I panu režisérovi bylo zřejmé, že Karita vnímá roli v nějakém směru, v takovém, ve kterém ji už hrála. A myslím, že je nám každému jasné, že vlastně Karita Mattila a Emilia Marty jsou jakoby jedna a tatáž osoba. Je prostě fascinující pozorovat, jakou má za sebou kariéru a kolikrát tuhle roli ztvárnila… Víte, nakonec jde vždycky o spolupráci. Já nevěřím na dirigentskou diktaturu. Zároveň ale vím, že musím respektovat Janáčka. Takže mohou nastat momenty, kdy prostě musím říci „ne“. Že třeba tam a tam nemůžeme kvůli scénickým důvodům přerušit hudbu, že tam musí pokračovat… Já reprezentuju v té zmíněné spolupráci partituru – a občas musím být jejím silným advokátem. Janáček byl divadelník…

…a věděl, co chce.

Přesně tak, věřím tomu!

Takže jste debatovala i s panem režisérem. Byl přítomen?

Ano, během celé přípravy obnovené premiéry.

I když je to „pouze“ revival?

Ano. Tahle inscenace je pro pařížskou Národní operu mezník. Je známá, proslulá, divadlo je na ni hrdé, Makropulos milují.

Myslíte, že bude ještě uvedena?

Nevím… Doufám, že ano. Je to ještě stále dostatečně moderní a nadčasová inscenace. Reference na svět filmu jsou v ní velmi podařené, stejně jako reference na věčné obrazy, na idoly… Je to i konkrétně odkaz na film All About Eve, Vše o Evě, film z roku 1950. To je vlastně přesně Emilia Marty a Krista, obdivovatelka, která se jí chce připodobnit… Všechny tyhle reference jsou od pana režiséra velmi inteligentně udělané.

Spolupracovali jste předtím? A potkali jste někdy později?

Před těmi deseti lety spolu poprvé a pak zase až nyní.

Nedávno zemřela vaše krajanka, skladatelka Kaija Saariaho. Byla jste dirigentkou při uvedení její Lásky na dálku v Metropolitní opeře.

Ano. A také její poslední opery Nevinnost.

Láska na dálku se přes veškerou modernost jeví jako opravdu klasické dílo. Bylo by příliš odvážné srovnávat v něčem Kaiju Saariaho s Janáčkem? Dala by se srovnávat velikost jejich umělecké imaginace? Jejich novátorství?

Ano, myslím, že ano. Jde o dva skladatele velké originality, kteří znají tradici, kteří milují příběhy a píšou hudbu, aby je vyprávěli. Oba jsou inovativní v hudebním jazyce… Myslím, že je takové srovnání opravdu možné. A stejně tak jsem přesvědčena, že důležitost Kaiji Saariaho ještě poroste. Mimochodem, oba psali také instrumentální hudbu, ale myslím, že důležitost obou je úplně největší právě v opeře. Známe skladby, jako je Janáčkova Sinfonietta, také ona napsala řadu orchestrálních a komorních děl…, ale myslím, že na operním poli měla největší úspěch. Ano. Je to možné srovnání. A Láska na dálku je skutečná, opravdová opera, ne jenom nějaký soudobý hudební kus, který někdo inscenoval.

Čeká vás opět nějaký Janáček? Už dříve jste jasně deklarovala, že ho milujete…

Janáček je naprosto jedinečný. Mimochodemn, ještě jako violoncellistka jsem hrávala jeho Pohádku… Ano, mám pro jeho hudbu vášeň – a pokud mně ho někdo nabídne, tak určitě neodmítnu.

Opera je směr, kterým se chcete ještě výrazněji ubírat?

Opery diriguju víc a víc. Čeká mě teď Beethovenův Fidelio, Wagnerův Tristan a Isolda, Mozartova Figarova svatba… Ano, ale vedle toho samozřejmě pravidelná spolupráce s orchestry. V listopadu budu u Newyorské filharmonie, budu pracovat v Americe i v Evropě…

Takže Janáčka…

…určitě nepominu. Vždycky bude přítomen. Psal své opery jako zralý skladatel a byl ve vyjadřování naprosto uvolněný. Miluju vášně, které v jeho hudbě jsou.

———-

Susanna Mälkki je emeritní šéfdirigentkou Helsinské filharmonie, kterou vedla od roku 2016 do roku 2023. Mezi roky 2017 a 2022 byla hlavní hostující dirigentkou Los Angeles Philharmonic, v letech 2006 až 2013 hudební ředitelkou pařížského Ensemble intercontemporain. Hostuje u nejlepších orchestrů a v operních divadlech po Evropě i v USA.

Reflexi premiéry Věci Makropulos z 5. října 2023 čtěte pod titulkem Emilia Marty alias Marilyn Monroe aneb Janáček v Hollywoodu.

Foto: Stefan Bremer, Jiyang Chen, Facebook Susanny Mälkki, Bernd Uhlig, Petr Veber