„Gautier Capuçon zvukově ani vizuálně nepřehání výrazovou okázalost a rapsodičnost. Hraje uměřeně a kultivovaně, aniž by jakkoli potlačoval emotivní romantický náboj hudby.“

„Dvořákova hudba s plnou logikou dýchala, rozvlnění dynamiky a agogiky bylo zřetelné a přesvědčivé, orchestr prokázal schopnost hrát sytě a naplno i jemně a sóla dechových nástrojů byla promyšleně pozorná i krásná.“

„Právě v takovém pohostinském provedení vychází najevo, jak geniální kompozicí je Novosvětská symfonie.“

Frankfurtský rozhlasový symfonický orchestr, těleso veřejnoprávního rozhlasu šestimilionové německé spolkové země Hesensko, není v Praze poprvé. Zahajovacím koncertem osmnáctého ročníku festivalu Dvořákova Praha potvrdil, že jeho opakované zvaní dává smysl, i to, že sdíleným světovým majetkem dokáže být odkaz Antonína Dvořáka s naprostou přirozeností. 

Violoncellový koncert h moll a Novosvětská symfonie. Obvyklý a již zavedený program při příležitosti zahájení Dvořákovy Prahy. Sólistou byl Gautier Capuçon. A za poutavým, velmi zajímavým provedením dvou ikonických děl Antonína Dvořáka stál v Rudolfinu v pátek 5. září, první večer festivalu nesoucího skladatelovo jméno, dirigent Alain Altinoglu. Letošní padesátník, Francouz s arménským původem, je od roku 2016 nejméně do roku 2031 šéfdirigentem opery La Monnaie v Bruselu a od roku 2021, zatím do roku 2028, šéfdirigentem Frankfurtského rozhlasového symfonického orchestru. Program, jemuž v Čechách obecně hrozí, že by mohl být vnímán jako konvenční a nadbytečný, zahrál se svým tělesem velmi muzikálně. Dali mu zdůvodnění a smysl. 

Od počátku koncertu, už od české hymny, bylo zřejmé, že hudební výraz bude ten večer trochu jiný. Bez vroucnosti a patosu, ale přesto hluboce citlivý. Univerzální, ale ne běžný a ani trochu zběžný. Dvořákova hudba s plnou logikou dýchala, rozvlnění dynamiky a agogiky bylo zřetelné a přesvědčivé, orchestr prokázal schopnost hrát sytě a naplno i jemně a sóla dechových nástrojů byla promyšleně pozorná i krásná. Gautier Capuçon, jehož nástroj má velkou znělost, patří naštěstí k těm violoncellistům, kteří v Dvořákově koncertu zvukově ani vizuálně nepřehánějí výrazovou okázalost a rapsodičnost. Hraje uměřeně a kultivovaně, aniž by jakkoli potlačoval emotivní romantický náboj hudby. Sólista měl po celou dobu dostatečný prostor, doprovod byl rovnocenný i pozorně ustupující. Ve skladbě příjemně překvapovala výrazná zpomalení a cézury, přiměřená acceleranda a důrazy bez zatěžkanosti, bohatá dynamika sahající až k chvějivému tichu. Sólový part měl výrazně provázaný legatový průběh, zpěvnost a pochopení pro výraz. Krásné, i když na druhou stranu ne nutně „vzorové“ provedení. 

Novosvětská symfonie je podobně jako Koncert h moll, dokonce asi ještě o něco pevněji, součástí světového dědictví, mezinárodně sdíleným majetkem. I německý orchestr ji hraje s plným pochopením, proč také ne. Právě v takovém pohostinském provedení vychází zcela najevo, jak geniální je to kompozice a s jakou prostotou a samozřejmostí fungují zákonitosti, na jejichž základě je ta nejlepší, nejvydařeněji vyhmátnutá a zkomponovaná hudba široce sdělná i mimo kulturní oblast a čas svého vzniku. Pro interpretaci Alaina Altinoglua byl určující průběh hudebních emocí. Modeloval je, tu a tam proud hudebního vyprávění logicky pozdržel, jinde popohnal, znalecky a zažitě posunoval proud kupředu, pomáhal vyhledávat prostor pro sóla, nápaditě a vemlouvavě nacházel kontrasty a echa i tam, kde se obvykle neozývají, prokazoval poctivou muzikalitu, tektonické cítění a smysl pro fungující gradování bez známky vypočítavosti.  

Jednotlivé sekce orchestru byly ve svých úkolech výborné. Měkké trombony, hutné smyčce… Zvláštní zmínku si ovšem zasluhují hráči na dřevěné nástroje se sólovými výstupy, především flétnistky, hobojisté a klarinetisté. V sólu v proslulém Largu nadchl příslušný hráč krásnou kantilénou a ještě víc její mimořádnou dlouhodechostí. Překvapil zároveň tím, jak anglický roh ne zcela obvykle střídal v místech, kde nehraje, s hobojem.

Slovanský tanec jako přídavek na závěr nijak nezměnil již daný dojem: příznivý, potěšený, nadšený. Frankfurtský rozhlasový orchestr umí zahrát Dvořáka s dostatečnou ohnivostí i nadstandardní jemností. Tak neotřele a inspirativně, bez rutiny, že nemohl nic namítat ani ten, kdo by považoval časté opakování dvou nejhranějších děl českého klasika za hodno pochybností.

Foto: Petra Hajská / Dvořákova Praha

Facebook X E-mail WhatsApp