„Donutil publikum poslouchat bez dechu.“

„Skladba má vnitřní napětí, zřejmou naléhavost a neustálý tah. Daniele Gatti to vše ani na vteřinu nepustil ze zřetele.“

„Gattiho gesta jsou podobná divadelním. Neustále s hráči udržuje kontakt a komunikuje.“

Víkend na přelomu srpna a září patřil v saské metropoli novému šéfdirigentovi Staatskapelle Dresden. Ital Daniele Gatti využil inaugurační program, ještě pak dvakrát zopakovaný, jako víc než atraktivní návnadu, jako vydařený příslib věcí příštích. Dá se podle prvotního dojmu očekávat, že s tělesem, které je skvělé jak v operní, tak v koncertní roli, bude vytvářet inspirované a zajímavé události. Mahlerova První symfonie i Schönbergova Zjasněná noc vyzněly v jejich partnerské interpretaci dokonale.

Sobotní koncert v drážďanské Semperově opeře, první ze tří stejných, byl skvěle vymyšlen a nádherně zahrán. Daniele Gatti dirigoval celý program zpaměti. Stanul před Staatskapelle Dresden v plné koncentraci a vedl půlhodinovou komorní báseň Zjasněná noc Arnolda Schönberga i hodinovou První symfonii Gustava Mahlera bez přehnaných gest s naprostým nadhledem – do nejmenších dynamických, tempových a výrazových detailů propracovaně, výmluvně, barvitě, napínavě, současně temperamentně i zdrženlivě. Dokázal najít ohromující vrcholy i ty nejjemnější zvuky, jaké si lze od orchestru představit, donutil publikum poslouchat bez dechu.

Verklärte Nacht, Zjasněná noc, patří k nejzazším plodům pozdního hudebního romantismu. Jako sextet pochází z přelomu století, v autorské úpravě pro smyčcový orchestr se hraje od roku 1917. Programní skladba vycházející z básně Richarda Dehmela má jako základ příběh se vzácně pozitivně vyznívajícím koncem: vypráví o muži a o ženě, která čeká dítě s někým jiným. Její partner ji přesto neopustí..l. Schönbergova hudba sice už latentně směřuje k expresionismu, ale přesto v ní převažuje měkkost. Není to ovšem žádná idylická smyčcová serenáda. Má vnitřní napětí, zřejmou naléhavost a neustálý tah. Daniele Gatti to vše ani na vteřinu nepustil ze zřetele. Hudba, místy rozervaná a přerývaná, místy jen a jen krásná, zněla jako vyprávění, vzdychala a zastavovala se, vlnila se a spočívala. Agogika i dynamika byla vypracovaná do filigránských detailů, souzvuky byly jemně tvořeny doslova na miskách vah, sólové epizody byly do krajnosti vymazlené. Vítězství slavila jemnost a nesmírně pozorné zacházení se zvukem, až u hranic ticha. Zjasněná noc asi nemůže vyznít ideálněji, nemůže být snad už ani zahrána lépe, než jak ten večer zněla. 

Mahlerova symfonie, tradičně zvaná Titan, začíná tam, kde Schönberg končí, v nesmírně tichém pianissimu. Postupně však narůstá – přes přírodní zvuky, náhlé vpády a pochody až do impozantních fanfár. V první větě se dirigentovi podařilo nesmírně dlouho udržovat pocit očekávání, ve druhé dosáhnout výrazu rozšafnosti, ve smutečním pochodu třetí věty se přiblížit neodolatelné obrazivosti a ve finále vystihnout vzrušené gradace i kýžené dosažení katarze. Každý detail měl ve skladbě důvod, smysl a význam… Orchestr hrál po celý večer pozorně a ochotně, až na pár překvapivých drobných selhání v žestích hrál naprosto famózně. Gattiho gesta jsou podobná divadelním, nástupy ukazuje, jako kdyby šlo o pěvce, někdy mu však stačí jen náznak nebo pohled. Neustále s hráči udržuje kontakt a komunikuje – není pohroužen do sebe, ani nehledí kamsi nad ně. Diriguje elegantně, ale cíleně. 

První symfonie měla premiéru v roce 1889, v definitivní verzi roku 1896. Ještě za života Johannesa Brahmse. Těžko si představit, že Brahmsova klasicizující a Mahlerova odvážně neukázněná hudba vznikaly ve stejné době…

Pro koncert hraný na divadelním pódiu vytvořila Staatskapelle akusticky výhodné prostředí. Na jevišti neviselo černé sukno, chtě nechtě pohlcující zvuk, jak tomu bývá v pražských poměrech, ale z kulis vznikla na bocích iluze pokračování interiéru hlediště. S uzavřením stejnou stěnou i za orchestrem. Výsledek se zvukově blížil regulérní koncertní síni. 

Drážďanská Staatskapelle uzavřela dvanáctileté období moderované šéfdirigentem Christianem Thielemannem, pokračujícím nyní v Berlíně, a vydává se vstříc nové etapě. Třiašedesátiletý Daniele Gatti u ní ale není nováčkem. Poprvé dirigoval toto těleso už v roce 2000 a pravidelně se vracel. Není tedy jako další šéfdirigent překvapivou volbou. 

První koncert nové sezóny měl výjimečný rámec: proslovy po potlesku, při nichž padala od nové intendantky Nory Schmid i od zástupců orchestru nadějná a milá slova. Gatti sám k nim přidal upřímné vyjádření, že sice asi v němčině bude dělat gramatické chyby, ale že vždy bude mluvit od srdce… V hudbě obou autorů bylo předtím díky jeho nastudování, vedení a podnětům toho srdce hodně. Koncert, uvozující plánovaný Gattiho drážďanský cyklus všech Mahlerových symfonií, nevyzněl ani trochu akademicky. Vášně a kázeň byly v ideální rovnováze.

Foto: Markenfotografie, Petr Veber