„Jako nejvyzrálejší a nejzajímavější vychází z této trojice Sommerova skladba.“

„Šostakovičovo trio vrátilo hudbu k melodii, rytmu, harmonii… a k emocím.“

„Vzpomínka na tři autory modelující nové zvukové cesty zůstává.“   

Dmitrij Šostakovič pro vrchol večera a před ním tři čeští třicátníci se zajímavými premiérami. S takovou dramaturgií vystoupil v sobotu v komorní pražské koncertní síni Atrium soubor Solaris3 – klavírní trio věnující se výrazným způsobem nově vznikající hudbě. Koncert sledovala nevelká skupinka posluchačů tvořená vesměs přáteli a kolegy. Obstál by ale i před mnohem početnějším publikem.

Klavírista Martin Levický, houslistka Anna Veverková i violoncellista Štěpán Filípek se zabývají Novou hudbou a soudobou hudbou vedle dalších aktivit dlouhodobě a pro tento program soustředili a do určité míry zřejmě také cíleně iniciovali tři díla, která nastudovali v premiéře. Klavírní trio Františka Chaloupky, kompozice ES.23 Jakuba Rataje i nová verze skladby Xcape Lukáše Sommera mají jako rok vzniku uveden letopočet 2018. Každá řeší obsazení klasického klavírního tria trochu jiným způsobem. Ani jedna nemá nějaký mimohudební program, ani jedna však není pouhou hrou s tóny nebo abstraktním experimentem – všechny dávají posluchači možnost sledovat formu a tvary, zřetelně modelované zvukové plochy; všechny tedy mají vlastní hudební obsah, který dává smysl. Jako sazbou i zvukem v podstatě nejtradičnější, současně však nejvyzrálejší a nejzajímavější vychází z této trojice Sommerova skladba.   

Chaloupkova desetiminutová kompozice od začátku do konce počítá s hrou na klavír i v klavíru, to znamená s obvyklými tóny i se zvuky vyluzovanými rukama na strunách, případně s údery do dřeva a dalšími zdroji zvukového materiálu, strukturovanými jak různou výškou, tak charakterem. Pianista vstoje svůj nástroj doslova obsluhuje. Produkuje nicméně především osamocené tóny nebo zvukové skvrny. Proti tomu znějí ve smyčcích často jen střídmé flažolety, dlouhé držené tóny, motivické úryvky a tónové skupinky, mnohdy ve zřetelné kontrapozici a kontrastu ke zvuku klavíru. V celé skladbě jde převážně o vzdušnou až prázdnou sazbu, o jednohlas, o volně řazené úseky propojené do jednotného pocitu atmosférou a stylem. Vytratí se nakonec do ztracena.    

Lukáš Sommer ve zhruba osmnáctiminutovém díle začíná několika od sebe značně vzdálenými tóny, výrazným, vypjatým tématem, k němuž kontrastně přináší zklidňující plochu a s nímž nadále průběžně nějak pracuje. Nachází rychlé tempo až šostakovičovského ražení, nachází impresivně rozmazané zvuky, občasné libozvučné akordy i závažná, až janáčkovsky vášnivá místa, používá zvukovou plnost, různé figurace, flažoletová zpomalení i střihově změny… Sedmidílnou, v jednom proudu plynoucí skladbu člení tři výrazná i když nedlouhá sóla, která mají charakter rapsodických kadencí, nejprve je to „monolog“ violoncellový, pak houslový a nakonec klavírní. Skladba se dobírá až stylizace podobné lidové hudbě. Vrcholí částí nazvanou Nenia, s výraznější melodikou a závěrečným ztišením do tečky.

Jakub Rataj naopak zašel ve zvuku a ve vyznění nejdál od starších hudebních struktur. Klavír je v jeho přibližně jedenáctiminutové skladbě „preparovaný“, to znamená upravený – tak, aby nezněl obvykle. Stačí, aby se něco dotýkalo strun – a je tu náhle cizí dutý zvuk… Ale ještě podstatnější je celková sazba. Je plná nárazů, rychlých výměn, vyčkávání, nových a nových úderů, neklidu až agrese, její vnější forma je naplněna útržky a motivky, skoro jakoby chaosem. Nejen klavírista, ale i hráči na smyčcové nástroje používají širší spektrum způsobů hry, různé druhy úderů na různá místa… Vynalézavá skladba vrcholí efektně ve zrychlení a důrazném zakončení. Ve všech třech novinkách trio prokázalo znalost materiálu i interpretační zběhlost v daném druhu invence, ale hlavně oddanost věci, přesvědčení, že má nová tvorba být rozezněna s plným nasazením.     

Šostakovičovo Klavírní trio č. 2 e moll z roku 1944 vrátilo po přestávce hudbu k jejím usedlejším výrazovým prostředkům, k melodii, rytmu, harmonii, k emocím a ke hře strhující vnímavého posluchače klasickými prostředky. Ale není to nijak krotká a nevýrazná skladba. Naopak. Má velký patos i posmutnělý náboj, daný vzpomínkou na skladatelova zesnulého přítele, má motivickou i výrazovou lapidárnost a všechny další znaky Šostakovičova vyhraněného stylu. Intonace nebyla v houslovém partu občas stoprocentně dotažená, ale celé provedení mělo velkou sílu a gradaci. Koncertní program se ukázal být šťastně postavený. Hudba klasika přinesla velké uspokojení a dojem završila, ale vzpomínka na tři mladší autory, docela jistou rukou modelující nové zvukové cesty pro žánr klavírního tria, zůstává.   

Foto: Roman Dvořák