„Režisérka Magdalena Švecová situovala výjev na leknínové jezírko v parku, kde za tichého doprovodu loutny zpívá slavné Monteverdiho lamento Markéta Böhmová.“

„V Nových Hradech se hraje více než půlhodinový Bendův melodram za příznivého počasí také v plenéru, v maličkém přírodním divadélku a s živým doprovodem.“

„Martinů vypráví příběh nezúčastněně, lyricky, klidně a nakonec očistně – příběh jen trochu realistický a hodně magický.“

Ariadna je v řecké mytologii dcera krétského krále a její život se překříží s osudem Thésea, syna aténského krále, který přijíždí na Krétu zabít Minotaura, nestvůrného býka ukrývaného v labyrintu. Podaří se mu to jen díky Ariadnině pomoci. Bere ji pak na loď a plaví se s ní domů, zastávka na ostrově Naxos je však osudová. Ariadna tam zůstává, Théseus odplouvá sám… Na festivalu Smetanova Litomyšl trojímu zpracování antického mýtu skladateli tří odlišných stylových epoch patří první tři červencové večery. Nedaleký rokokový zámeček Nové Hrady je dějištěm festivalové komorní operní stagiony každoročně. Letos se tu v jednom projektu scházejí Monteverdi, Benda a Martinů, tedy hudba raného baroka, klasicismu a padesátých let dvacátého století.

Řecké báje a pověsti, osudové příběhy o bozích a bohyních, hrdinech, mýtických postavách a nestvůrách, měly významný vliv na západní civilizaci. Příběhy a témata, která se v řecké mytologii objevují, jsou díky své nadčasové všeplatnosti odedávna inspirací pro další umělce i mimo sféru literatury. Podle jedné verze Ariadna zůstala na ostrově Naxos, aby se provdala za boha Dionýsa. Podle opačné verze ji tam Théseus zanechal buď na rozkaz bohů, nebo kvůli jiné lásce… Ariadnin příběh, zejména žalozpěv opuštěné ženy, láká umělce už po tři tisíciletí, počínaje antickými sochami přes renesanční, barokní i moderní obrazy a řadu starších i novějších oper a kantát až po současné filmy.

Nářek Ariadny, jak se zachoval v odkazu Claudia Monteverdiho, hudebníka z přelomu renesanční a barokní hudební epochy, je fragmentem opery z roku 1608, která poprvé zazněla na kulturně aktivním dvoře mantovského vévody. V Nových Hradech situovala tento výjev režisérka Magdalena Švecová na leknínové jezírko v parku, kde za tichého doprovodu loutny zpívá slavné lamento Markéta Böhmová.

Mezi mnoha hudebníky z českých zemí, kteří z různých důvodů hledali uplatnění za hranicemi, byl i Jiří Antonín Benda. Našel uplatnění jako kapelník durynského vévody. Právě ve městě Gotha se zámeckým divadlem vynikl v hudbě pro scénická díla, ať už to byly opery, nebo melodram, jehož se stal faktickým zakladatelem. V lednu roku 1775 měla velký úspěch v titulní roli melodramu Ariadna na Naxu herečka Esther Charlotte Brandes. Libreto pro ni napsal její manžel Johann Christian Brandes, herec, dramatik a organizátor divadelního dění. O zhudebnění textu požádal Bendu… Hudba v tomto případě v krátkých střizích střídá slovo. V Nových Hradech se hraje více než půlhodinový melodram za příznivého počasí také v plenéru, v maličkém přírodním divadélku v zámeckém parku a s živým doprovodem nevelkého ansámblu vedeného dirigentem Robertem Kružíkem. Hlavní role svěřila režisérka hercům Marii Jansové a Justinu Svobodovi.

Třetí zpracování příběhu Ariadny je z pera Bohuslava Martinů. Jednoaktovka vznikla během května a června 1958, podle posledních zjištění pro kompoziční soutěž vypsanou nakladatelstvím Ricordi, ale nikdy nevyhodnocenou. Francouzské libreto si napsal skladatel sám na základě hry „Le Voyage de Thésée“ od Georgese Neveuxe, podle jehož Julietty už o dvacet let dřív zkomponoval stejnojmennou surrealistickou operu. Neveux v tomto případě vytvořil moderní ohlas na antické drama. Théseus se setkává s Ariadnou, která miluje Minotaura. Théseus Minotaura, který má jeho vlastní podobu, usmrtí. Zabíjí tak své vlastní já – to, které miluje ženu. Když pak se svými druhy odplouvá, Ariadna zůstává osamocena a zpívá vášnivou i tklivou koloraturní árii…

Titulní úlohu ztvárňuje pro tři večery sopranistka Kateřina Kněžíková, jejím protihráčem je barytonista Roman Hoza, diriguje Robert Kružík. Opera se hraje v závěru večera už v interiéru. Martinů vytvořil záměrně strohé neoklasické dílo. Vypráví příběh nezúčastněně, lyricky, klidně a nakonec očistně – příběh jen trochu realistický a hodně magický, jehož symboly otvírají prostor až někam do vesmíru, ale i do lidského nitra. Jeho Ariadna měla premiéru v Gelsenkirchenu v Německu v roce 1961. V Československu se uskutečnilo první provedení v říjnu 1962 v Komorní opeře JAMU v Brně, a to v rámci večera Třikrát Ariadna, během něhož zazněl i Monteverdiho Nářek Ariadny a Bendův melodram.

Scénické řešení a kostýmy pro všechny tři Ariadny vytvořila Ha Thanh Špetlíková. Magdalena Švecová s ní připravila v Nových Hradech stylizovanou, nápaditou a působivou trojinscenaci, na míru šitou prostoru a jeho možnostem i účinku, kterého je tam reálné dosáhnout. Národní divadlo Brno přiveze do Litomyšle její letošní inscenaci Pucciniho Bohémy.

Foto: Petr Veber, Wikipedia, Smetanova Litomyšl