„Dramaturg vybral díla, která byla všechna vytvořena ještě mladými skladateli, kteří se potýkali s ranami osudu a ve své tvorbě se snažili se s nimi vyrovnat.“

„Následovaly Písně potulného tovaryše Gustava Mahlera, písňový cyklus na vlastní slova skladatele, který zazněl v podání barytonisty Romana Hozy.“

„Po přestávce přišlo nejrozsáhlejší dílo, Symfonie ‚Asrael‘ Josefa Suka, a posluchače čekalo plných šedesát minut nádherné, ale na poslech velmi obtížné hudby.“

Filharmonie Brno zahrála ve čtvrtek 1. prosince 2022 první abonentní koncert v cyklu Filharmonie v divadle II. Byl to večer, který přinesl náročný, a přitom krásný repertoár. Před orchestr se postavil mladý dirigent Robert Kružík, který od prvního kroku na pódium dal najevo ráznost a maximální připravenost a soustředěnost, aby v Janáčkově divadle přednesl raná díla Leoše Janáčka, Gustava Mahlera a Josefa Suka.

Dramaturg vybral díla, která byla všechna vytvořena ještě mladými skladateli, kteří se potýkali s ranami osudu a ve své tvorbě se snažili se s nimi vyrovnat. Leoš Janáček své Adagio pro orchestr skládal pravděpodobně jako reakci na smrt dvouletého syna Vladimíra. Je to skladba, ve které ještě nepoznáváme typického Janáčka, je to novoromantické dílo, instrumentálně barevné a dynamické, přes tragický obsah spěje k emoční rovnováze. Následovaly Písně potulného tovaryše Gustava Mahlera, písňový cyklus na vlastní slova skladatele. Mahler měl tehdy pouhých čtyřiadvacet let a zřejmě první láska s lehkovážnou zpěvačkou mu nepřinesla štěstí. Zato ho inspirovala k cyklu čtyř písní, který zazněl v podání barytonisty Romana Hozy.

Pěvec zpíval německy a akcentoval jejich introvertní, niternou polohu. V první písni Wenn mein Schatz Hochzeit macht (Když má milá svatbu má) se jeho baryton nesl v lehkém pianissimu, druhá píseň Ging heutʼ Morgen überʼs Feld (Když jsem šel zrána přes pole) měla svižné pochodové tempo a pěvec mohl využít větší rozpětí v dynamice, ale tuhle příležitost málo využil. Třetí píseň Ich habʼ ein glühend Messer (V hrudi mám žhavý nůž) přinesla dramatický náboj i kontrastní dynamiku, sladké houslové sólo s pianissimem v orchestru, závěr se zvedl do fortissima, ve kterém poněkud zanikal zpěv. Poslední píseň Die zwei blauen Augen von meinem Schatz (Dvě modré oči mé milé) je smuteční pochod, odevzdaný, s tklivou sladkou melodií, která utichla v pianissimu s flétnami a pikolou. Pěvci se dařilo ve výrazu v pianissimech i v dynamických odstínech.

Po přestávce přišlo nejrozsáhlejší dílo, Symfonie c moll, op. 27, „Asrael“ Josefa Suka. Je koncipována do pěti vět, které jsou všechny časově rozsáhlé, a posluchače čekalo plných šedesát minut nádherné, ale na poslech velmi obtížné hudby. Skladatel začal dílo komponovat už po smrti svého učitele a tchána Antonína Dvořáka a poté, co zemřela jeho žena Otilie, Dvořákova dcera. Zasažen dvojím úmrtím dedikuje teprve třicetiletý skladatel dílo „vznešené památce Dvořákově a Otilčině“.

První věta Andante sostenuto plyne v zatěžkaném výrazu, kdy se proplétají témata, která postupně gradují do dynamických vrcholů s tympány a plnými žesti, aby se zase utopila v niterném pianissimu. Široké plochy, budované dirigentem postupně s pečlivostí stavitele, kantabilní a gradující do tritónového motivu smrti, který přináší úderný lesní roh (Nicolas Perez), se postupně stahují do pianissima a do sladké melodie, které přinášejí první housle (Pavel Wallinger). Druhá věta Andante plyne v dynamických vlnách, ve kterých mají příležitost vést dialog první housle Pavla Wallingera spolu s prvním violoncellem Lukáše Poláka.

Třetí věta Vivace je naplněná osudovostí v mohutných tympánech, které uvozují plénum orchestru ve fortissimu, ve střední části přichází něha a opět svítí houslové sólo. Čtvrtá věta Adagio je naplněna vzpomínkou na Otilku s láskyplným tématem a poslední, pátou větu Adagio e maestoso opět uvozují tympány a motiv smrti. V širokém toku plynoucí hudby je mnoho příležitostí pro uplatnění krásných sólových vstupů fléten Martiny Venc Matušínské a Anety Herkové a pikoly Františka Kantora, klarinetu Emila Drápely, hoboje Barbory Trnčíkové, anglického rohu Zdeňka Nádeníčka a fagotu Jozefa Makaroviče. Žesťovou barvu přinesly trubky Dávida Polláka, Vojtěcha Novotného a Petra Hojače, lesní rohy Nicolase Pereze i Milana Mrazíka, Igora Michalíka a Miloše Kovaříka a trombony Jaroslava Zouhara, Jakuba Pavluše a Pavla Šuráně, zatímco něha patřila harfě Ivany Švestkové.

Všichni vytvářeli mnohovrstevnaté a pulsující dílo, plynoucí v širokých strukturách a dynamických plochách, pečlivě a bezpečně stavěných přesnými a elegantně vypracovanými gesty dirigenta Roberta Kružíka. Ten držel celou hudební strukturu v pevném a kompaktním tvaru, který se neustále proměňoval a blyštěl mnoha instrumentálními barvami v kontrastním dynamickém zvuku. Obdivuhodný výkon jak dirigenta, tak především orchestru, který prokázal, že je schopen stále lepších výkonů.

Foto: Ilustrační – Vojtěch Kába, Pixabay, Bohuslav Martinů Polička (Facebook)