„Z tzv. terezínských autorů si orchestr vybral skladby dvou autorů, které spojují stejné roky narození a úmrtí – Pavla Haase a Hanse Krásy.“

„Citací svatováclavského chorálu ve třetí části Suity pro hoboj a klavír se Haas otevřeně hlásí k české národní tradici a její kontinuitě.“

„V sólovém partu zaujala mezzosopranistka Veronika Hajnová. Její ve všech polohách vyrovnaný a barevný hlas se dobře pojil s nástrojovým obsazením.“

Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně (ZSO) se připojil k řadě institucí, které si v západních Čechách připomínají oběti holokaustu. V lednu uplynulo 82 let od konference ve Wahnsee, která rozhodla o „efektivnějším“ řešení tzv. židovské otázky, v lednu téhož roku pak z Plzně odjížděly první tři transporty do terezínského ghetta.

Abonentní koncert v pátek 26. ledna byl věnován dvěma skladatelům, které hudební historiografie řadí mezi tzv. terezínské autory. Tvorba Pavla Haase, Gideona Kleina, Hanse Krásy, Karla Reinera, Zikmunda Schula, Viktora Ullmanna a Hanse Winterberga se dnes na celém světě pravidelně objevuje v repertoáru mnoha sólistů či souborů. Každý z těchto skladatelů získával hudební vzdělání na jiném místě, vyšel z jiné kompoziční školy, tudíž sledoval jiné skladatelské vzory. Jejich židovský původ je však posléze zavedl do stejného prostředí, do neblahých poměrů terezínského ghetta, které – jak později čas ukázal – bylo pouze přechodnou stanicí na cestě k smrti. Ale i v tomto mezičase umělci dokázali tvořit a uchovat strukturu uměleckého provozu (viz pravidelné koncerty, o nichž svědčí Ullmannovy recenze 26 Kritiken über musikalische Veranstaltungen in Theresienstadt).

Z tzv. terezínských autorů si ZSO vybral skladby dvou autorů, které spojují stejné roky narození a úmrtí – Pavla Haase a Hanse Krásy (1899–1944). Při poslechu jejich skladeb je evidentní, že obě osobnosti vycházely ve své tvorbě z jiných zdrojů. Brněnský rodák Haas byl žákem Jana Kunce, Viléma Petrželky a Leoše Janáčka, Krása se vzdělával soukromě u Alexandra Zemlinského, později v době svého pařížského pobytu u Alberta Roussela.

Jako úvodní skladba zazněla Haasova Suita pro hoboj a klavír, která podle skladatele a muzikologa Lubomíra Peduzziho vznikla v rozmezí let 1939–1941, tedy v době vypuknutí světové války a skladatelova čekání na transport (Haas byl do Terezína deportován v prosinci 1941). Skladba poprvé vyšla až v roce 1962. I když jsou jednotlivé části (Furioso, Con fuoco, Moderato) charakterově odlišeny, skladba má charakter lamenta, vystihující tíživou atmosféru doby. Citací svatováclavského chorálu ve třetí části se Haas otevřeně hlásí k české národní tradici, její kontinuitě, a to zcela jinak, než jak byla nacisty později zneužita. Alespoň takto na mne skladba zapůsobila v interpretaci hobojistky Veroniky Faglicové a klavíristky Zdeňky Košnarové, kdy se kultivovaný tón hoboje dobře pojil s citlivě předneseným klavírním partem. V krutých podmínkách terezínského ghetta pařil Pavel Haas k nejaktivnějším skladatelům. Bohužel mnohé skladby, o jejichž existenci víme pouze z Ullmannových recenzí, jsou nenávratně ztraceny, skladatel si je zřejmě odnesl s sebou do transportu vypraveného 16. října 1944 do Osvětimi.

Díky dirigentovi Karlu Ančerlovi, jednomu z mnoha přeživších, se podařilo zachránit Haasovu Studii pro smyčcový orchestr, druhou ze skladeb, zařazených 26. ledna do programu večera. Krátce po válce shromáždil opisy partů, Lubomír Peduzzi pak v roce 1959 dokomponoval chybějící party kontrabasů. V této „skladbě vzdoru“ nasadil dirigent Martin Peschík v počáteční fugové expozici Allegro con brio opatrnější tempo, nicméně Adagio a závěrečné Allegro molto ma poco meno mosso, v níž se ozývá motiv slovenské lidové písně, již zcela odpovídalo autorovým intencím. Skladba byla v Terezíně premiérována 13. září 1944, tedy měsíc před autorovou smrtí.

Druhá půle večera připomněla tvorbu Hanse Krásy, autora opery Brundibár. Vzhledem k tomu, že provedení její terezínské verze mariánskolázenští připravují na květen tohoto roku, byly vybrány autorovy skladby vzniklé ve dvacátých letech, a to zřejmě po skladatelově studijním pobytu v Paříži. Folklorní motiv karpatské provenience se ozývá i ve třetí větě Předehry pro malý orchestr a je zde zpracován s francouzskou hravostí. Krása zde výrazně aktivoval klavírní part, jehož se s přehledem ujala Kristina Kasíková.

Závěrem zazněla Krásova Symfonie pro alt a malý orchestr, vzniklá v době skladatelova pařížského pobytu. V roce 1926 zazněla v rámci festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Curychu. Ve třetí části psané na slova Morgensternovy básně Die Läusesucherinnen zaujala v sólovém partu mezzosopranistka Veronika Hajnová. Její ve všech polohách vyrovnaný a barevný hlas se dobře pojil s nástrojovým obsazením této svého druhu výjimečné skladby.

Koncert uvedený fundovaným průvodním slovem ředitele ZSO, historika Jakuba Formánka, byl důstojným připomenutím tragédie, jež se mohla uskutečnit ve 20. století jako výsledek spojení zrůdné rasistické ideologie s byrokratickou a technickou mašinerií.

Foto: ZSO Mariánské Lázně / Jiří Pužej