„S taktovkou v ruce Tomáš Brauner stále překypuje energií až mladickou a nečiní mu sebemenší problém nasadit závratné tempo.“

„Adam Plachetka ohromuje přirozeností, působí jako uvolněný živel plný lidskosti a přitom zároveň coby naprostý profesionál, jehož nikdo a nic nerozhodí.“

„Tenhle pěvec by snad byl schopen odzpívat všechny hlavní mužské party Figarovy svatby sám.“

Komorní filharmonie Pardubice se letos rozhodla nepořádat speciální vánoční koncert. Nebude hrát ani tradiční Rybovu Českou mši vánoční ani něco podobného loňskému překvapení, jakým se stalo pardubické nastudování Vánoční kantáty Leopolda Koželuha. Přesto hodnotný předvánoční zážitek svým posluchačům nabídla, když pozvala do zdejšího Domu hudby basbarytonistu Adama Plachetku, jehož recitál z operních děl Wolfganga Amadea Mozarta vyplnil druhou polovinu prosincových abonentních večerů v Sukově síni.

Zájem o vstupenky byl enormní – hlediště se na všechna tři provedení podařilo vyprodat během několika dnů. Všichni, kdo měli štěstí být této události přítomni, si zřejmě ještě dlouho budou vyprávět o pocitu naprostého zasažení pozitivní energií, kterou hlavní interpret večera, ale i dirigent Tomáš Brauner s orchestrem přenesli od první chvíle na publikum a nabíjeli jí skvělou atmosféru po celé dvě hodiny.

Současný šéfdirigent Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Tomáš Brauner se v Pardubicích představil již jako zralá osobnost se zkušenostmi jak s vedením velkého symfonického tělesa, tak orchestrů operních domů. S taktovkou v ruce však stále překypuje energií až mladickou a nečiní mu sebemenší problém nasadit závratné tempo. První část jeho aktuálního setkání s hráči Komorní filharmonie Pardubice tvořilo nastudování Symfonie č. 3 D dur, D 200 Franze Schuberta. A již při jejím provedení bylo patrné, že posluchači budou svědky procesu, při němž se jim důvěrně známá skladba promění ve zcela nový tvar, zakládající si na okamžitém přenosu gejzíru výše zmíněné energie. Možná, že právě tak si to osmnáctiletý autor představoval: pohrát si s Haydnovými a Beethovenovými motivy, zasadit mezi ně dobové libůstky a udivit promyšleným využitím řady formálně udivujících postupů. Dirigent pak nesmí ztratit radost ze spolupráce s orchestrem a ani na chviličku polevit v soustředěném hlídání všech nástrojových skupin. Tomáši Braunerovi se to povedlo s naprostou elegancí a navíc s úsměvem. Schubertova hudba zněla díky pardubickým hráčům ve vší své dynamice i harmonii jako strhující vír nápadů, jenž je vlastní optimistickému mládí. Její provedení přitom netrvalo více než pětadvacet minut.

Jako opravdový světák v nejlepším slova smyslu – a rovněž s úsměvem – vstoupil po přestávce do hudební síně basbarytonista Adam Plachetka. Přivítán nadšeným potleskem pustil se okamžitě do práce. A nenechal nikoho na pochybách, že je ve svém oboru osobností světového formátu. Sólista Vídeňské státní opery a Metropolitní opery v New Yorku se viditelně rád setkává i s posluchači mimo velká hudební centra a netají se tím, že si takové chvilky užívá. Posluchači z východních Čech rádi vzpomínají například na jeho ještě „předcovidové“ vystoupení na festivalu Hudební léto Kuks, kde si s ním někteří popovídali na terase hospitálního kostela. Pěvec totiž ohromuje přirozeností, působí jako uvolněný živel plný lidskosti a přitom zároveň coby naprostý profesionál, jehož nikdo a nic nerozhodí (třeba náhlá nečekaná vteřinová rezonance nahrávacího mikrofonu). Právě tohle vytváří onen planetární formát.

Z Figarovy svatby Wolfganga Amadea Mozarta se Adam Plachetka předvedl hned ve třech postavách. Jako Bartolo (árie La vendetta), dvakrát coby Figaro (Non più andrai a Tutto è disposto – Aprite un po‘ quegl‘occhi) a nakonec s recitativem a árií hraběte Almavivy Hai già vinta la causa – Vedrò mentr‘io sospiro. Všechny kousky přitom odzpíval „na jeden zátah“, přerušený vždy nadšeným aplausem auditoria zasaženého bravurou jeho znělého a technicky dokonalého hlasu, schopného okamžitých změn rejstříků, a vynikajícího též perfektní a srozumitelnou výslovností. Tenhle pěvec by snad byl schopen odzpívat všechny hlavní mužské party Figarovy svatby sám…

Zmínit je třeba i precizní výkon orchestru předvedený pod taktovkou pozorného dirigenta v předehrách k Figarově svatbě a následně k opeře Così fan tutte. Z té druhé si sólista „střihl“ dvě árie Guglielma: Donne mie a Rivolgete a lui lo sguardo. Očekávaným vrcholem večera se pak staly dva výstupy z Dona Giovanniho, nejprve Madamina, árie Leporella, a po ní už jako přídavek „Šampaňská“ árie titulní postavy. Frenetické nadšení v sále a děkování samozřejmě nebrala konce.

Myslím, že pardubičtí posluchači předvánoční dárek v podobě tohoto koncertu velmi ocenili. Energie, které se jim dostalo, bude vyprchávat jen velmi zvolna.

******

Foto: František Renza