„Repertoár přijalo publikum s nadšením; nevadilo, že se hrály méně známé skladby.“

„Sólista prokázal pěveckou inteligenci i muzikalitu a dal do výkonu silný niterný výraz, kterým posluchače vtáhl do příběhu písně.“

„Poslední skladbou byla Symfonie D dur Vojtěcha Matyáše Jírovce, pocházejícího z Českých Budějovic a tvořícího v první polovině 19. století.“

V rámci cyklu Filharmonie doma, tedy v Besedním domě, se 25. a 26. ledna konal abonentní koncert, který nalákal publikum na vídeňský klasicismus i romantiku. A hlavně na písňový recitál z písní Franze Schuberta v podání Christopha Prégardiena spolu s Filharmonií Brno pod taktovkou Dennise Russella Daviese. Zvědavost budily i málo známé skladby Franze Schuberta a Ludwiga van Beethovena, a především Symfonie D dur Vojtěcha Matyáše Jírovce.

Besední dům byl zcela vyprodaný, a to na oba dva dny, a recenze je psána z druhého večera, z pátku 26. ledna. Klasický repertoár přijalo publikum s nadšením a nevadilo, že se hrály méně známé skladby. Dokladem je už první skladba Die Zauberharfe (Kouzelná harfa), kterou Franz Schubert napsal jako melodrama se stejným názvem. To se sice jako celek ztratilo, ale předehra se dochovala. Někdy je mylně uváděná pod názvem Rosamunde. Skladba zaujala razantním nástupem, sladkým sólem hoboje Barbory Trnčíkové a měkkým zvukem houslí. Následný „cval koní“ v tečkovaném rytmu si užil celý orchestr, který dirigent hnal do finále, umocněného břesknými trubkami.

Následoval malý písňový recitál, výběr sedmi z mnoha písní Franze Schuberta. To je počin ze strany dramaturgie výjimečný a hodný chvály, neboť písňových recitálů je jak šafránu, na koncertních pódiích se téměř nevyskytují, zdá se spíš, že jde o ohrožený druh. A to se jedná o vrcholnou disciplínu pěveckého umění! Výběr písní byl jasně určen, a to pozdějšími skladateli, kteří vzdali Franzi Schubertovi hold tím, že jeho nejkrásnější písně zinstrumentovali. To je sice zbavilo intimity, ale dalo jim barevnost, jež podpořila výraz. 1. Greisengesang (Stařecká píseň) aranžoval Johannes Brahms. Tuhle píseň zjevně zařadil interpret Christoph Prégardien jako novou, měl v ruce totiž nenápadně schovaný poznámkový papír, „tahák“, a použil ho pro osvěžení textu. Ostatní písně zpíval suverénně zpaměti, bez zaváhání. 2. Ihr Bild (Její obraz) od Antona Weberna, 3. Du bist die Ruh (Ty jsi klid) instrumentoval Max Reger. 4. Ständchen (Zastaveníčko) překvapivě zpracoval s doprovodem orchestru Jacques Offenbach. 5. Der Wegweiser (Rozcestník) zpracoval Anton Webern. Dramatickou baladu Erlkönig (Král duchů) podložil orchestrálním doprovodem Hector Berlioz. Poslední píseň Nacht und Träume (Noc a sny) aranžoval Max Reger.

Orchestr filharmonie doprovázel s citem, ustoupil dynamicky do pozadí a podpořil pěvce Christopha Prégardiena ve výkonu, aniž rezignoval na vlastní projev. Sólista prokázal obdivuhodnou pěveckou inteligenci i muzikalitu a dal do výkonu silný niterný výraz, kterým povzbudil fantazii posluchačů a sugestivním přednesem je vtáhl do příběhu písně. Nic nevadilo, že písně zpíval v němčině; sdělnost obsahu i emocí byla nezpochybnitelná, a to i díky skvělé dikci. Uznání si vydobyl zejména za práci s hlasem, bylo slyšet, že je to pěvec znalý technických fines i možností svého hlasu. Dnes je to již poměrně starý pán (*1956), přesto znělost a barevnost jeho hlasu ve střední poloze zaujala již v první písni. I když je v programu představován jako lyrický tenor, byl by na místě spíše minulý čas a překlasifikování na baryton. Přesto si chytře poradil s vyšší polohou, kde využil možnosti pohrát si s dynamikou, zejména s piany. Jeho výraz byl nesmírně muzikální a kultivovaný a obecenstvo to dokázalo ocenit.

Po přestávce následovala část orchestrální, nejprve málo známá předehra Král Štěpán, aneb první dobrodinec Uher, op. 117. Ludwig van Beethoven ji složil ke slavnostnímu otevření nového divadla v Budapešti, ke kterému došlo v roce 1812. Oslavná předehra hýří rytmizací a mohutností zvuku, nechybí úderné žestě ani melodický a teskný hoboj (Barbora Trnčíková), ani zářivá flétna (Petr Pomkla).

Poslední skladbou byla Symfonie D dur, op. 12 Vojtěcha Matyáše Jírovce, pocházejícího z Českých Budějovic a tvořícího v první polovině 19. století. Zpočátku světoběžník působil v Itálii, Anglii a Francii. Nakonec se usadil ve Vídni. Jeho díla jsou konzervativní a jen rozmělňují to, co už před ním přinesl klasicismus. Přesto, nebo právě proto, je hudba jeho Symfonie D dur svěží, čistá a líbezná, čtyřvětá skladba přináší zvukomalebnost a melodičnost a hudebníci si ji slyšitelně i viditelně zahráli s chutí a s osvobozující lehkostí, zejména housle, vedené koncertní mistryní Marií Petříkovou. Smyčcový orchestr byl obohacen o dvě flétny, dva hoboje, dva lesní rohy a dvě trubky, škoda jen těch drobných intonačních nepřesností. V průzračné klasicistní hudbě je přece jen všechno víc slyšet. Věty 1. Adagio-Allegro, 2. Andante poco adagio, 3. Minuet & Trio a 4. Presto plynuly v lehkém stylu a hudebníci si spolu s publikem užívali nekomplikovanou hudbu. Byl to večer, který si pravidelní návštěvníci koncertů filharmonie jak se patří užili. Napomohlo k tomu i prostředí Besedního domu, do kterého koncerty tohoto typu padnou jako ulité.

Foto: Jakub Joch