„Různorodost Dvořákových skladeb v rámci jednoho jediného hudebního druhu, totiž kompozic pro housle a klavír, je udivující.“

„U Romance a Mazurku je zajímavé poslouchat, co z jejich kouzla je ovlivněno orchestrálními barvami, a co invencí – co se tedy naopak ani v pouhém klavírním zvuku při poslechu nevytrácí.“

„Prvními interprety Sonatiny byly při soukromém provedení dvě z Dvořákových dětí, které s ním byly v New Yorku, Antonín a Otilie.“

Jiřího Vodičku, předního českého houslového profesionála, dělí od studií už sedmnáct let. A napřesrok tomu bude deset let, co je současně se svými sólovými a komorními projekty a pedagogickými aktivitami koncertním mistrem České filharmonie. Na podzim v roce 2023 s jejím ředitelem Davidem Marečkem společně natočili dvojalbum obsahující všech deset skladeb pro housle a klavír z pera Antonína Dvořáka. Jak je teď zvykem, nahrávka je komerčně k dispozici na CD i ve formě bez zvukového nosiče. A má pěkný mezinárodní ohlas.

David Mareček, úspěšný hudební manažer, se v posledních letech čím dál víc, i když veřejně nadále jen příležitostně, vrací k pianistické dráze. Vystupuje a natáčí vedle Jiřího Vodičky mimo jiné s basistou Janem Martiníkem, houslistou Janem Mráčkem, s Jeruzalémským kvartetem nebo s Alisou Weilerstein, Michaelou Fukačovou a Václavem Petrem, hrajícími na violoncello. A také se svým synem Lukášem, studujícím hru na stejný nástroj. S Jiřím Vodičkou společně pořídili – a na koncertech ve výběru uvádějí – dvojalbum s kompletním dílem pro housle a klavír Antonína Dvořáka. 

Sto minut hudby natočili v Rudolfinu, v sále nesoucím Dvořákovo jméno. Právě tam, kde skladatel v roli dirigenta programem z vlastních děl zahájil na začátku ledna roku 1896 uměleckou činnost České filharmonie. Supraphon titul s rozmyslem a zcela právem směřoval k vydání v Roce české hudby 2024. 

Spektrum skladeb sahá od drobnějších kompozic po velkou sonátu, od Romantických kusů po Sonatinu napsanou v New Yorku, od původních skladeb k několika upraveným verzím, z nichž jedna je dílem někoho jiného – houslového virtuosa Fritze Kreislera. Výrazově Dvořákovy houslové kompozice pokrývají spektrum, ve kterém se dají najít radost a harmonie, národní tóny, prostota i melancholie. 

„Náš komplet je světový unikát, dvojalbum obsahuje opravdu všechna Dvořákova komorní díla pro housle a klavír. Ve všech předchozích nahrávacích projektech vždy něco z kompletu chybělo,“ říká Jiří Vodička. David Mareček ho doplňuje poukazem na sérii koncertních provedení předřazených nahrávání, které se pak uskutečnilo na podzim roku 2023: „Z přípravy na natáčení se zároveň stala největší radost,“ vyznává se pianista, podle jehož slov se tak dělo jednak díky kontaktu s publikem, jednak díky možnosti sledovat, jak jednotlivé skladby interpretačně zrají. 

Dvořák dal houslistům v symfonickém žánru tři krásné kompozice – Houslový koncert, Romanci a Mazurek. Obě posledně jmenované ovšem mají i komorní verze, ve kterých je právě ve Vodičkově a Marečkově interpretaci nesmírně zajímavé poslouchat, co bylo a je v jejich důvěrně známém kouzlu dáno instrumentací, tedy orchestrálními barvami, a co se naopak ani v „pouhém“ a méně obvyklém klavírním zvuku při poslechu nevytrácí, protože je to zakódováno hlouběji ve struktuře, především v melodické a harmonické invenci. 

Romance, kterou poprvé jako novinku uvedl v Praze koncertní mistr orchestru Prozatímního divadla Josef Markus, a to v roce 1877, je na albu nejstarším dílem. Dvořák v té době nebyl už ani violistou v Prozatímním divadle, ani varhaníkem u sv. Vojtěcha. Stal se skladatelem, i když zatím známým jen v Praze… Charakteristické je, že ústřední téma či melodie Romance pro housle a orchestr pochází z druhé věty jeho ještě ranějšího Smyčcového kvartetu č. 5. A hodno pozornosti je, že verze s klavírem byla nejprve vypracována Josefem Zubatým. Šlo o překladatele indické literatury a bohemistu, ale také sbormistra a klavíristu, o Dvořákova dobrého známého, tehdy dvaadvacetiletého, který později postupně pořídil řadu klavírních výtahů jeho orchestrálních děl a stal se i autorem první skladatelovy monografie, vydané roku 1886 v Lipsku. Až o něco později vypracoval verzi Romance s klavírem sám Dvořák. Tu pak hrával houslista František Ondříček, ale na tento rukopis se zapomnělo a vydán byl tiskem až v roce 2015. Často tedy prozatím v naší době Romance v této autorské podobě s klavírem ke slyšení nebyla.      

Mazurek pro housle a orchestr, s verzí pro doprovázející klavír, vznikl v roce 1879 na výzvu nakladatele Fritze Simrocka, který díky Brahmsově upozornění začal Dvořáka nedlouho předtím vydávat tiskem a měl s jeho hudbou obchodní úspěch. 

Na CD je dále niterné Nokturno H dur a virtuózní Capriccio. Z roku 1880 je Sonáta F dur, zcela určitě inspirovaná pražským koncertem Josepha Joachima a Johannesa Brahmse, na kterém zazněla i Brahmsova 1. houslová sonáta… Balada d moll vznikla v roce 1884. Romantické kusy – tak je v roce 1887 nazval Simrock a tvoří je čtyři poměrně jednoduše koncipované části, Cavatina, Capriccio, Romanza a Elegia – mají původ ve Dvořákově úpravě tria pro dvoje housle a violu známého dnes pod názvem Drobnosti. 

Zajímavostí je druhý z první řady Slovanských tanců, upravený pro housle a klavír samotným Dvořákem, a to zřejmě hned v roce 1879, tedy rok po vydání série v podobě pro čtyřruční klavír, následované podobou orchestrální. Jde o jediný ze Slovanských tanců upravený autorem, další existující už jsou od Fritze Kreislera. Avšak Humoreska Ges dur, populární číslo 7, Poco lento e grazioso, z klavírního opusu 101, je v úpravě pro housle a klavír naopak Kreislerovým dílem, vlastně výjimkou na albu.

Samostatnou kapitolou je pak Sonatina G dur pro housle a klavír, op. 100, zcela určitě nejoblíbenější a nejčastěji provozované skladatelovo dílo v této nástrojové sestavě. Dvořák ji psal na přelomu listopadu a prosince v roce 1893, jen pár dní před premiérou Novosvětské symfonie. Oficiálně šlo o jubilejní opus 100. Dvořák to oslavil po svém – překvapivě napsal technicky nepříliš náročné, ale umělecky nezjednodušené dílo prosté, ale o nic méně osobité než kterýkoli jiný z jeho zralých opusů. Simrockovi o Sonatině napsal: „Je určena pro mládež, ale i velcí, dospělí, nechť se s ní baví, jak to právě dovedou.“ A zadal mu, aby věnování v tištěných notách znělo: „Svým dítkám“. Však také úplně prvními interprety byly při soukromém provedení dvě z Dvořákových dětí, které s ním byly v New Yorku: syn Antonín a dcera Otilie, později manželka Dvořákova žáka Josefa Suka.

V každém z natočených děl stvořil Dvořák jiný hudební svět, píše v průvodním slově u dvojalba Jan Kachlík. Neopakoval se, vždy se vydal novou cestou, pokračuje. Různorodost skladeb v rámci jednoho jediného hudebního druhu, totiž kompozic pro housle a klavír, je podle něj udivující, pro Dvořáka však charakteristická. Jan Kachlík je oprávněně přesvědčen, že bychom jen stěží ve stejné době našli skladatele, který dokázal něco podobného.

O Vodičkově oduševnělé a virtuózní hře se hovořívá v superlativech, obsahujících konkrétní postřehy jako „hluboký cit bez sentimentálního patosu“ nebo „nonšalantní elegance“. 

Společné album houslisty Jiřího Vodičky a klavíristy Davida Marečka už stačilo zaujmout přední světové hudební časopisy. Album se dostalo do listopadového výběru Editor’s Choice prestižního britského magazínu The Gramophone, jednoho z nejuznávanějších periodik zaměřených na klasickou hudbu. Album navíc získalo prestižní francouzské ocenění Choc de Classica, které se uděluje každý měsíc výjimečným hudebním počinům, a rovněž plný počet pěti „diapasonů“, zlatých ladiček, od stejnojmenného časopisu Diapason. Ten píše, že Jiří Vodička oplývá smyslem pro rytmus a bohatým tónem, typickým pro českou houslovou školu. Dalšími trumfy této nahrávky jsou podle Diapasonu „skvělá akustika Rudolfina“ a „jasný zvuk Steinwaye v rukou Davida Marečka“.

Foto: Lukáš Kadeřábek / Supraphon, ilustrační - Pavel Kohout, Česká filharmonie, FB Jiřího Vodičky a Petr Veber