„Operní libreto vcelku sleduje původní Shakespearovu předlohu, samozřejmě se od ní odchyluje, ale pouze v tom, jaký je rozdíl mezi hrou a operním libretem.“

„Všichni pěvci, kteří byli obsazeni do rolí v této opeře, jsou nejen vynikajícími pěvci ve smyslu techniky i muzikality, ale i zdatnými herci.“

„Jsem přesvědčen, že se jedná o jednu z nejlepších operních partitur současnosti. Hudba opery Hamlet je velice pestrá, lyrické pasáže střídají dramatické, většinou je přitom psána velice přístupnou formou.“

Je neuvěřitelné, jak Shakesperovo více než čtyři sta let staré dramatické dílo stále láká operní skladatele jako předloha pro jejich tvorbu. Jedním z nich je Australan Brett Dean. Jeho druhá opera, Hamlet, byla nyní provedena v rámci Mnichovského operního festivalu a nikoho nenechává na pochybách o kvalitách tvůrčího týmu v čele se skladatelem. Dílo vyložené veskrze klasicky, avšak obloukem se zároveň vyhýbající staromódnosti, přináší komplexní hudebnědivadelní zážitek. Text je reflexí reprízy z 1. července.

Hamlet, hra napsaná v druhé polovině Shakespearovy tvůrčí činnosti, byl poprvé zhudebněn jako opera italským skladatelem Francescem Gasparinim na libreto Apostola Zenoa a Pietra Pariatiho (premiéra v roce 1706 v Benátkách), přičemž ze všech zhudebnění se nejčastěji uvádí Hamlet francouzského romantika Ambroise Thomase z roku 1868. V roce 2016 vzbudilo pozornost vzkříšení opery Amleto italského skladatele Franca Faccia (z roku 1865) na festivalu v rakouském Bregenzu. Zhudebnění této Shakesperovy tragédie bylo ovšem daleko více. V posledních letech sáhli po tomto dramatu hned čtyři skladatelé naší současnosti: Christian Jost (Komická opera v Berlíně, 2009), Arno Schreier (Divadlo na Vídeňce, 2016), Timo Jouko Hermann (Dortmund, 2017) a australský skladatel Brett Dean, jehož opera byla nyní uvedena na Mnichovském operním festivalu. Hamleta u Deana objednal tehdejší hudební ředitel festivalu v Glyndebourne Vladimir Jurowski, který operu také nastudoval a řídil. Dílo poprvé zaznělo 11. června 2017, německá premiéra se konala o dva roky později v Kolíně nad Rýnem. V Americe Deanův Hamlet zazněl poprvé v roce 2018 na festivalu v Adelaide, v květnu 2022 byl uveden v Metropolitní opeře v New Yorku, která svou produkci (jedná se stále o koprodukční inscenaci z Glyndebourne) zařadila i do svých přenosů do kin v programu The Met: Live in HD, kterou mohli sledovat i naši diváci. Nyní tedy tato pozoruhodná současná opera doputovala i do Mnichova (opět z iniciativy Vladimira Jurowského), kde byla poprvé uvedena 18. června 2023 a po ní už následovalo pět repríz.

Po opeře Bliss (2010) je Hamlet druhou Deanovou operou. Napsal ji na libreto Matthewa Jocelyna podle Shakespearovy stejnojmenné hry. Operní libreto vcelku sleduje původní Shakespearovu předlohu, samozřejmě se od ní odchyluje, ale pouze v tom, jaký je rozdíl mezi hrou a operním libretem (např. opera začíná přímo na slavnosti na hradě Elsinoru). Je zajímavé, že nejznámější část Shakespearovy hry, Hamletův monolog Být, či nebýt (To be, or not to be) není v libretu kompletní, ale pouze druhá část první věty tohoto slavného monologu – slova „… or not to be“ – jsou Hamletem v opeře několikrát citována. Libreto opery je v angličtině a libretista Jocelyn vyšel z originálních Shakespearových textů, resp. z jejich několika různých vydání. Původní pětiaktové drama je v libretu opery rozděleno do dvou dílů. Více než dvacet pět postav u Shakespeara je v opeře zredukováno asi na šestnáct, přičemž někteří pěvci v inscenaci ztvárňují více rolí. Opera je plná krve a mrtvol a je ke cti australského režiséra a velkého znalce Shakespearova díla Neila Armfielda, že děj nijak neměnil a celou operu v podstatě vyložil klasicky, v souladu se Shakespearovou předlohou a Deanovým zhudebněním. Ve své režii se soustředil na práci s pěvci/herci, což jistě nebylo málo, protože všichni sólisté byli obsazeni typově velice přesně a všichni podali skvělé herecké i pěvecké výkony.

V žádném případě se nejednalo o staromódní představení. Pomohla tomu jistě i scéna Ralpha Myerse a kostýmy Alice Babidge. Když se zvedne opona, vidíme slavnostní sál uzavřených stěn, které se ovšem dají rozkládat a všelijak přeskupovat, např. při scéně herců je vidíme i z jejich vnitřní části. Dokáží i vytvořit prostor pro intimní scény. Celá opera začíná velkou Hamletovou scénou, v níž nejprve několikrát opakuje slova „… or not to be“, přičemž postavy společnosti sedí ve štronzu a světelně oddělené na jevišti. Po skončení první scény vše ožije a slaví se svatba krále Claudia s Gertrudou. Celou scénu organizuje Polonius. Při komorních scénách, např. když Laertes rozmlouvá sestře Ofélii vztah s Hamletem, jsou opět tyto postavy od celé společnosti odděleny. Celá opera má několik vrcholných scén, přičemž první je jistě finále prvního dílu, scéna Gertrudy, Hamleta a Králova ducha, v níž režisér znamenitě uplatnil hru rukou: Hamlet vztahuje ruku k duchu svého otce, kterého Gertruda nevidí a která Hamleta za jeho natahující se ruku chytá a tiskne ji k sobě. Druhou vrcholnou scénou opery je pak její samotný závěr, scéna zorganizovaného souboje Hamleta s Laertem.

Všichni pěvci, kteří byli obsazeni do rolí v této opeře, jsou nejen vynikajícími pěvci (nejen s pěveckou technikou, ale i potřebnou muzikálností, neboť naučit se tyto role určitě nebylo snadné), ale i herci. Dramaticky silný je samotný závěr opery, který je plný vražd (v opeře je zavražděn ještě před jejím začátkem Hamletův otec, dánský král, později též Polonius, jeho dcera Ofélie se utopí, v závěru opery pak zemře nejen titulní hrdina, ale i Rosencrantz a Guildenstern, král Claudius, královna Gertruda i Horatio). Tenorista Allan Clayton má titulní roli zažitou z předchozích inscenací. Právě jeho výkon lze plným právem označit za syntetický, spojující nelehký pěvecký part s hereckým ztvárněním role. Vždyť Hamlet téměř nesejde z jeviště (opera trvá čistého času téměř tři hodiny). Claytonův Hamlet působí více neuroticky než melancholicky. Hned po úvodním monologu nemotorně tancuje, chodí po stolech svatebních hostů, jeho podivínství se během opery ještě stupňuje a vrcholí právě v poslední scéně opery. Také Caroline Wettergreen v roli Ofélie podala skvělý výkon nejen po pěvecké, ale i herecké stránce. Nejprve vzdoruje otci i bratrovi a obhajuje svůj vztah k Hamletovi, když zešílí, přichází na scénu pouze v prádle a ve fraku bez kalhot. Je špinavá, v rukách drží dvě květiny (jednu svěží, druhou zvadlou), nenalezne klid ani při chlácholení královnou Gertrudou (jako vždy výborná Sophie Koch). I hudebně je Oféliino šílenství velice dobře charakterizováno ostinátním sekundovým opakováním slova „never“. Rosencrantz (Patrick Terry) a Guildenstern (Christopher Lowrey), oba napsáni pro kontratenoristy, vnášejí do děje opery patřičnou komiku. Pro rozuzlení celého příběhu je v Hamletovi důležitá scéna herců, kteří na hře The Murder of Gonzago předvádějí vraždu, kterou na svém bratrovi provedl král Claudius, stejně tak následující rychlý sňatek s královnou vdovou. I tato scéna byla herecky znamenitě vystavěna, v níž každé gesto a každý pohyb herců důsledně vycházel z Deanovy hudby.

Zmínil jsem, že režiséru Armfieldovi byla oporou scéna i kostýmy. V neposlední řadě ovšem také Deanovo zhudebnění. Jsem přesvědčen, že se jedná o jednu z nejlepších operních partitur současnosti. Je povinností každého operního domu, aby do svého repertoáru zařazoval i díla dnešních operních autorů – jedině tak opera bude i nadále existovat. V divadlech, kde jsou takto správně myslící operní šéfové a ředitelé, se tak děje. V žádném případě nemůže jít o jednorázové uvedení soudobé opery bez spolupráce dramaturga, skladatele, režiséra a dirigenta na díle. Navíc se musí také kontinuálně vychovávat divák. Ale v divadlech, v nichž je pro publikum nepřekonatelnou modernou některá z oper Leoše Janáčka, lze těžko volat po uvedení oper typu Deanova Hamleta. V Mnichově se soudobé opeře věnují systematicky a přináší to své ovoce. Divák je poučen a moderní operu přijímá, ta se hraje většinou před plným hledištěm a každá moderní opera je součástí dramaturgického plánu každé sezóny. S vědomím těchto souvislostí potom nepřekvapí letošní uvedení Deanova Hamleta. I když v příští sezóně nebude nastudována žádná opera současného skladatele, budou zde uvedena hned tři významná díla opery XX. století: Debussyho Pelleas a Melisanda, Weinbergova Pasažérka (kdy se dočkáme jejího uvedení v některém z našich divadel?) a Ligetiho Le Grand Macabre. Členové operního studia navíc uvedou v jednom večeru Respighiho Lucrezii a Orffův Měsíc.

Deanova hudba opery Hamlet je velice působivá a pestrá, lyrické pasáže střídají dramatické, většinou je přitom psána celkem přístupnou formou, která ovšem ctí operní libreto. Je psána pro velký orchestr, který je na scéně doplněn sólovou harmonikou a bubnem (při scéně herců). Z orchestru často zní sólový klavír. Významné místo v Deanově zhudebnění Hamleta hrají různé zvuky, které divák v hledišti slyší z různých stran – zleva, zprava, zepředu, zezadu, seshora. Na každé straně orchestřiště je malá skupina instrumentalistů, složených z klarinetisty, trumpetisty a bicích, přičemž se používají také kameny, které vytvářejí zvláštní zvukové efekty. Vedle velkého sboru na jevišti předepisuje Dean ve své partituře i malý amplifikovaný sbor v orchestřišti, který také vytváří různé zvukové efekty, např. šeptání. Zvuky/hluky jsou nedílnou součástí Deanovy partitury, o níž by se dalo psát dlouho, např. jak dobře umí instrumentovat, že orchestrem nekryje křehké hlasy kontratenoristů, jak nechá Ofeliino „never“ dále přejít do orchestrálního doprovodu apod.

Již jsem uvedl, že všichni pěvci byli zároveň vynikajícími herci. Vedle již jmenovaných je nutné zmínit ještě Roda Gilfryho v roli Claudia, Charlese Workmana jako Polonia, skvělého a perspektivního tenoristu Jacquese Imbraila v roli Horatia, barda Johna Tomlinsona v trojroli Ducha, Hrobníka a prvního herce a Seana Panikkara jako Laerta. Vzhledem k rozsáhlosti akordeonového partu je nutno zmínit i virtuózního hráče Jamese Crabba. Dirigent Vladimir Jurowski, hudební ředitel Bavorské státní opery, má dílo zažité již z uvedení v Glyndebourne, ostatně na vzniku opery se skladatel Deanem spolupracoval. Operu řídil s přehledem a v bohaté partituře dokázal vyzdvihnout i ty nejjemnější finesy.

Představení bylo velice dobře přijato diváky, zejména těmi, kteří moderní operu v repertoáru Bavorské státní opery v Mnichově vyžadují.

Foto: W. Hösl