Soubor opery Divadla F. X. Šaldy nastudoval a v premiérách v pátek 10. a v neděli 12. března v Liberci uvede Pucciniho operu Madama Butterfly. Pod hudebním nastudováním je podepsán italský dirigent Paolo Gatto. Režie se zhostila činoherní režisérka Kateřina Dušková, scénu vytvořil Pavel Kodeda, kostýmy pak Roman Šolc. V roli Čo-Čo-San se alternují Jana Šrejma Kačírková s Lívií Obručník Vénosovou, Pinkertona ztvární Aleš Briscein a Paolo Lardizzone, Sharplesse Jiří Brückler a Pavol Kubáň, roli Suzuki divadlo svěřilo Alžbětě Vomáčkové a Petře Vondrové.

„V komorním příběhu s překvapivě jednoduchou zápletkou vsadil Puccini na psychologii postav, které hudebně rozkrývá do nejmenších detailů. Existuje jen málo dalších jevištních děl jakéhokoli druhu, která jsou tak přesvědčivá jako právě Madama Butterfly,“ říká dramaturgyně Lenka Dandová.

Dirigent Paolo Gatto uvádí, že Madama Butterfly zaujímá v jeho profesním životě velmi významné místo a vnímá ji jako jednu ze svých nejoblíbenějších oper. Jak Gatto říká, Puccini obdivuhodně pracoval s leitmotivy, jejichž pomocí hudebně ztvárnil nejen jednotlivé postavy, ale vykreslil dokonce i jejich emoce. Dílo je neuvěřitelně detailně propracováno a je jakousi Pucciniho intimní introspekcí. Nastudovat dílo, jakým je Madama Butterfly, je práce velmi komplexní.

„Při zkouškách kladu největší důraz především na skvělý zvuk a hlavní je, abychom na něm orchestr, sólisté, sbor i já pracovali spolu. Ačkoli mám hlubokou představu a pevnou koncepci, jak chci, aby dílo znělo, přesto třeba frázování nebo různé zvukové efekty často, a rád, přizpůsobuji ansámblu, který mám před sebou,“ vysvětluje dirigent s tím, že Puccini světu v podobě Madama Butterfly zanechal geniální dílo, ke kterému je potřeba přistupovat s pokorou, ale současně s obrovskou vůlí a snahou interpretovat, jak nejlépe je možné to, co skladatel do partitury napsal, což je na celé věci právě nejsložitější! „Cítím, že s libereckým operním souborem se nám taková spolupráce velmi dařila, a já se z ní upřímně těším. Všichni ze sebe vydali maximum, aby splnili má přání a mé představy a abychom se všichni společně přiblížili ideálu, se kterým by i maestro Puccini byl spokojen,“ přeje si italský maestro.

Režisérka Kateřina Dušková s operním souborem DFXŠ v minulosti úspěšně spolupracovala v inscenacích jako Jakobín nebo Legenda z Mlžných hor. „Tolik překrásné hudby plné citu a lásky, a proti tomu tak strašný a surový příběh patnáctileté dívky a amerického vojáka,“ přibližuje svůj pohled režisérka a odkrývá osobní vhled: „Když zavřu oči, slyším v Pucciniho hudbě pohádku o dokonalé lásce, slyším spojování dvou duší a těl navěky a jen tu a tam a zcela nenápadně zazní ostří hrotu, kterým sběratelé připichují pestrobarevné motýlky ke kartonové desce. A pak ty oči otevřu a slyším, vidím realitu. Vidím matku, která se vzdává svého dítěte pro jeho dobro. Vidím ženu, které bolestí puká srdce, vidím to, co vidět nechci. A pak s údivem hledím na sílu ducha, kterou nezlomí ani smrt. Je to příběh křehký jako domeček pro panenky vyrobený z papíru, je to příběh silný jako tisícovka papírových jeřábů, která vám splní přání. Je to příběh naděje, která je v každém zrození. Je to příběh cti a hrdosti, zbabělosti, bezohledného plundrování. Je to příběh nenaplněných očekávání a touhy, příběh síly lásky až za hrob, příběh každé z nás, která potkala a ztratila lásku.“

Scénografie se ujal Pavel Kodeda. Ten přibližuje vizuální stránku inscenace tak, že jeho koncepce koreluje s dramaturgickým výkladem hlavní postavy Čo-Čo-San jako dívky, která uvěřila dívčím snům a stala se obětí zištných lží lehkovážných pánů. Posuvná průsvitná paravánová stěna dělí prostor na japonské ,uvnitř a vevnitř‘. Úplné uzavření vůči vnějšímu světu, z něhož má přijít (vrátit se) láska, zajišťuje velká prospektová stěna představující list papíru neposkládaného, nebo rozloženého origami srdce, možná neodeslaný milostný dopis? Tvarosloví nábytku, ačkoli zpracovaného jako velké skládačky origami, vychází spíše z tradičních evropských forem a představuje tak zhmotnění snu o slibovaném životě s americkým manželem. Prostor pak doplňují další, záměrně romanticko-infantilní origami,  zde symbolizující dívčí svět a pomíjivost či křehkost hrdinčiných představ konfrontovaných se surovou, osudovou realitou.

Roman Šolc byl osloven, aby pro libereckou Madama Butterfly vytvořil kostýmy. „Snažil jsem se jít cestou, která by na první pohled nepůsobila, že jsme v Japonsku, ale současně aby příběh, scéna i kostýmy byly uceleným konceptem výtvarného názoru,“ říká kostýmní výtvarník a dodává: „Chtěl jsem, aby výtvarno korespondovalo s hudbou, stejně tak jsem ale hned od počátku věděl, že bych nerad replikoval japonská kimona, bílé obličeje a výrazné červené rty. Myslím, že se mi podařilo najít jakousi lehkou stylizaci, která voní Japonskem a je zároveň nenásilná. S celkovým konceptem souvisí také citlivé pojetí make-upu, které není přehnané. Kostýmy jsou laděné do odstínů šedé a látky na ně jsme si nechali dovézt z Itálie.“  

Příběh se odehrává na přelomu devatenáctého a dvacátého století v japonském přístavním městě Nagasaki. Důstojník amerického loďstva B. F. Pinkerton se z rozmaru ožení s mladičkou gejšou Čo-Čo-San přezdívanou Butterfly, Motýlek, která ale sňatek bere vážně. Pinkerton se vrací zpět do Ameriky, zatímco Butterfly čeká na jeho návrat. Po tři roky každý den vyhlíží jeho loď. A není sama, neboť porodila syna. Pinkerton se nakonec skutečně vrací, ale připlouvá i se svou americkou manželkou. Jsou rozhodnuti dítě odvést a vychovat ho v Americe. Butterfly se pokorně podřizuje a vzdává se svého syna. Své neštěstí ovšem neunese a umírá.

Foto: Daniel Dančevský