„Vůbec nemohu říci, že by byl dramaturgicky takzvaně podbízivý, jak se mohlo jevit z propagace koncertu, jistě však, že vhodný marketing přispěl k pěkné návštěvnosti.“

„Dirigent řídil českou premiéru s přehledem, exaktním gestem, disponuje i potřebným charismatem, kterým zjevně působil na orchestr inspirativně.“

„Kytarista Rafael Aguirre zazářil přesvědčivostí svého projevu po všech stránkách.“

Španělská hudba zněla 22. července v Pivovarské zahradě v rámci Festivalu Krumlov. Atmosféru Španělska přinesli do Českého Krumlova španělští sólisté – kytarista Rafael Aguirre, sopranistka Beatriz Diaz, tenorista Pablo Garcia-López – a dirigent Manuel Hernández-Silva, jenž se ujal taktovky a řízení orchestru PKF – Prague Philharmonia.

Program byl vybrán s důrazem na atraktivitu, ale celkově vzato představil především průřez tvorbou významných španělských skladatelů, které v oblasti střední Evropy málo známe. V tomto bodu vidím dominující efekt zvoleného programu koncertu. Vůbec nemohu říci, že by byl dramaturgicky takzvaně podbízivý, jak se mohlo jevit z propagace koncertu, jistě však, že vhodný marketing přispěl k pěkné návštěvnosti. V Pivovarské zahradě nelze jinak, než orchestr i sólisty pro velký prostor amplifikovat, což ve zvoleném hudebním programu nekladlo takové překážky, jaké jsem pozoroval loni. Tentokrát se dá označit ozvučení orchestru za solidní. PKF – Prague Philharmonia se tak mohla projevit jako orchestr vyrovnaný v jednotlivých sekcích, vyvážený zvukově, s velmi pěkně, kultivovaně znějícími skupinami houslí a violoncell. Hezky na sebe upozornila sóla ve smyčcových i dechových nástrojích v první části koncertu.

Koncert měl své entrèe v české premiéře skladby v Čechách dobře známého Pacho Florese (*1981), vynikajícího trumpetisty a skladatele, Movimiento sinfónico „Musas y resuello“. Pod taktovkou předního soudobého španělského dirigenta – Manuela Hernándeze-Silvy – vyzněla kompozice koncentrovaně, v projevu orchestru homogenně, s výrazně využitou posílenou skupinou atraktivně znějících žesťových nástrojů. Dirigent řídil českou premiéru s přehledem, exaktním gestem, disponuje i potřebným charismatem, kterým zjevně působil na orchestr inspirativně. Druhou skladbou večera byl slavný Concierto de Aranjuez skladatele Joaqina Rodriga (1901 – 1999). 

Joaquin Rodrigo je skladatel pro Španělsko významný, byl výrazný klavírní virtuos a na kytaru údajně sám nehrál. Ale právě on vlastně prosadil kytaru do artificiální hudby, tímto Aranjuezským koncertem, který patří k vrcholným ukázkám kytarového koncertního repertoáru. V kytarovém koncertu, odvíjejícím se na poměrně velké formální ploše, se představil renomovaný kytarista Rafael Aguirre. Zaujal jednoznačně svoji svrchovanou technickou perfekcí, intonační dokonalostí, výrazem, ale i zajímavou plastičností frází, kterou demonstroval ve všech třech větách koncertu. Zejména druhá část – Adagio – vyzněla dokonale, v přednesu vřele. Zaujala mne nádherná souhra kytary a sólového violoncella, neobyčejně tvárná a rytmicky přesná, bezvadně vyzněla sóla dřevěných dechových nástrojů. Pro mne osobně byla tato skladba určitým přirozeným vrcholem celého večera. Rafael Aguirre se nenechal nikterak nutit publikem k atraktivnímu přídavku. Jak sám vysvětlil z pódia v angličtině, jednalo se o Anonymus, skladbu, která se stala slavnou pro svou líbivou melodiku, ale neví se, kdo ji vlastně napsal. Byl to opravdu přídavek, který stál za soustředěný poslech, kytarista v ní doslova zazářil. Bravo!

Druhá polovina večera byla volena více ve stylu „lehké múzy“, což publikum kolem očekávalo i de facto chtělo, ale nelze to říci o všech zvolených skladbách. Střídala se sóla pro soprán, tenor, spolu s orchestrálními skladbami. Nejvíce mne hudebně zaujala kompozice Intermezzo skladatele Gerónima Gimenéze, romanticky laděná, nejvíce osobitá ze skladeb ve druhé části koncertu, se zajímavě bohatou harmonií i volenou formou. Dirigentem byla interpretačně zjevně výrazově inspirována. Orchestr ji zahrál znamenitě a s viditelnou chutí.

Nicméně dominantní v programu byli jistě zamýšleni sólisté a jejich pěvecká čísla. Představil se Pablo Garcia-Lopéz, krásně libozvučný, čistě lyrický tenor, který i na mikrofon zněl intonačně bezvadně, v témbru hlasu neobyčejně příjemně, ve výškách naprosto jistě. Však zpívá na španělských operních scénách i vrcholné lyrické tenorové party Donizettiho děl. Sopranistka Beatriz Diaz se prezentovala kulatě znějícím lyrickým sopránem, příjemné barvy, bezpečně znějícího rozsahu, pěkného frázování, nezapřela v sobě divadelní průpravu. Oba pěvci se v druhé polovině programu střídali v sólových vstupech, dvakrát se spojili v přednesu dueta, převládala pozornost k ukázkám ze španělského typu operety, k zarzuelám. Jako dobře zvolený kontrast zazněla dvě orchestrální čísla, výše mnou preferovaná skladba Gerónima Gimenéze a Ruperta Chapího.

Tenorista Pablo Garcia-Lopéz mne zaujal nejvíce v tenorové árii Adios Granada z díla Emigrantes, suverénním technickým projevem, jenž se publiku zjevně zamlouval. Zarzuely tvořily páteř repertoáru obou sympatických zpěváků, připomněla se tak v Čechách málo v praxi koncertů uplatňovaná jména skladatelů zarzuel, jakými jsou Reveriano Soutullo, jenž jich zkomponoval víc než stovku, Federico Moreno Torroba či Ruperto Chapí. Finále koncertu obstaral duet El duo de la africana. Skladatel 19. století – Fernando Caballero – proslul nejvíce právě tvorbou zarzuel. Provedení jeho díla nepostrádalo výraz a styl, sympatickou lehkost provedení a hudební eleganci, čímž slavilo u publika zřetelný úspěch.

Koncert španělské hudby měl určitě význam v dobrém smyslu slova poznávací, neboť španělská artificiální hudba není u nás moc často uplatňována při veřejných produkcích. Publikum jistě očekávalo, dle propagace koncertu, lehčí tóny múzy z bohatého španělského odkazu líbivých zarzuel, to jsem i z publika kolem sebe zaslechl. První část jakoby trochu zaskočila, druhá plnila očekávání. Přirozeně, vždyť odkaz klasické operety našich zeměpisných poloh je také stále vysoce oblíbený u posluchačů a spolehlivě zaplňuje prostor operních divadel. V tomto se nekonalo naprosto žádné překvapení. Pro mne byla vrcholem večera první část koncertu s báječným kytaristou, svojí osobitou hudební invencí mne zaujalo ve druhé polovině výše zmíněné Intermezzo Gerónima Gimenéze. Proti „lehké múze“ vůbec nic nemám, pěvecká čísla měla velmi dobrou úroveň, orchestr a dirigent se etablovali na solidní, očekávané interpretační platformě. Ba i mnohdy problematické nazvučení orchestru v nedávné minulosti – jistě vždy velice nesnadné – se dařilo znatelně lépe než loni, při Čajkovského slavném Klavírním koncertu b moll. 

Sečteno a podtrženo, byl to večer, kdy se poznalo mnoho skladeb u nás málo známé španělské hudební kultury. V tom spatřuji hlavní devizu zajímavého večera, s velmi dobrými a zřetelně perspektivními interprety v pěveckém kumštu na pódiu. Pan dirigent byl podstatným motorem interpretace a kytarista Rafael Aguirre zazářil přesvědčivostí svého projevu po všech stránkách.

Foto: Festival Krumlov / Libor Sváček