„K jednomu z vrcholů večera dozajista patřila Čajkovského Variace na rokokové téma pro violoncello a orchestr, jehož hlavní hvězdou byl violoncellista Moravské filharmonie Nikita Ruzhavinskii.“

„Oba zvolili spíše umírněnější přístup k dirigování s úspornějšími, avšak o nic méně efektivními gesty, a správně vycítili, že ačkoliv se jedná o přehlídku dirigentů, středobodem této skladby je sólista. Tím vznikla dokonalá symbióza mezi dvěma submisivnějšími dirigenty a dominantním sólistou.“

„Ač o Britech panuje představa konzervativních lidí bez větší životní energie, Hoganův výkon se řadil k těm nejvýraznějším z celého večera a rozhodně nebyl suchopárný.“

Závěrečný koncert Mezinárodních dirigentských kurzů, tentokrát pod pedagogickým vedením Tomáše Netopila, nabídl jako vždy bohatý a pestrý program. Do posledního místa obsazený sál olomoucké Reduty byl svědkem interpretací děl klasiků, jako jsou Ludwig van Beethoven, Petr Iljič Čajkovskij, Antonín Dvořák, ale také francouzského impresionisty Clauda Debussyho v rukou celkem deseti dirigentů z celého světa.

Beethovenovou Předehrou k tragédii J. W. Goetha, op. 84 „Egmont“ zahájil večer dirigent Koh Kai Jie ze Singapuru. Muž malého vzrůstu, s úspornými gesty v jemném úvodu skladby, avšak s velkými, ostrými gesty v částech dynamičtějších, vyniká energičností a diriguje skutečně celým tělem. Soustředí se také na dynamiku a klade důraz na gradace. Orchestr Moravské filharmonie vyznívá skutečně krásně, s plným zvukem, excelentní jsou obzvlášť žestě a precizně střídající se jednotlivé dechy.

K jednomu z vrcholů večera dozajista patřila Čajkovského Variace na rokokové téma pro violoncello a orchestr, op. 33, jehož hlavní hvězdou byl violoncellista Moravské filharmonie Nikita Ruzhavinskii, u něhož byla s jeho příchodem cítit lehká nervozita z tohoto speciálního okamžiku. Ta však s prvními, naprosto sebejistě a mistrovsky zahranými tóny úvodu skladby za doprovodu kontrabasů a houslí opadla. Nakonec bylo jasné, že si svůj velký moment velmi užívá, každý tón hraje s náležitou péčí, soustředěností a velkým muzikantským procítěním. Dokonale vyjadřuje romantický charakter skladby, ale zároveň zvládá technicky velmi náročné virtuózní pasáže. Střídá vášnivé a jemné s lyrickými pasážemi a jeho hra je plná emocí a výrazů, a tak dokonale vystihuje náladu skladby. Kromě toho, že virtuózně ovládá svůj nástroj, také skvěle komunikuje s orchestrem a navazuje na jeho hru. Orchestr hraje s grácií a elegancí typickou pro rokokové období. Smyčce, dechy i žestě vytvářejí jemný a romantický zvukový obraz. Hudba se pohybuje mezi radostnými, tancem inspirovanými pasážemi a lyrickými melodiemi, a orchestr dokonale podporuje Ruzhavinskiiho hru a vytváří skvělé pozadí pro jeho výkon.

Dirigování první části skladby se ujal italský dirigent Simone Cervi, zbylých dvou částí taktéž Ital Emanuele Trivolli. Oba zvolili spíše umírněnější přístup k dirigování s úspornějšími, avšak o nic méně efektivními gesty, a správně vycítili, že ačkoliv se jedná o přehlídku dirigentů, středobodem této skladby je sólista. Tím vznikla dokonalá symbióza mezi dvěma submisivnějšími dirigenty a dominantním sólistou.

Poměrně raritně hraná třídílná impresionistická skladba Moře francouzského skladatele Clauda Debussyho rozhodně patřila k těm nejvíce zajímavým okamžikům večera. Dirigování první části Od úsvitu do poledne na moři se ujal Ital Fabio Zambon, jenž zdůrazňoval lehkost a plynulost hudby. Jeho pohyby byly mírné a fluidní, přenesl jimi do orchestrálního výkonu pocit klidu a pomalého pohybu ranního, klidného moře. Orchestr hrál s jakýmsi nádechem tajemství a dirigent dbal na dokonalou rovnováhu mezi jednotlivými nástrojovými sekcemi. Je zřejmé, že s množstvím harmonických a melodických vrstev a jejich vzájemnému prolínání, se jedná o velmi náročnou skladbu na dirigování, nicméně Zambon se s tímto úkolem vyrovnal s lehkostí.

Dirigování druhé části, která představuje hravost a živelnost mořských vln, se ujal švýcarský dirigent Qiming Yuan. Ten vede orchestr s velkým zápalem a soustředěností, ale zároveň velmi energicky a jeho pohyby odráží dynamiku hudebního děje. Hudba střídá rychlé a bouřlivé pasáže s klidnějšími úseky. Orchestr hraje s hravějším, místy napínavějším výrazem a vytváří kontrasty mezi vlnami a klidem moře. Precizní je zejména souhra dechů, harfy a perkusí.

Vedení temperamentní závěrečné části skladby, která představuje souboj mezi větrem a mořem, se chopil bulharský dirigent Svetlomir Zlatkov. Hudba vyžaduje nápadný výraz a dirigent vášnivými gesty směřuje orchestr k vrcholu emocí. Jeho pohyby byly velmi expresivní, s velkolepými, ostrými gesty, aby přenesly napětí a surový charakter této části. Orchestr transformoval bouřlivou atmosféru s plnou silou a energií a Zlatkov vedl nástroje k vzájemnému souboji a následnému vyvrcholení.

Je nutné dodat, že skladbě bohužel mimořádně nesvědčily pauzy s dvojím potleskem při výměně dirigentů po jednotlivých skicách. Tyto momenty braly zvukomalebné, až meditační skladbě atmosféru a plynulost a vytrhávaly posluchače z děje.

Po pauze jsme se dramaturgicky přesunuli o pár století nazpět k Symfonii č. 8 G dur, op. 88 Antonína Dvořáka. První věta Allegro con brio působí až naturalistickým dojmem, flétny vykreslují ptačí zpěv ve velmi vznešeném úvodním motivu. Kanadská dirigentka Eva Legault vede orchestr s jemností, ladností a s prožitkem. Dala vyniknout smyčcovým nástrojům v hlavním tématu a rytmické jednoznačnosti u nástrojů dřevěných. Detailní práce s dynamikou pomohla vytvořit kontrasty mezi tichými a hlasitými pasážemi. Před závěrečným úklonem umělkyně ztěžka vydechla, čímž dala najevo dirigentskou náročnost této skladby, která by se dala přirovnat ke sportovnímu výkonu, a také tíhu okamžiku, která z ní nejspíše opadla.

Druhé části Adagio se chopil český dirigent Josef Javora, který zpočátku jemnými gesty dbal na vzájemnou souhru smyčců, aby vytvořily emocionálně hluboký zvuk s až orientální atmosférou. Housle zde hrají hlavní roli ve vyjádření lyrických melodií. V následné dramatizaci dirigent řídí velkými, ostrými gesty, jež vycházejí až z kolenou.

Allegretto grazioso, třetí část, která jakoby svou temperamentností, grácií a ležérností byla napsána přímo pro dalšího italského dirigenta Diega Marangona – jemu byla pro tento večer svěřena. Marangona vedl orchestr s rozvahou a uvolněně a velkými otevřenými gesty bez taktovky, čímž zachoval lehkost a gracilitu, kterou je tato věta charakteristická. Tato část má rychlejší tempo, působí velmi elegantně a klarinety společně s fagoty vytváří vznešenou taneční atmosféru.

Závěrečné části skladby Allegro ma non troppo se s úsměvem ujal Brit Daniel Hogan. Svým velmi energickým nasazením zajistil, že celý orchestr hrál s nadšením a vitalitou. Dirigování mu proudí celým tělem, místy poskakuje a užívá výrazných, trhavých a velmi otevřených gest. Gestikou i mimikou komunikuje se všemi nástrojovými sekcemi napříč orchestrem. Ač o Britech panuje představa konzervativních lidí bez větší životní energie, Hoganův výkon se řadil k těm nejvýraznějším z celého večera a rozhodně nebyl suchopárný.

Pojítkem všech výkonů večera byla radost. Radost ze vzájemné spolupráce, radost z naplněného sálu, a nejspíše největší radost z naplnění vlastních snů, cílů a ambic jak dirigentů, tak sólisty. Koncerty Mezinárodních dirigentských kurzů nabízí vždy zajímavý, pestrý a jedinečný program, který se stává přehlídkou výjimečných umělců a hudebníků z celého světa.

Foto: ilustrační – Pixabay, Jan Šmach, Facebook J. Javory, Stefan Weiß, Daniel Schulz