„Ensemble 18+ se představil jako vyrovnaný komorní soubor s výbornou, přesnou souhrou, kultivací projevu a sympatickou radostí z přirozeného, nekomplikovaného muzicírování.“

„Matouškovi partneři obstáli výtečně.“

„Aby se čas zastavil na onom magickém čísle 69, kdy interpret může nadále předvádět technicky tak svrchované výkony, z nichž ale navíc jako nadhodnota zřetelně čiší obecné lidské hodnoty.“

V nádherném prostředí Maškarního sálu v zámku Český Krumlov, v rámci Mezinárodního hudebního festivalu, představil vynikající český houslista Bohuslav Matoušek své hosty. Protože oslaví v září letošního roku sedmdesáté narozeniny, stal se koncert de facto gratulačním. Účinkovali Japonka Hiroko Takahashi, Patrik Sedlář a Komorní soubor Ensemble 18+. Účast tří výborných houslistů v koncertním večeru nebývá častou záležitostí a umožnila zařadit do programu doslova hudební lahůdku – Bachův Koncert D dur pro troje housle, smyčce a basso continuo. Jak vidět, k epoše stylu baroka se dramaturgie českokrumlovského festivalu i letos ráda vrací. Před týdnem jsme referovali o Händelově opeře Terpsichora, provedené ve vzácných prostorách Barokního sálu zámku. Českokrumlovský zámek je skvost mezi skvosty a je moc dobré ho využívat ke stylově laděným koncertům.

Bohuslav Matoušek je významným českým houslistou. Rodák z Havlíčkova Brodu a Snítilův absolvent pražské AMU je velikým propagátorem díla Bohuslava Martinů. Je držitelem prestižní stříbrné medaile Nadace B. Martinů. Jeho rozsáhlý repertoár však zahrnuje skladby od raného baroka, přes klasicismus až k soudobé hudební tvorbě. Byl jeden z prvních, kdo na svých koncertech uváděl Vivaldiho, kdo se věnoval intenzivně Bachovi i Mozartovi. V jednom rozhovoru říká: „Od dětství mě fascinovalo baroko a klasicismus. Vivaldiho dodnes doslova miluji. Vzorem mi byl výkon Henryka Szerynga, od nikoho jsem neslyšel zahrát lépe Vivaldiho.“ Věří v léčivou sílu Mozartovy a Haydnovy hudby na lidskou duši. Není proto vůbec náhodné, že dramaturgie gratulačního koncertu byla zvolena na zajímavém půdorysu stylu baroka, doplněného na konci první části večera půvabnou skladbou ze slohu klasicismu, z tvorby Josepha Haydna.

Georg Friedrich Händel má vzhledem k roku úmrtí letos na našich významných festivalech značnou frekvenci; je zřejmé, že barokní sloh 17. století oslovuje dnešní publikum svým klidem, majestátností a především zřejmě svým pevným řádem. Dramaturgie koncertu byla zvolena neobyčejně zdařile. Po vstupní Sinfonii z oratoria Mesiáš zazněl Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 3 č. 9 skladatele Antonia Vivaldiho. V ní se představil protagonista večera Bohuslav Matoušek. Bylo to entrée velice zdařilé. Ihned od prvních taktů v plné koncentraci, ponoru do interpretace, s naprostým technickým nadhledem. V 69 letech má prsty naprosto pružné, může si tak dovolit hybné Allegro, stejně jako předvést dokonalou, až poeticky plastickou kantilénu Larga. S přesnou stylovou mírou vibrata a zejména dokonalým, vyzrálým způsobem frázování a členění frází. Velmi pěkně participoval se sólistou na tomto díle Ensemble 18+, který se pod vedením koncertní mistryně představil jako vyrovnaný komorní soubor s výbornou, přesnou souhrou, kultivací projevu a sympatickou radostí z přirozeného, nekomplikovaného muzicírování. Uznává zásady poučené interpretace, ale z pozic hry na soudobé hudební nástroje, nikoli na nástroje historické či jejich repliky.

Velmi mne překvapila svým nábojem a přirozenou muzikalitou skladba Tommasa Albinoniho Sonata I. cinque in G, op. 2, č 1. Autor byl pokládán na konci 17. století za zakladatele formy koncertu pro sólové housle a byl rivalem, konkurentem Vivaldiho. Vrcholem první části se stal přirozeně Koncert pro housle a orchestr č. 1 C dur Josepha Haydna, významného skladatele první vídeňské školy, který přímo ovlivnil Beethovena, více než Mozart. Bohuslav Matoušek si Haydnův koncert doslova užíval, hrál s naprostým technickým nadhledem, přesnou intonací, dokonalým frázováním. Maně se mi vybavil výrok Manciniho, že kde končí technika, začíná umění. Adagio zaujalo tvarováním neobyčejně kantabilních, plynule „tekoucích“, dokonale formovaných, plastických frází, navíc zdravě a přirozeně v rámci stylu oduševnělých. Bravo, toto bylo pro mě osobně zlatým hřebem večera! Jsem totiž milovníkem Haydnovým, tak jsem si tuto až poeticky plastickou interpretaci užíval… Hybné, pružné tempo, nasazené ve Finale – Prestu, zaujalo brilancí techniky a maximálně pohodovou souhrou. Interpretačně má skladbu pan Matoušek zažitou skvěle, vždyť natočil pro firmu Supraphon snímek s kompletními houslovými koncerty Josepha Haydna, pod taktovkou Libora Hlaváčka. Bylo zřejmé, že i pult s notami na pódiu je u Haydnova koncertu jen quasi nezbytná pojistka paměti, ale v reálu byl přednášen suverénně zpaměti, s neobyčejnou lehkostí a smyslem pro až „pěveckou“ zpěvnost koncertu, jenž nás přesvědčí svou muzikantskou bystrostí a typickým haydnovským důvtipem. Pro mne osobně byl tento Haydnův koncert jedním z nejlepších okamžiků krásného včera právě svou stylovostí, kterou zaujal i participující soubor. Hrál lehce, měkce, jemně, s intonační průzračností, která tomuto autorovi tolik sluší, ale zároveň dovede rychle usvědčit kohokoliv méně technicky kompetentního víc, než pozdější harmonicky komplikované skladby jiných autorů.

Po pauze se představili žáci docenta Matouška, který vyučuje již mnoho let na pražské AMU. Nejprve ve Vivaldiho Koncertu pro dvoje housle a moll, op. 3, č. 8. Houslistka Hiroko Takahashi je dnes, nedlouho po absolutoriu, zástupcem koncertního mistra Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Její tón zaujme okamžitě krásnou, temnější barvou a bezvadným vedením dokonalých, plastických frází. Uvědomil jsem si u této interpretky zase a opět, jak je ve způsobu vedení a členění frází, ve vyhmátnutí jejich přirozeného vrcholu, ukryto tajemství míry svrchovanosti kultivované hry. Muzikalitou a důležitou technickou flexibilitou v dokonalé souhře se prezentoval mladý houslista Patrik Sedlář, úspěšný žák Matouškův z pražské AMU.

Příjemným překvapením večera bylo zařazení ukázky z díla skladatele Wilhelma Friedemanna Bacha, nejstaršího syna J. S. Bacha. Adagio a Fuga pro dvoje housle a smyčce bývá označováno také jako Symfonie d moll (katalogové číslo F 65). Polyfonie druhé části zaujala v provedení zřetelně promyšlenou výstavbou v komorním ansámblu, což je bez spoluúčasti dirigenta obdivuhodné.

Závěr, finále koncertu, tvořilo dílo, které můžeme slýchat na koncertech jen vzácně. Aby se na pódiu sešli hned tři renomovaní houslisté, to se nestává často. Leč byla k tomu vzácná příležitost v Koncertu D dur pro troje housle, smyčce a basso continuo mistra vrcholu baroka – Johanna Sebastiana Bacha. V triu houslí měl hlavní slovo protagonista večera, nicméně party druhých a třetích houslí jsou velmi náročné, ba ještě náročnější než u vedoucího hlasu. Matouškovi partneři obstáli výtečně. Jen se mi zdálo z mého úhlu pohledu, v porovnání se vzdušným, nehledaným Haydnem, že se zde začalo ve třetí části – Allegru – trochu předčasně dynamicky „tlačit na pilu“, kdy poté v tektonice cesty k vrcholu není už kam jít. Méně by zde bylo více. Bezvadně bylo ale udrženo jednotící, až strojové tempo celé části. To je jen menší připomínka k této části pro interpretaci téhož per futurum.

Koncert měl celkově vzato vysokou úroveň. Festival ještě nekončí, ale právě tento stylový a neobyčejně vyvážený večer bude zřejmě letos patřit k tomu nejlepšímu, co mohl mezinárodní festival ve své pestré paletě nabídky letos nabídnout. To se již mohu odvážit říci, nebývám častým svědkem tak působivých koncertů, vyvážených po technické, výrazové a stylové stránce. Bravo!

Bohuslavu Matouškovi se snad ani nemohlo dostat srdečnější, upřímnější gratulace! Od souboru Ensemble 18+, od jeho výborných žáků, ale zároveň i početného publika, které reagovalo v průběhu celého večera neobyčejně emotivně, se sympatickou mírou pozornosti a vřelé spontaneity. Co více si lze v očekávání 70. narozenin v září letošního roku přát? Snad opravdu jen jediné – aby se čas zastavil na onom magickém čísle 69, kdy interpret může nadále předvádět technicky tak svrchované výkony, z nichž ale navíc jako nadhodnota zřetelně čiší obecné lidské hodnoty. Jsou ve hře znát velmi exaktně. Ve smyslu Čapkovy proslulé myšlenky o službě umění: „Mít umění v sobě, ne vidět sebe v umění“. Tohoto Čapkova resumé v knize o skladateli Foltýnovi by mohl být Bohuslav Matoušek typickým příkladem. Mnoho štěstí do let následujících!

Foto: Mezinárodní hudební festival Český Krumlov